Jsem s tím už asi otravný, ale po týdnu se musím opět podělit o nadšení z čerstvé demonstrace, tentokrát z úterního pochodu Milionu chvilek ke Strakově akademii. Připojil se tu ke mně jednasedmdesátiletý strojní inženýr pan Stanislav a představil se jako spolužák Jana Palacha. Nádhera!
Kvituji, že se na pódiu objevili zástupci opozičních stran a slíbili, že budou více spolupracovat, a to také na změně volebního zákona. Jen tak se dá Babiš porazit, pokud ho tedy nezničí jeho žínka Monika nějakou další ostudou se svým dvorním floristou.
Musel jsem pak spěchat, abych stihl vzpomínkový večer ke třicátému výročí založení ODA, partaje, již jsem měl rád a krátkou dobu jí dokonce sloužil jako mluvčí. Po letech jsem se potkal s dávnými kamarády, jen nám mezitím umřeli skvělí braši Viktor Dobal a Ivan Mašek. Vyjmenovávat ty kamarády nebudu, abych na někoho ze všech výborných a vzdělaných politiků nezapomněl. A až na jednu výjimku nebyl v ODA nikdy žádný předlistopadový komunista, slovenský estébák, ba ani japonský nácek.
Pokud se zajímáte o pohled na politiku v prvním polistopadovém desetiletí, mám pro vás na poslední chvíli tip na vánoční dárek. Je to úžasná, více než čtyřsetstránková kniha, kronika ODA od Milana Hamerského a Petra Dimuna s názvem deset let na straně svobody, kterou vydalo brněnské nakladatelství Bachant. Jsou to zevrubně zmapované dějiny slibné pravicové partaje, která zahynula na trapné žabomyší spory i na nenávist Václava Klause.
Tak alespoň jedna výhrada v rámci chvalozpěvu. Na obálce se vyznává Jan Vodňanský, že ODA je mu nejbližší už proto, že pořádá moc pěkné večírky. Dejme tomu, ale platit v předraženém hotelu Diplomat sto pět korun za dvě deci vína se mi opravdu nechtělo. Tak jsme si šli popřát se starými „odisty“ požehnané svátky a nový rok s novým premiérem jinam. Což rád tlumočím i vám, díky za čtenářskou přízeň a po Silvestru na shledanou.
