Utekl před dvěma válkami, dnes radí šéfům, jak nejlépe zapojit uprchlíky do svých týmů

Spoluzakladel a ředitel českého startupu OneProve Marvan Shamma. Jeho projekt spojuje umělou inteligenci a mobilní technologie. Výsledkem je aplikace do chytrých telefonů, s níž lze rozpoznávat padělky.

Spoluzakladel a ředitel českého startupu OneProve Marvan Shamma. Jeho projekt spojuje umělou inteligenci a mobilní technologie. Výsledkem je aplikace do chytrých telefonů, s níž lze rozpoznávat padělky. Zdroj: Tomáš Matis_STRV

Spoluzakladel a ředitel českého startupu OneProve Marvan Shamma. Jeho projekt spojuje umělou inteligenci a mobilní technologie. Výsledkem je aplikace do chytrých telefonů, s níž lze rozpoznávat padělky.
Spoluzakladel a ředitel českého startupu OneProve Marvan Shamma. Jeho projekt spojuje umělou inteligenci a mobilní technologie. Výsledkem je aplikace do chytrých telefonů, s níž lze rozpoznávat padělky.
3
Fotogalerie

Marvan Shamma se narodil ve válečném Bagdádu a když mu bylo dvanáct, uprchla jeho rodina před válkou do Česka. Dnes se věnuje jako kouč otázkám diverzity, rozvoji talentu a inovacím v pracovním týmu, založil technologický startup a nově otevřel základní školu v pražských Holešovicích. Velký potenciál vidí hlavně v generaci ukrajinských dětí, které dnes přicházejí spolu s matkami. Mají to ale podle něj mnohem těžší než kdysi on. „Dnešním uprchlíkům nezávidím. Sociální sítě je táhnou zpátky domů a neumožňují se odstřihnout od minulosti a plně se adaptovat na novou kulturu,“ říká v rozhovoru pro server E15.

Narodil jste se v Iráku. Jak jste se dostal do Česka?

Ano, narodil jsem se v roce 1980. V té době vypukla válka s Íránem, nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Tím, že jsem se narodil rovnou do války, od začátku jsem vnímal strach celé rodiny. V roce 1989 v Česku proběhla revoluce, otevřely se hranice a hned jsme chtěli emigrovat do Česka. Můj otec je proevropský ekonom a diplomat a svá studentská leta strávil v šedesátých letech v Česku, takže volba země byla jasná.

Jenže v den odletu chytila otce tajná služba. Sebrali ho před mýma očima a strčili ho do černé dodávky. Další tři roky jsme o něm skoro nic nevěděli. Když vyšel z vězení, vážil čtyřicet kilo. Dali nám tři měsíce na to, abychom opustili zemi. Bylo mi dvanáct.

Vzpomínáte si na příjezd do Česka?

Dvanáct let v kuse jsem žil ve stresu a úzkosti. Po tom, co jsme dorazili do Evropy, přišel jen další stres. Nová kultura, nový jazyk, nové hodnoty. Nastoupil jsem na víceleté gymnázium bez znalosti jediného českého slova. Mám dvojče, sestru, první dva roky jsme propadávali kvůli jazyku.

S hodnotami to nebylo jednodušší. Měl jsem zmatek, kde je pravda: u lidí na Blízkém východe, když říkají, že nesmíte sáhnout na alkohol, nebo u Čechů, kteří si už od mládí užívají piva. Hodně nám pomohlo, že otec už českou kulturu znal a pivo pil. Když jsme se přestěhovali do Česka, řekl nám: Tady jsme doma, ale je na vás, jak dlouho tu budeme. Pokud se tu rozhodnete žít, musíte své myšlení přizpůsobit české kultuře.

Promítla se vám zkušenost s válkou do dospělého života?

Dalo mi to hodně. Díky tomu jsem si uvědomil, že když nejde o život, nejde o nic. Zároveň pociťuji mnohem větší soudržnost s rodinou a s okolím. Za války totiž víte, že když se vám něco nepovede, může to mít výrazný negativní dopad na celou vaši skupinu. Když naše město bombardovali, sebrali jsme se, odjeli do hor a každé dítě mělo na starosti nějakou věc. Někdo se staral o pití, někdo o jídlo, někdo o palivo. Pokud by někdo z nás na něco zapomněl, byl by to velký problém pro celou rodinu. Teď si uvědomuji, že už v dětství jsem vnímal odpovědnost za nějaký úkol.

Co je podle vás nejlepší cesta, jak se vyrovnat s válečným traumatem?

Za prvé doporučuji najít si terapeuta a v práci s ním být otevřený, dokonce zranitelný. Není čas na hrdinství. Člověk, který utíká před válkou, se může domnívat, že něco takového nepotřebuje a že to zvládne sám. Takže první krok je uvědomění, že pomoc potřebuje. Jinak by se mohl na prožitém zacyklit na celý život.

Druhá rada je okamžitě se odstřihnout od minulosti. Říct si, že vcházíte do nových dveří, a ty staré zavřít. Obzvlášť pokud tu někdo chce zůstat dlouhodobě, je třeba se na sto procent oddat nové kultuře a zkusit zapomenout na minulost. Důležité je také neporovnávat si ty dva světy. Cest, jak začít nový život, je hodně. Někdo to má přes kulturu, někdo přes sport nebo umění. Mně vyhovoval sport. Neměl jsem vůbec čas se zamýšlet nad minulostí nebo nad tím, jak se má ten druhý svět. V dnešní době je to kvůli sociálním sítím těžší. Vůbec dnešním uprchlíkům nezávidím.

Co byste doporučili manažerům, kterým do týmu nastupuje válečný uprchlík?

Čím jste starší, tím je adaptace na novou kulturu složitější. Například mého táty se tyto potíže nedotkly, protože se na českou kulturu adoptoval už v mládí. Ale třeba moje máma má problém s češtinou a celkovou kulturou dodnes. Je to vzdělaná žena, diplomatka, právnička, ale českou kulturu zná jen prostřednictvím vlastních děti. Mentálně byla celou dobu spíše doma než tady.

Samotný proces kulturní adaptace na pracovišti hodně závisí na šéfovi a vedení firmy. O proces adaptace je třeba pečovat stejně jako o jakékoli jiné vztahy. U lidí nad třicet, kteří již mají hodnotový systém zformovaný, je spíše zázrak, pokud se jim povede zcela se adoptovat na nový život. A role šéfa spočívá v tom, že cizinci nabídne podporu a pomoc, ale zároveň jasně definuje a sladí očekávání obou stran. Když chytí dobrého koně a pomůže mu, může získat loajálního zaměstnance na dlouhou dobu.

Pokud je adaptace dospělých tak obtížná, nevyplatí se soustředit se na mladší generaci?

Kdyby se pozornost věnovala jen dětem, ti starší by je stále stahovali zpět. A protože mládež od rodičů odstřihnout jen tak nejde, musíte se věnovat rodině jako celku. V naší rodině integrační proces proběhl úspěšně právě díky tomu, že otec už byl mentálně Evropan. Pokud by tomu tak nebylo, nevím, zda bychom se se sourozenci dokázali tak integrovat. Proto radím přistupovat k rodinám jako k celkům.