Štěpán Kubalík: Asociální rozměr vysokoškolské reformy

Josef Dobeš

Josef Dobeš Zdroj: CTK/Michal Krumphanzl

Náš současný systém vysokoškolského vzdělávání by někomu mohl připadat jako sociálně nespravedlivý: všichni daňoví poplatníci bez rozdílu vzdělání přispívají jedné elitní skupině na její budoucí privilegované, královsky odměňované uplatnění. Co má z vysokých příjmů vysokoškoláků taková prodavačka v Kauflandu, ptá se ministr školství? Ať si každý na svá studia přispěje ze svého.

Je s tímto na první pohled racionálním argumentem vše v pořádku? Pokud ano, není zcela zřejmé, proč by si na svá studia nemohli přispívat například i studenti gymnázií anebo rovnou všichni středoškoláci. Stát by garantoval pouze vzdělání základní a cokoli navíc bychom chápali jen jako privátní snahu zajistit si lepší budoucnost.

Zde se dotýkáme klíčové otázky, a to: proč by vůbec měl mít stát na vzdělávání svých obyvatel nějaký zájem? Například u zdravotní péče by důvod pro vynucování příspěvků na zdravotnictví a zapojení všech obyvatel do systému základní zdravotní péče mohl znít, že je zkrátka příliš riskantní nechávat rozhodování o tak zásadních věcech jako je zdraví člověka na momentálních náladách a poryvech osudů jednotlivců (na pojištění jsem ještě příliš mladá/ý apod.) a způsobit tak jim i ostatním nevratné škody (v důsledku nemožnosti zajistit zdravotní péči v okamžiku, kdy je jí skutečně zapotřebí). Ještě základnějším východiskem je pak shoda na tom, že všichni členové společnosti mají mít zajištěny podmínky k důstojnému životu. A garance všeobecné lékařské péče je jednou z nich.

Hodnota vzdělání

A o jaké riziko jde v případě vzdělávání? Je jím promarnění talentů, které by si zasloužily kultivovat a rozvíjet, pouze v důsledku nepříznivých vnějších okolností. A opět, tím základnějším východiskem je shoda na tom, že vzděláváním se naše společnost jako celek stává úspěšnější, více prosperuje a je celkově lepším místem k životu - pro všechny, bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání. I Dobešova oblíbená prodavačka z Kauflandu bude potřebovat nejen odbornou zdravotní péči zajišťovanou vysokoškolsky vzdělaným odborníkem, ale dotýká se jí i rozvíjení oborů, jejichž výsledky nemají v současnosti jasné praktické uplatnění, ale v budoucnu na nich bude třeba stát celé nové odvětví.

Zásadní je samozřejmě také zachování sociální prostupnosti společnosti, což vztaženo na tentýž příklad jednoduše znamená, že i potomci oné prodavačky budou mít příležitost ucházet se o vysokoškolské studium a školu vystudovat za stejných podmínek jako jejich vrstevníci pocházející z jiného prostředí.

Navrhované zavedení školného je ale právě takovým rizikovým faktorem, který vnáší do výběru studentů nežádoucí nahodilost. Staví finanční solventnost nad předpoklady pro studium. Jak výběr studijního oboru, tak rozhodnutí, zda vůbec dále studovat, jsou v tomto případě vystaveny naprosto nerelevantnímu vlivu. Jako asociální se tedy ukazuje nikoli současný stav, ale právě školné, kterým utrpí především budoucí studenti ze sociálně slabších rodin. A v důsledku i všichni ostatní; náročnost studia medicíny a tudíž nejistý výsledek takového snažení činí z této volby velmi „nejistou investici“, kterou si dovolí pouze ten, kdo se nemusí bát riskovat. Je tohle skutečně ten pravý způsob, jak zajistit naší společnosti do budoucna ty nejlepší odborníky?

Navíc, rozhodnutí o budoucím studiu se již nyní odehrává pod značným tlakem. Finanční nákladnost studia je významná: kromě ušlého zisku student vydává na náklady spojené se studiem až deset tisíc korun měsíčně. A pokud jde o vysoké platy, na něž daňoví poplatníci bez vysokoškolského vzdělání nedosáhnou, ale jiným k nim svými daněmi dopomáhají, je zapotřebí připomenout, že i z dnešních studentů se v budoucnu stanou plátci daní. A budou-li skutečně dosahovat vysokých zisků, pak, bude-li uplatňován princip progresivního zdanění, odvedou do státní pokladny adekvátně vysokou částku.

Co má vyléčit školné?

S ministrem lze souhlasit v hodnocení neúnosné masifikace vysokoškolského studia a jejích negativních důsledků (snižování kvality výuky kvůli zvyšujícímu se počtu posluchačů či devalvace vysokoškolských titulů). Na tom se ovšem shodne i většina rektorů vysokých škol. Jako zcela směšný se pak v tomto kontextu jeví výrok prezidenta Klause o školách, které „usilují primárně o extenzi počtu studentů.“

To je výraz fatálního nepochopení stávající situace. K navyšování počtu studentů byly školy dohnány dosud platným a naprosto katastrofálním systémem přerozdělování financí na základě počtu studentů a odučených hodin. Hledisko kvality je v něm zcela opomíjeno. Tudíž tím posledním, co by si školy přály, je pokračovat v tomto trendu a žebrat o stále hubnoucí dotace z již tak ostudně nízkého rozpočtu terciárního vzdělávání za cenu nezvladatelně vysokých počtů studentů ve svých studijních programech.

V tomto smyslu se opakovaně vyjadřuje většina zástupců našich vysokých škol: jsme jednoznačně pro změny v právní úpravě vysokoškolského vzdělávání s důrazem na kvalitu výuky a výzkumu; ale nesmí se jednat o takový „paskvil“ (vyjádření rektora Hampla), jakým je současný návrh. Ministr Dobeš ovšem vidí hlavní páku na řešení stávající situace ve školném, o němž přímo hovoří jako o nástroji regulace počtu studentů. Za takové jednoznačné „přiznání barev“ by se nemusel stydět ani ten nejortodoxnější vyznavač neoliberální doktríny.

Autor působí na Filozofické fakultě UK