Většina jeho vrstevníků si už dávno užívá zasloužené penze. Pro bývalého vojenského výzkumníka Karla Emingera však slovo odpočinek neexistuje. Po sedmdesátce rozjel se třemi kolegy startup VPMI, ve kterém vynalézá ekologické betony nebo zcela unikátní materiál, který dokáže zabránit pronikání radioaktivního záření. A ani dnes se do důchodu rozhodně nechystá. „Teď nás čeká takové přechodné období, kdy se budeme opírat o klasické jaderné reaktory. Já ale vidím budoucnost zejména ve fúzních reaktorech,“ předpovídá Eminger.
Mohl byste stručně představit společnost VPMI, čemu se věnuje?
Je to společnost, která se zabývá materiálovým výzkumem, konkrétně ve dvou velkých oblastech. Jednak je to stínění radiace a dále vytváření nových pojiv pro stavební techniku. Pro tyhle dva směry byly vlastně zřízeny dvě firmy, které spadají pod VPMI. První se jmenuje Prago-Anorg a druhá Betonex. V obou využíváme stejné techniky a principy.
Vynalezli jsme například beton, jenž neobsahuje žádný cement a vyrábí se převážně z odpadních surovin. V budoucnu tak může výrazně přispět ke snížení uhlíkové stopy ve stavebním průmyslu.
Proč jste se vlastně pustil do soukromého podnikání v tak pozdním věku?
Je to trochu dlouhý příběh. Pracoval jsem jako ředitel výzkumu a vývoje obranných technologií na Ministerstvu obrany a jednoho dne jsem byl odeslán do důchodu. Byl to pro mě obrovský šok. Já byl celý život zvyklý něco tvořit, často jsem chodil do práce i o svátcích a víkendech a představa, že bych měl najednou skončit, pro mě byla naprosto nepřijatelná.
Ve stejné situaci se ocitl i jeden můj bývalý kolega, který už dnes mezi námi bohužel není - pan inženýr Ladislav Klíma. To byl člověk, s nímž jsem asi dvacet let pracoval v resortu obrany a měli jsme i společné zájmy. A tak nás napadlo, že bychom mohli něco vytvořit společně. S tímto inženýrem Klímou jsme se v roce 2007 pustili do práce na jednom projektu pro Ministerstvo průmyslu a obchodu. Šlo o vývoj kontejneru, který měl být odolný vůči radioaktivnímu záření. Tento projekt skončil v roce 2011. Nás to ale zaujalo a chtěli jsme ve výzkumu těchto materiálů pro stínění radiace dále pokračovat. Byli jsme přesvědčeni, že mohou mít i další využití. Jenže problém byly finance.
Co bylo dál?
Vzhledem k tomu, že jsme oba pocházeli z vojenského prostředí, tak jsme neměli žádné zkušenosti s byznysem. Tak jsme postupně obcházeli různé malé a střední firmy a zkoušeli je přesvědčit ke spolupráci. Mnohdy jsme pro ně i sami pracovali a ze získaných prostředků dál udržovali v chodu náš výzkum. Zkoušeli jsme se domluvit také s Akademií věd, jenže ta nám řekla, že nemůže uzavřít smlouvu s fyzickými osobami.
Zlom nastal až v roce 2014, kdy jsme se setkali s našimi dvěma současnými kolegy. Byli to zkušení podnikatelé a náš projekt se jim zalíbil. A tak roku 2015 vznikla společnost Prago-Anorg. Ještě v tom samém roce se podepsal kontrakt s Akademií věd a prezentovali jsme první vzorky naší práce na veletrhu vojenské techniky, kde jsme vyhráli zlatou cenu a novinářské ocenění pro výrobek roku.
Bylo pro vás těžké přejít po tolika letech ze státní do soukromé sféry?
Ani ne. Kolega Klíma sice trochu litoval, že se věci nestaly třeba o třicet let dříve. Říkal, že by do té armády vůbec nešel. Ale jinak jsme byli podnikáním oba opravdu nadšení. Asi to bylo dané tím, že jsme vždycky byli takové tvořivé typy. Pořád jsme měli potřebu něco dělat a chtěli jsme, aby naše práce měla i nějaký hmotný výsledek, který by byl jenom náš.
Co ze své vědecké či podnikatelské kariéry považujete za největší dosavadní úspěch?
To nedokážu říct. Asi nejvíc jsem pyšný na to, že ty úspěchy narůstají. Jak výzkum pokračuje, tak se postupně objevují nové možnosti pro využití našeho materiálu, které nás třeba dříve nenapadly a jsou ještě úžasnější než ty předchozí. U těch ekologických stavebních materiálů se určitě rýsuje rychlejší realizace. Nahrávají tomu současné světové normy jako je například Green Deal. U té radiační ochrany očekáváme pomalejší postup, ale její hodnota je také nesmírně vysoká, protože jde o bezpečnost a ta se mnohdy nedá vyjádřit číselně.
V posledních letech se v Evropské unii vedly vleklé spory o to, jestli jádro je, nebo není zelený zdroj. Jak vidíte jeho budoucnost vy?
Myslím, že jádro jednoznačně bude mít své místo v evropské energetice i v příštích letech. Teď nás čeká takové přechodné období, kdy se budeme opírat o klasické jaderné reaktory. Já ale vidím budoucnost zejména ve fúzních reaktorech.
Například Německo se ale jádra dobrovolně vzdalo. Jsou obavy z těchto technologií oprávněné?
Jakákoliv technika může za určitých okolností selhat. Jde o to, nakolik pečlivě se k tomu přistupuje. Při těch haváriích v minulosti, se často znala řešení, jak snížit jejich dopady, jen se třeba nestihlo včas zareagovat. V současné době se už bezpečnost promýšlí daleko více a ta opatření se násobí stejně jako v letecké dopravě. To jištění a kontroly jsou dnes natolik přísné, že bych se další Fukušimy nebál.
Vraťme se ještě k vám. Je ještě něco, čeho byste chtěl ve vaší kariéře dosáhnout?
Chtěl bych vidět náš výrobek někde, kde je používaný a je s ním vysoká spokojenost. Vzhledem k mému věku si už asi nemůžu přát nic lepšího. Mám ještě jeden, možná trochu morbidní sen. Přál bych si, aby můj život skončil v práci. Jiný odchod si ani nedovedu představit. Rozhodně nechci z tohoto světa odejít někde na lavičce, sedící a pokuřující.
A máte pocit, že vám ve vašem oboru rostou schopní následovníci?
Se zapojením mladých lidí ve vědě a výzkumu je trochu problém. Akademická pracoviště v Česku jsou většinou rozpočtově natolik omezená, že nemůžete přijmout nového člověka, aniž by někdo z těch stávajících nemusel odejít do penze. Tím pádem se tam jenom nahrazují lidé a ti zkušení nemají možnost své vědomosti předat. Zkrátka není příliš prostoru pro výchovu mladých vědců.
Nemohli by tento problém vyřešit právě soukromé výzkumné firmy, jako je VPMI?
Určitě. Větší zapojení mladých stážistů ve firmách by pomohlo všem.
Jsou ještě nějaké další výzvy, kterým česká věda čelí?
Pokud chcete dokončit nějaký složitější výzkum v rozumném čase, tak to vyžaduje součinnost řady pracovišť. A to se v Česku moc nedaří. V řadě případů tomu brání překážky administrativní. Každý si hlídá, aby měl přístup ke svým zdrojům a nemusel se o ně dělit. A taky si každý chrání své know-how. To je ale pro tento stát opravdu špatné. Chtělo by to tedy především, aby se do vědeckých projektů mohlo svobodně zapojovat více stran.
Karel Eminger (78)
|
