Srážka ministerstva školství s Akreditační komisí kvůli rozhodnutí ministerstva prodloužit akreditaci studijního programu plzeňské právnické fakulty o čtyři roky (ačkoliv Akreditační komise v této věci „nevydala souhlasné stanovisko“) není ničím až tak překvapivým. Je jen logickým vyústěním špatně koncipovaného zákona. Spíše překvapí, že to „bouchlo“ tak pozdě. Neshoda mezi ministerstvem a Akreditační komisí je asi důležitá, ale ne pro hodnocení bídné legislativní úpravy rozhodování o udělování akreditace. Dle odstavce 5 § 79 zákona o vysokých školách totiž existuje především pět věcných důvodů, pro které ministerstvo akreditaci neudělí. A pak ještě jeden formální, totiž to, že Akreditační komise nevydá souhlasné stanovisko. Přitom Akreditační komise může souhlas odepřít jen v případě existence stejných dvou důvodů, pro které nemá akreditaci vydat ministerstvo. Jinými slovy dva z důvodů pro nevydání akreditace posuzuje odděleně ministerstvo a Akreditační komise. A ta by podle zákona měla mít navrch.
Kdo rozhoduje?
Jenže ministerstvo je správní orgán, který rozhoduje o akreditační žádosti ve správním řízení, tedy po náležitém správním uvážení. Teoreticky by tedy mohlo být vydáno zamítavé rozhodnutí, ovšem s tím, že podle ministerstva byly věcné podmínky akreditace splněny, ale Akreditační komise nesouhlasí. Kdo tedy rozhoduje, správní orgán, anebo Akreditační komise? A co je zač, míněno z hlediska správního práva, komise, která má, de facto i de iure, právo veta vůči rozhodnutí správního orgánu? Zákon sice dává ministerstvu právo vrátit Akreditační komisi její stanovisko, pokud „…skutečnosti uvedené v jejím odůvodnění nevydání souhlasného stanoviska neodpovídají skutečnosti nebo zákonu…“ (doslovná citace), ale co se má dít, když Akreditační komise neustoupí, už zákon neříká. Už samo o sobě to je vcelku slušná díra v zákoně.
A co když zamítavé rozhodnutí ministerstva, zdůvodněné toliko nesouhlasem Akreditační komise, napadne žadatel správní žalobou? Soud může buď vyjít striktně z faktu nesouhlasného stanoviska Akreditační komise věcně jeho důvody nepřezkoumávat a prohlásit rozhodnutí za správné, což je ale v hrubém rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud však soud rozhodnutí věcně přezkoumá a s jeho důvody se neztotožní, nemůže být důsledkem nic jiného než jeho zrušení. Pak ovšem soud vydává i takzvaný závazný právní názor, kterým se správní orgán, takto ministerstvo, musí řídit. A to i proti vůli Akreditační komise.
Neukotvená, ale s právem veta
Vysokoškolský zákon pozici Akreditační komise nijak nedefinuje. Zcela určitě není správním orgánem, tím je ministerstvo. Z popisu činnosti v zákoně mi vychází, že jde o poradní orgán. Byť jí zákon na několika místech fakticky přiznává právo veta. Správní řád zná pojem „rozhodnutí podmíněného závazným stanoviskem“. Tedy stanoviskem, které je pro následné rozhodnutí určující. Ale k jeho vydání je oprávněn zase jen nějaký jiný správní orgán. A protože tím Akreditační komise spolehlivě není, vznikl rozsahem jejích pravomocí jakýsi správní hybrid.
Proti nynějšímu rozhodnutí může žalobu ve veřejném zájmu podat nejvyšší státní zástupce. Žádná komise, žádný bývalý ministr nebo nedostudovaný moták. V tom pro plzeňská práva nejhorším případě by soud mohl na základě žaloby zrušit rozhodnutí ministerstva a věc mu vrátit k novému posouzení a rozhodnutí. Je ale ve veřejném zájmu, aby se věcný a právní spor táhl další měsíce, nejspíše léta? A ještě s vyhlídkou na stejný konec.
Troufám si tvrdit, že to, co se odehrálo, se může kdykoliv opakovat. Takže by se něco mělo hezky rychle udělat se zákonem o vysokých školách. V úvahu přicházejí dvě možnosti. Buď se zákonem omezí role Akreditační komise čistě na poradní orgán, jehož stanovisko si musí ministerstvo vyžádat pro případ rozhodování v určitých věcech, a pokud rozhodne jinak, než Akreditační komise doporučí, musí to řádně zdůvodnit. Anebo v zájmu rovnováhy a brzd ve státní správě bude Akreditační komise uzákoněna jako nezávislý orgán a ten, kdo rozhoduje o akreditacích. V tom případě to ovšem zcela jednoznačně bude nový správní orgán státu se všemi z toho plynoucími právy a povinnostmi, jakož i pozitivy a negativy. A taky se logicky objeví otázka, proč by takové nezávislé, a ještě dobrovolné občanské komise nemohly rozhodovat i v jiných správních záležitostech. Třeba o vydávání řidičáků, stavebních povolení nebo zbrojních průkazů. A samozřejmě taky povolovat potraty. To už se ovšem zase budeme zdravit Čest práci a oslovovat soudruhu.
