V úterý těsně před šestou jsem se prodíral davy turistů na vernisáž výstavy Jan Šibík 1989 na Staroměstské radnici. Z přetlaku informací o posledním zmateném vývoji v kauze Čapí hnízdo jsem začal blouznit, a když v celou začali v orloji rotovat apoštolové, já v okýnkách viděl místo nich Andreje Babiše, Marii Benešovou, Jaroslava Šarocha, Martina Erazíma, Pavla Zemana a další aktéry tohoto neskutečného případu.
Nelze opomenout roli prezidenta Miloše Zemana, který Burešovi popřál k nedávným pětašedesátinám a lživě k zastavení trestního stíhání, k němuž ovšem zatím nedošlo. Čekal bych, že ho opraví mluvčí Jiří Ovčáček, ale ten má jinou práci: ztrapňovat se až na dno v takzvané talk show Soukupovy TV Barrandov a chodit plakat po boku Marty Semelové, Josefa Skály, Jaroslava Foldyny a dalších stalinistů k zahalovanému a znovu odhalovanému pomníku maršála Koněva v Dejvicích.
Takže k tomu Honzovi Šibíkovi. Sleduji ho léta od časů jeho působení v Mladém světě, a hlavně v Reflexu, obdivuji nasazení, s jakým vyhledává válečné konflikty po celém světě a přináší nedocenitelná fotografická svědectví. Také poslední expozice obsahuje úchvatné snímky z Rumunska a z Berlína, ale hlavně z domácího dění v přelomovém roce 1989.
Nejen proto, že jsem u něho taky byl, ale připomenutí těch vzrušujících měsíců ve mně, starém partyzánovi, pořád vyvolává proud vzpomínek a dojetí. Po Pádu železné opony v Letohrádku královny Anny jde o další výrazné připomenutí zásadních momentů naší minulosti. Takových výstav není nikdy dost a doufám v hojné školní výpravy na ně.
Vernisáže jsou ovšem rovněž místem přátelských setkání, takže jsem si po letech o aktualitách potlachal s reportérem České televize Markem Wollnerem a seznámil se s jistou ostrou pravicovou političkou, jejíž práce si vážím, ale jméno vám neprozradím, asi by to byl polibek smrti. Nemusíte vědět všechno!
Autor je kritik a publicista
