Přílišný optimismus a sázka na to, že další ekonomické krizi můžeme jednoduše zabránit, se stanou naším kamenem úrazu. Budou totiž jedním z důvodů, proč tato krize bude ještě hlubší než ta z roku 2007. "Opatření, která tu máme, krizi nezabrání. Ta jsou kontraproduktivní a hloupá, nezapadají do sebe," tvrdí v rozhovoru pro INFO.CZ bývalý pověřený guvernér České národní banky, ekonom Pavel Kysilka.
Tvrdíte, že právě nyní zažíváme digitální revoluci. Čím se ten proces vyznačuje a co máme dělat, abychom neskončili pod gilotinou?
Začnu ze široka. Obě předchozí civilizační revoluce měly společnou jednu věc: stěhování. V neolitické revoluci se lidé stěhovali z lesostepí na pole, v té průmyslové pak z polí k průmyslové lince. Ale klasická průmyslová epocha dnes končí a znovu se stěhujeme, tentokrát do našich digitálních zařízení. Lidé již nemusí chodit do knihoven, na koncerty nebo do kin. Už se nemusíme scházet v kavárně, protože technologie, které dnes máme v mobilu, zítra třeba v chytrých brýlích, nebo v nějakém mozkovém rozhraní, nám tuto zkušenost zprostředkují.
Svět se nyní v nadsázce vejde do chytrého telefonu.
Nejen v nadsázce. Obsah, který máme nyní na dotek ruky je neuvěřitelný. A nejde jen o pasivní obsah, ale i o ten dynamický. Můžeme dnes online cestovat po New Yorku, poslouchat koncerty, dívat se na filmy. To je ohromná revoluce, která mění naše prostředí. Obrací vše vzhůru nohama. Ačkoliv obsah samotný se moc nemění, podstatná změna nastává v tom, jak se k němu dostáváme.
Revoluce mohou firmy zabíjet, ale i posouvat o míle vpřed. Jaký je recept pro společnosti, aby současných trendů dokázaly využít?
Poslední studie OECD ukazuje, že Česko a Slovensko jsou v rámci vyspělého světa dvě ekonomiky, které jsou fenoménem digitální revoluce a novými trendy z toho vyplývajícími, nejvíce ohrožené. Česká i slovenská prosperita se opírají o úspěšnou průmyslovou výrobu, jejíž konkurenceschopnost stojí a padá na levné, kvalifikované a disciplinované pracovní síle a na blízkosti k Německu.
Jak může digitální revoluce změnit naši pozici vůči Německu?
Svět si je nyní blíž, než tomu bylo dříve. Díky například Skypu či virtuální realitě již nemusíte létat přes půl zeměkoule na schůzky, tato technologie vás posadí se zákazníkem do jedné pracovny. A pro levnou a kvalifikovanou pracovní sílu je zase hrozbou robotizace a umělá inteligence.
Mohou se firmy na tyto změny adaptovat?
Jistě. A řada z nich již přišla na to jak. Naprosto zásadní je, aby firmy sledovaly, jaké změny se v technologické a v lidské oblasti odehrávají. Tyto dvě oblasti se prolínají: je jasné, že preference mileniálů a generace Z se mění. Mladí lidé už tolik nepotřebují vlastnit domy a auta. Baví je sdílet. To je vázáno na jejich mentalitu, ale je to umožněno i současnými technologiemi. Proto jsou firmy, jako Uber a Airbnb, tak úspěšné.
Firmy tedy musejí sázet na budoucnost.
Ano, úspěšné firmy sledují tyto technologické i lidské trendy. Tvoří uvnitř svých organizací velmi inovativní týmy, které technologie velmi dobře znají a jsou velmi dobré v jejich zapojování do svých produktů a služeb. Schopné firmy vidí budoucí trendy a připravuji se na ně. Například v oblasti automobilového průmyslu na nástup autonomních vozů.
Je přitom jedno, zda tyto trendy převládnou za pět nebo deset let. Efektivní firmy je totiž vidí již nyní a jsou schopny se adaptovat. Neznamená to, že musejí nyní zavřít svoje současné výrobny. Svých současných kapacit využívají, dokud mohou, ale současně již pracují na nových modelech, které se brzy mohou stát jejich hlavním obchodním artiklem. Starý produkt a obchodní model opustí až ve chvíli, kdy uzraje čas.
To je podle všeho efektivní systém.
Samozřejmě. Takové firmy si navíc budují značku inovátora a budoucí důvěryhodnost. Nebudou totiž tím, kdo na poslední chvíli naskakuje do rozjetého vlaku. Naopak ten první v tomto závodě častokrát bere vše.
Když jsme u těch automobilů, jaký čekáte vývoj? Budou lidi kupovat klasická auta?
Vizionář Peter Diamandis tvrdí, že s rozvojem vzdálené komunikace a s příchodem autonomních automobilů může klesnout produkce automobilek za 15 let až na deset procent současného stavu.
Souhlasíte s ním?
Není to úplně hloupá prognóza, ten trend je zde patrný. To ovšem neznamená, že zaměstnanci automobilek přijdou o práci. Vedle vozů, kterých se nejspíš opravdu bude nabízet méně, budou totiž tyto firmy nabízet i velkou škálu služeb s jejich provozem spojených. Jde o data: auto je a bude počítač na čtyřech kolech. A vy můžete s těmito daty spojit služby například s chytrým bydlením, pojištěním, energetikou, nákupy. Máte totiž to nejcennější, co dnes digitální byznys zná – klientská data.
Nakolik to vše znamená, že se následkem digitální revoluce někteří zaměstnanci stanou postradatelní?
Tak to bylo vždy. Pokud byla mechanizace efektivnější, než lidská práce, tak ji vždy nahradila. Vždy rozhoduje ekonomie a ekonomické principy. Ale rovněž platilo, že když zanikaly určité pracovní role – nikoliv obory, zdůrazňuji, že jde o role v nich – tak poptávka po nových rolích byla vždy větší, než úbytek těch zanikajících A nahrazované role jsou vždy ty, které jsou spojené s rutinní, nebezpečnou a namáhavou prací. Stroje námahu neznají. Pracují nonstop, jsou chytré, levnější a nejsou sdružené v odborech.
Pro mnoho zaměstnanců je těžké tyto kvality trumfnout.
Ono ale nemá cenu se přetlačovat a konkurovat strojům v tom, v čem jsou daleko lepší než my. Lidé mohou zůstat ve svých oborech, jen tam již nebudou dělat tu práci, co dříve. Dělník už nebude pracovat u pásu, programátor nejspíše nebude programovat. To přebere umělá inteligence. Tito lidé se však mohou přesunout do vyšších poloh, které budou spojeny se službou živým lidem, které budou vyžadovat výhradně lidské dovednosti: empatii, integraci, poradenství a plánování.
To stroj nezvládne?
Lidské potřeby jsou velmi komplexní. Lidé budou chtít integrovat složitá řešení do zvladatelných modelů, naškálovat si dané řešení přesně podle svých potřeb. Taková sestava je dopředu neodhadnutelná, unikátní a stroj to nezvládne. Člověk ale ano. Oblasti empatie, plánování, sociální inteligence, komunikace a integrovaných řešení jsou ty, kde zatím ani nejpokročilejší umělá inteligence dnes, a zřejmě ani nikdy v budoucnosti, nebude schopna nás nahradit a vytlačit.
Nezvládnou to ani například prostřednictvím hlubokého učení?
Nezvládnou. Pokud se podíváte na podstatu hlubokého strojového učení, tak to sice umí nacházet korelace, predikovat, umí kategorizovat a i vás zařadit. To, co neumí, je vést s vámi inteligentní, flexibilní a tvůrčí rozhovor o tom, jaké jsou vaše sny, potřeby a ambice a která řešení by jim nevíce odpovídala.
Vždy v tomto ohledu fungoval rozšiřující se trychtýř. Technická revoluce sice některé pracovní role v oboru učinila nahraditelnými, ale zároveň zvýšila poptávku po rolích nových. Naštěstí jsou naše potřeby z principu nekonečné, a když jednu z nich uspokojíme, tak se vynoří tři nové.
Lidé se proto budou stále posouvat nových rolí a budou se pro ně celoživotně vzdělávat.
To, že se vždy vynoří nové potřeby je lidská vlastnost, nebo je za tím marketing?
Marketing je za tím vždycky. Ono je ale jedno, jak potřeba vznikne, zda je marketingem více nebo méně uměle vyvolaná. Podstatné je, že dobrý marketing umí trefit něco, co v sobě lidé mají zakódované hluboko v DNA, a to je potom udržitelná marketingová strategie. Ano, motorem je vždycky ekonomický zájem, tedy prodat něco se ziskem. Ale nabídka vždy musí padnout na úrodnou půdu.
Ani vizionáři občas nevědí, co si myslet o budoucích technologiích. Třeba Elon Musk je pro jejich zkrocení a regulaci, Mark Zuckerberg je chce naopak rozvíjet a zkoumat. Ke kterému směru se řadíte vy?
Je zajímavé, že lidé, kteří jsou technologicky velmi chytří a kterých si extrémně vážím, se často mýlí ve společenských aspektech toho, na čem denně pracují. Nejsou totiž sociologové, ekonomové, psychologové. Bill Gates se mýlí v oblasti zdanění robotů, což je mimochodem něco, co nechápu, jak seriózní člověk vůbec dokáže vypustit z úst. To prostě neobstojí v žádné seriózní diskusi.
A otázka regulace umělé inteligence je podobná záležitost. Kdo by měl umělou inteligenci regulovat?
Stát? Vždyť vláda je součást a příčina problémů, nikoliv jejich řešení. Stát je ten největší problém, který nám hrozí, nikoliv robot nebo umělá inteligence. A vymítat čerta ďáblem, to bych já hrozně nerad.
Guvernérka americké centrální banky Janet Yellenová nedávno prohlásila, že velkou ekonomickou krizi, podobnou té z roku 2008, již nejspíše nezažijeme. Souhlasíte s ní?
To je zklamání, myslel jsem, že je Yellenová chytřejší. Bohužel, opatření, která vlády a nadnárodní instituce přijímaly od roku 2008, ničemu nezabrání, ničemu nepomůžou a jenom budoucí krizi přiblíží a prohloubí. Jsou kontraproduktivní a hloupá, absolutně iracionální a nezapadají do sebe.
To je silná kritika. V čem do sebe ta opatření nezapadají?
Kdybyste seděl v bance a viděl všechny ty regulace, které se z evropských institucí valí - ČNB je v tomto naštěstí vcelku osvícená - tak byste zjistil, že je nelze splnit všechny současně. Protiřečí si. Nejsou koncepčně zaměřené. Je jich mnoho a nedají se reálně zvládnout. Je to, jako kdyby někdo postavil super-složité letadlo, které by spadlo, protože těch tisíc tlačítek piloti nezvládnou.
Každý z těch knoflíků v takovém letadle může být na něco dobrý, ale dohromady nedávají žádný smysl. Takže ve zkratce: vnímám ta opatření jako nekoncepční, předimenzovaná a iracionální.
S Yellenovou se tedy nejspíše neshodnete.
Já tvrdím, že příští krize bude ještě hlubší než ta minulá. Bude to mimo jiné proto, že všichni se dnes spoléhají na ujišťování politiků a představitelů nadnárodních regulátorů, že umíme příští krizi zabránit, nebo ji alespoň zmírnit.
Proto se chovají mnohem méně zodpovědně. Investoři v Evropě se dnes zase ženou do velkých rizik, trh s nemovitostmi je tam přehřátý. Až splaskne, tak zjistí, že přehnali svůj optimismus a že právě z něho vznikla nová krize. Moje obava je, že příští krize bude velkým překvapením: jak svou hloubkou, tak i prudkostí.
Odkud podle vás tato krize přijde?
To nikdo neví. Jestli roznětkou bude Itálie a výbuch jejich zhrouceného bankovního systému nebo zda to bude Francie a její exploze sociálního řádu. Krize vždy potřebuje výbušninu a roznětku.
Ta výbušnina už zde je. Přehřáté úvěrování, přehnaně optimistická očekávání některých firem, předimenzované projekty. Opět se nafukují bubliny na evropských nemovitostních trzích, banky opět přehřívají úvěry. Bohužel, ekonomická prosperita stále stojí na bankovních úvěrech. Jenom u té roznětky nikdy nevíte, odkud přijde.
