Zádušní mše za Mannesmann

Igor Záruba

Igor Záruba Zdroj: Strategie

Minulou středu to bylo přesně 15 let, co nadnárodní gigant Vodafone spolkl tradiční německý koncern Mannesmann. Historicky stále nejdražší převzetí za 180 miliard eur udělalo díru do jinak pevné stavby Deutschland AG, dohady o čistotě tohoto dealu přivedly některé aktéry až před soudní tribunál. Odpovědi na některé otázky nenechávají média spát ani dnes.

Jisté je jedno, před 15 lety se stala „velká věc“. Nejen pro svůj obří rozměr – transakci se totiž povedlo dokončit navzdory odporu představenstva Mannesmanna a nesouhlasu politiků včetně kancléře Gerharda Schrödera.

To, že šéf Vodafonu Chris Gent použil v listopadu 1999 zadní vchod düsseldorfského kancléřství, když přijel projednávat detaily fúze, je stejně úsměvné jako příznačné. V 11. patře prosklené budovy ho tehdy čekal ministerský předseda spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, socialista Wolfgang Clement.

Dostalo se mu ujištění, že 130 tisíc pracovních míst v regionu zůstane zachováno. O tři měsíce později, 4. února, dozorčí rada Mannesmanna převzetí schválila. Nemožné se stalo skutkem. Do učebnic vstoupil pojem „první nepřátelské převzetí ve Spolkové republice“.

Mozek podlehl žralokovi

Je pravdou, že výrobce vysoce odolných bezešvých ocelových trubek, který se pod vedením Klause Essera pustil zkraje 90. let minulého století do byznysu mobilní telefonie, vzdoroval nejen slovy. Aby posílil, koupil britskou mobilní trojku Orange.

Jenže podcenil odezvu Vodafone: ten si dal na čas a udeřil až poté, co menšími nákupy zvedl cenu svých akcií. K případné hotovosti pro vyplacení Mannesmanan tak přidal variantu zajímavé směny cenných papírů, kterou nakonec použil.

„Mozek“podlehl „žralokovi“, komentuje událost s odstupem času deník Handelsblatt. Mimochodem, „mozek“, jímž se myslí Klaus Esser, vydělal na operaci 31 milionů eur. O čtyři roky později stál před soudem pro podezření ze zpronevěry, proces skončil v roce 2007 finančním vyrovnáním.

Náhrobním kamenem Mannesmanna, jehož všechny divize mimo telefonní aktivity nájezdník prodal, je skleněná budova z 50. let, v níž sídlí zemské ministerstvo hospodářství. Některým pamětníkům prý stále krvácí srdce, když vidí stavbu bez původního loga. Zdání přesto klame – některé prodané divize se chytily a přežily. Ovšem pod jiným jménem.

V sobotu 14. února přijde další memento, jakási zádušní mše za Mannensmann. Sejdou se na ní bývalí manažeři a zaměstnanci. Z jejich pohledu je to jediné, co z kdysi slavné značky zbylo. Nám ostatním pak nemusí být na škodu uvědomit si, že už je to skutečně dlouhých 15 let, kdy se ono trhnutí oponou v Německu stalo.