Stavební spořitelny ztrácejí monopol

Otevření sektoru stavebního spoření bankám zřejmě neporušuje ústavní právo na podnikání

Vláda 18. dubna schválila návrh na změnu úpravy stavebního spoření. Předcházela tomu polarizovaná debata. Pojďme se tedy na navrhované změny podívat. Začneme tím, co se nemění. Novela nezasahuje do současné výše státní podpory stavebního spoření. Ta zůstává na úrovni deseti procent z uspořené částky v kalendářním roce, maximálně však z 20 tisíc korun, tedy na úrovni 2000 Kč ročně. Tím Česká republika zůstává i nadále na příslovečné špici srovnatelných evropských zemí co do výše podpory stavebního spoření. Nic se novelou nemá změnit také na dosavadním způsobu zdanění úroků ze stavebního spoření. Úroky z vkladů, včetně připsané částky státní podpory, budou i nadále zdaněny patnácti procenty. Z pohledu svého konečného adresáta, tedy spořícího jednotlivce, jímž je téměř každý druhý občan, včetně starců a nemluvňat, návrh přináší vlastně jedinou změnu, a to zavedení výslovné účelovosti spoření. Od roku 2014 má být zavedena povinnost doložit využití státního příspěvku k financování bydlení i v situaci, kdy účastník nečerpá úvěr ze stavebního spoření. Částek naspořených do roku 2014, včetně již připsaných úroků a státního příspěvku, se tento požadavek netýká, stejně jako se netýká po 1. 1. 2014 účastníkem naspořených prostředků a „komerčních“ úroků z nich. Zároveň se rozšiřuje státem aprobovaný účel spoření. Celou naspořenou částku (nikoli tedy její část) má být možné převést do doplňkového penzijního spoření nebo penzijního připojištění.

Obavy kritiků

Nejrušnější debata se ovšem rozpoutala o další navrhované změně - prolomení exluzivity poskytování stavebního spoření stavebními spořitelnami. Návrh podstatně rozšiřuje konkurenční prostředí tím, že umožňuje tento produkt nově nabízet i jiným bankám. Podmínky poskytovaného stavebního spoření pro konečné účastníky, včetně podmínek pojištění vkladů, se tím nemění. Kritici této části vládního návrhu mu vyčítají, že plánuje koexistenci bank a stavebních spořitelen, které však budou mít rozdílný rozsah povolených činností, včetně podmínek investování dočasně volných zdrojů (vkladů). Ekonomika obou typů subjektů prý bude rozdílná, férová hospodářská soutěž mezi nimi nebude fungovat, bude porušeno právo podnikat zaručené čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Vládní návrh skutečně neruší stavební spořitelny jako specializované banky (budou moci vznikat a existovat i nadále). Nicméně každé stavební spořitelně nabízí možnost (nikoli povinnost) změnit svou bankovní licenci, pokud bude širší bankovní licenci – a tím možnost vykonávat další bankovní činnosti a jinak alokovat volné zdroje – skutečně považovat za výhodnější. Za situace, kdy je celý trh stavebního spoření v ČR obydlen subjekty, které již jsou součástí bankovních skupin poskytujících široké spektrum bankovních služeb, se nabízí logická úvaha o možné budoucí úspoře nákladů sloučením činností nyní nuceně vykonávaných v samostatném subjektu (stavební spořitelně) do subjektu v rámci skupiny, který již příslušnou širší bankovní licencí disponuje. Vládou schválený návrh pro takové rozhodnutí navíc poskytuje poměrně velkorysou časovou lhůtu: banky s „komerční“ bankovní licencí budou mít možnost stavební spoření poskytovat nejdříve od 1. 1. 2015.

Pokračování v Parlamentu

„Vpuštění“ univerzálních bank do sektoru stavebního spoření a rozdílnost licenčních podmínek mezi specializovanými stavebními spořitelnami a univerzálními bankami také nejsou nahodilé. Vychází z různých zdrojů financování činnosti obou typů institucí. Zatímco stavební spořitelny svá aktiva (tedy poskytnuté úvěry) financují téměř výlučně z vkladů stavebního spoření, a jsou tedy závislé na trvajícím masovém zájmu českých domácností o stavební spoření, univerzální banky disponují pro své aktivity diverzifikovanějšími zdroji, a jsou tedy z tohoto pohledu stabilnější. Ať už chceme státu vyčítat cokoli, patrně to nemůže být snaha regulovat bankovní sektor směrem k jeho vyšší stabilitě. Porušení práva vlastníků stavebních spořitelen na podnikání bylo argumentem i u návrhu na zrušení zákona č. 348/2010 Sb., kterým se snižovala výše státní podpory stavebního spoření a zavádělo zdanění úroků z něj. Byť se jednalo o skutkově odlišnou situaci, Ústavní soud tehdy ve svém nálezu konstatoval, že právo na podnikání je Listinou zaručeno v mezích prováděcích zákonů, z čehož plyne, že toto ustanovení Listiny nebrání zákonodárci přijmout změny, jež dosavadní podmínky tohoto podnikání mění. Stát toto právo ztrácí, pouze když zasáhne do samotné podstaty a smyslu práva podnikat nebo fakticky znemožní další provozování dané podnikatelské činnosti (tzv. rdousící účinek). Rozšíření možnosti podnikání v sektoru stavebního spoření na základě další licence, otevřené za rovných podmínek všem zájemcům, s cílem zvýšení stability bankovního sektoru, by takovou situaci představovalo asi jen s obtížemi. S ohledem na již proběhnuvší debatu však lze očekávat, že se při projednávání návrhu Parlamentem dočkáme jejího jistě zajímavého pokračování.