Ruský vpád na Ukrajinu přirozeně promlouvá i k nám v Česku. A nejde jen o reminiscence Mnichova 1938 nebo srpna 1968, které k nám hovoří i po více než padesáti nebo osmdesáti letech. Česká politika skládá zkoušku, kterou její předchůdci z různých důvodů podstoupit nemohli, nesměli, nebo v ní přímo neobstáli. A je třeba říct, že většinově zatím bez zaváhání uspěla.
Vyhrocená situace přitahuje emoce a symboly. Tak jsme viděli už ve čtvrtek, první den invaze, donedávna rozhádanou a zablokovanou sněmovnu vzdávat vestoje hold ukrajinskému velvyslanci Jevhenu Perebyjnisovi.
Z ministerských lavic zněl potlesk pro Andreje Babiše, k jednotnému postoji se přidala i SPD. Nevídané.
V nedělních Otázkách Václava Moravce vyjádřil podporu vládě Robert Šlachta, což je zhruba tak všechno, co o jednotě na politické scéně potřebujeme vědět.
Do značné míry mají politici situaci usnadněnou neudržitelnou pozicí putinovského Ruska. Vpádem na Ukrajinu překročilo všechny myslitelné hranice v tolika směrech, že kromě vyslovených extremistů není nikdo, kdo by ho dokázal s vážnou tváří hájit.
Nedělejme si iluze, populisté by jistě dokázali hledat nějaká relativizující stanoviska, pokud by viděli, že mají u veřejnosti podporu a přinese jim to body. Jenže i veřejnost je většinově na straně Ukrajiny, politická jednota tento postoj zrcadlí.
Viděli jsme obrácení prezidenta Miloše Zemana. Jeho čtvrteční projev byl jasný a tvrdý, nenechal jedinou mezírku pro jakékoli pochybnosti. U Zemana, který v minulosti dokázal vyjít Kremlu vstříc a ten ho na oplátku ve své propagandě rád využíval, to bylo překvapivé.
Vlastně měl jeho proslov k národu jedinou chybu – že v této podobě nezazněl nejpozději v roce 2014, když Rusko anektovalo Krym. Mohli jsme si společně ušetřit zpochybňování českých tajných služeb u Vrbětic nebo novičoku, torpédování odvetných ekonomických sankcí po anexi Krymu nebo poslední Zemanovu blamáž, když pár dní před vpádem na Ukrajinu sveřepě tvrdil, že nic takového nenastane.
Byla řeč o extrémních postojích. Podle europoslankyně a šéfky KSČM Kateřiny Konečné projevovala Ukrajina „neskutečné fašizoidní tendence“. Ale tím, jak ruský prezident Vladimir Putin zareagoval, se podle ní snížil na úroveň USA a NATO. Kdo tomu rozumí, ať se přihlásí na vrátnici v pražské ulici Politických vězňů.
Bývalý komunista (vyloučený i z KSČM), ústecký senátor Jaroslav Doubrava Putina za invazi pochválil. „Tak dlouho stupňovali slizouni z NATO tlak na východní část Ukrajiny, která se osvobodila od kyjevské, fašisty prolezlé, protiruské Ukrajiny, až donutili Rusko uznat, že Doněcká lidová republika (DPR) a Luhanská lidová republika (LPR) jsou samostatné suverénní státy,“ napsal. Při čtení těchto slov člověka napadne, jaké jsme měli v říjnových volbách nakonec štěstí, když byli komunisté vypakováni ze sněmovny.
A pak jsou tu praktické věci. Neuplynul ani rok od chvíle, kdy ministři české vlády vážně uvažovali o zařazení Rosatomu do tendru na dostavbu Dukovan a nakupovali od Putina propagandistickou vakcínu Sputnik V.
Vláda má v tuto chvíli dostatečnou podporu, aby podobná dobrodružství jednou provždy odmítla. Může se dokonce spolehnout na opozici, což může být na druhou stranu i ošemetné. Zatím obstála – v dodávkách zbraní, vypnutí dezinformačních serverů a podobně. Přijdou těžší chvíle, vláda bude například čelit dopadům války, jako je zdražení energií a pohonných hmot. To bude opravdová zkouška jednoty, která zatím vypadá tak silně.
