Posilující koruna dokáže tlumit inflační tlaky v ekonomice a zajišťuje konvergenci Česka k bohatším zemím západní Evropy, uvádí některé výhody vlastní měny hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář. „Třetina dohánění německých mezd za poslední dvě dekády je kvůli silnější koruně,“ upozorňuje. Vyjadřuje se rovněž k fungování státní správy, kterou označuje za jednu z brzd hospodářského růstu, říká v rozhovoru, který vychází v rámci seriálu Kam dále, Česko.
Česká ekonomika se teprve vrací na předcovidovou úroveň z konce roku 2019. Čím je to dané?
Můžeme se na to podívat čistě analytickým rozborem. Zmíněný fakt odráží některé problémy a také strukturu české ekonomiky. V první fázi, v roce 2021, bylo hlavním problémem, že jsme exportní ekonomika závislá na vývozu, zejména aut. A automobilový průmysl byl v té době zasažen významnými výpadky v dodavatelských řetězcích. Známý byl nedostatek čipů. Druhá věc je, že jsme závislí na vývozu do Německa. A to je závislé na vývozu do Číny, která procházela extrémně dlouhým covidovým lockdownem. Takže není náhodou, že v roce 2021 slabší růsty vykazovalo Slovensko, Německo a my.
Co přesně brzdilo ekonomiky loni? Koncem roku hospodářství stagnovalo.
Když se díváme na celý rok, hlavní brzdou se stala spotřeba domácností. Tvrdě na ně dopadly následky inflace, nastal hluboký propad reálných příjmů. Když se podíváme na čísla ke konci roku 2022 a rozebereme jednotlivé složky poptávky, ekonomika měřená jako celek reálným HDP se nacházela jedno procento pod úrovní z období před covidem.
Téměř všechny složky jsou na úrovní posledního čtvrtletí roku 2019. Například investice jsou nepatrně výše, vládní výdaje jsou asi o osm procent výše reálně, hrubý export je o osm procent výše. Jediná položka poptávky, která je níže, je spotřeba domácností, řádově o osm procent. Takže velká část poptávky se už dostala zpět nad úrovně z doby před covidem. Hluboko pod úrovní je však spotřeba domácností.
Pokud se podaří zkrotit inflaci, k čemuž směřujeme, mohl by to být jeden z faktorů, který ve druhé polovině roku či na začátku příštího roku má potenciál nakopnout hospodářství nejrychleji.
Může nastat oživení spotřeby, ale na druhé straně je ohrožený například sektor automotive, kde nastávají velké změny kvůli elektromobilitě. Jaká je to hrozba?
Jde o rozdílné časové horizonty. Pokud se bavíme o návratu na předcovidové úrovně, tak to je otázka několika kvartálů. Pokud se bavíme o strukturální změně v automobilovém průmyslu, je to záležitost spíše pěti let až dekády. Potom je otázka, co bude motorem růstu za pět až šest let.
Změny neprobíhají jen v automobilovém průmyslu. Týkají se i dalších oblastí v průmyslu. Na ně dopadají trochu jiné regulace nejen z hlediska New Green Dealu, ale i celého balíčku zelené transformace evropské ekonomiky Fit for 55. A v kombinaci s tím je tu skutečnost, že jsme prošli energetickou krizí. Energie už nebudou nikdy tak levné jako předtím a budou velmi pravděpodobně delší dobu dražší než třeba ve Spojených státech. Takže pro Evropu to může znamenat deindustrializaci. A to se nás rovněž chtě nechtě dotkne.
Kam dále, Česko. Ankety s osobnostmi tuzemského byznysu |
Mohou být strukturální změny hrozbou v delším horizontu? Nezačneme zaostávat například proto, že nedokážeme přitáhnout zahraniční investice?
Zatím to není problém české ekonomiky, protože jsme malá otevřená ekonomika, jejíž velmi velká část exportu směřuje na kontinent. Za stále větší problém považuji to, že celý evropský kontinent prochází strukturálními změnami a rozbíjí se ekonomický model, který tady dvacet nebo třicet let fungoval. To se netýká jen nás, ale třeba i Německa. A když se bavíme o investicích, není to o tom, že když nebude stát gigafactory Volkswagenu někde v Česku, tak bude stát místo toho na Slovensku, ale pravděpodobněji bude stát někde v Mexiku nebo v USA. Probíhající změna je podstatně širší.
Pro mě byly zajímavé například finanční výsledky německého chemického koncernu BASF. Ten oznámil, že v následujících dvou letech projde významnou restrukturalizací a devadesát procent škrtů se týká Evropy. A dokonce přistupují k tomu, že některé závody v Německu rozmontují a převezou do Spojených států.
Je něco, co může ovlivnit česká vláda. Že vytvoří přívětivější ekonomické prostředí, aby změny alespoň částečně kompenzovala?
Je to velmi obtížné. Když to kompenzujete, můžete jenom dosáhnout změny v čase, ne v trendu. Stále je to o tom, že musíme hledat, zda jsou finanční prostředky vynakládány adekvátně, smysluplně, alespoň při nějaké hrubé metrice. Nedokážeme zastavit některé trendy jako třeba drahé energie. Jakýmikoli dotacemi by se jen ztrácel čas pro nevyhnutelnou změnu. Vláda může vytvořit příznivější, tedy pružnější prostředí, aby se firmy a domácnosti dokázaly přizpůsobit.
Již před covidem se česká ekonomika přehřívala při dvou- či tříprocentním hospodářském růstu. ČNB na to musela reagovat zvyšováním sazeb. Je třeba trh práce něco, co můžeme změnit a podpořit tím ekonomiku – například uvolněním imigrace do Čech?
Pokud se bavíme o trhu práce, jsou tu dva pohyby. Prvním je demografická změna, stárne populace. Práceschopná populace, ve věku od 19 do 65 let, se za posledních deset let smrskla skoro o 300 tisíc lidí. To je první věc, která trh práce utahuje. A druhá věc je, že situaci zhoršují vlády. Veřejný sektor z hlediska analýzy, kterou dělala Národní rozpočtová rada, jako celek zaměstnával dlouhodobě přes 600 tisíc lidí. Řadí se tam státní úřady, samosprávy a další veřejné orgány. A na konci roku 2021 to už bylo 880 tisíc. Část toho nárůstu tvoří učitelé, ale část jsou ústřední úřady od ministerstev až po různé fondy.
Takže se nám smršťuje počet práceschopných lidí z hlediska demografického vývoje, a z druhé strany v posledních šesti až sedmi letech je trh vysáván veřejným sektorem. A ještě k tomu všemu vláda rychle zvyšovala mzdy. Což byl další faktor, který pomáhal ekonomiku přehřívat a zhoršovalo to situaci na trhu práce.
Jde tento trend změnit?
Samozřejmě že to jde, ale chybí k tomu vůle a odvaha. Když vezmeme předchozí vládu, ta se chovala učebnicově levicově – zvyšovala příjmy, rozšiřovala rozsah státu. Od současné vlády, která se prezentovala jako konzervativní a středopravicová, by člověk čekal korekci nabobtnávání systému. Ale dosud jsme nebyli svědky ani náznaku takového kroku. Vláda se brání, že byla ve složité situaci. Ale mohla alespoň představit nějakou vizi, kam se chce za čtyři roky dostat. Teprve po více než roce vládnutí řeší rozpočtový balíček.
Jaké jsou tedy reformy, které by tato či budoucí vláda mohly udělat, aby vykompenzovaly změny ať už v české, anebo evropské ekonomice?
Kdybych to vzal zeširoka, dříve či později narazíme na fungování státu. Pokud se stát zaměří sám na sebe, aby lépe fungoval, určitě to bude krok správným směrem. Když se podíváme například na developery, problémem je zdlouhavé vydávání stavebních povolení. Nejsou tam například pevné lhůty pro vydání rozhodnutí. To, že se čeká na rozhodnutí několik let, je velmi nákladná brzda.
Další věc je složitý daňový systém a relativně nepřátelská Finanční správa. To vše vytváří pro všechny zbytečné a vysoké náklady. Když se díváme na to, kde jsou na tom české firmy a domácnosti z hlediska využívání internetu, nových technologií, e-commerce, jsme v Evropě na vrcholu žebříčku. Ale brzdou je, že to vůbec nefunguje v kontaktu s veřejnou správou. Máme sice datové schránky, což je technologie stará patnáct let, ale jinak se toho moc nezměnilo. Pořád všude vítězí papír, razítko a tuhá byrokracie. Domácnosti a byznys jsou podstatně dále než stát, který hodně věcí jen komplikuje a brzdí.
Takže bude stačit, když se stát zaměří sám na sebe, začne si pečlivě plnit své úkoly. To bude větší posun, než když bude zavádět například dotační programy. A když už se stát má angažovat, tak by to mělo být ve věcech, které mu náleží. Ale jsem si vědom toho, že toto je výrazně konzervativní pohled na to, co od státu očekávám. Ovšem skepse vyplývá z toho, že se státu obvykle nepovede plnit některé vize a výsledkem jsou nefunkční a drahá řešení.
Jaké jsou silné stránky české ekonomiky, je to stále průmyslová tradice?
Ano, to je jedna z důležitých částí. Co však byla nejsilnější stránka české ekonomiky, byť je nyní narušená, byla makroekonomická stabilita. Od zhruba poloviny devadesátých let, tedy období transformace, jsme tady měli čtvrt století makroekonomické stability. Neměli jsme žádné výraznější nerovnováhy. Výjimkami byla krize v roce 1997 a následné problémy bankovního sektoru.
Neměli jsme problémy se zadlužením, ať už státu, firem či domácností. Měli jsme velmi nízkou nezaměstnanost. V minulosti jsme mívali i nejnižší míru inflace jak v regionu, tak v rámci evropského srovnání. Takže tato makroekonomická rovnováha je poklad, který se přehlíží. V jiných zemích to nebyla samozřejmost. Náš investiční rating je díky tomu výše, než ho má polovina zemí eurozóny. Jsme v tomto ohledu na úrovni Velké Británii či Francie.
Pak nám tady funguje exportní průmysl. Říkáme, že jsme závislí na Německu, což je z jedné strany pravda. Ale když se podíváme, kdo jsou hlavní obchodní partneři Německa, z hlediska jejich vývozů jsme na sedmém místě. A Polsko je čtvrté. To je naše silná stránka a zároveň i Achillova pata. Ale to jsou věci, které nám skvěle fungují.
V minulosti se zahraniční investoři hodně lákali na levnou pracovní sílu. Nezakonzervovalo se tím školství na produkování profesí, které se primárně hodí pro průmyslové podniky?
Obecně jsem k zásahům státu kritičtější, ale nechci vylít vaničku s dítětem. Odpovídalo to nějaké fázi vývoje ekonomiky. Měli jsme určité startovací možnosti a jednou z možností, jak je využít, bylo využít levnou, avšak velmi kvalifikovanou práci v zemi s průmyslovou tradicí.
Dané investiční pobídky byly součástí určité vývojové fáze. A je velmi pravděpodobné, že tato vývojová fáze alespoň zčásti končí. A teď je třeba se posunout dál. Určitě můžeme být kritičtí v tom, že se mohly některé změny udělat dříve. Ale jaká byla alternativa? Byla to cesta, na které celá ekonomika zbohatla.
Když se na to podíváme z globálního pohledu, kam se země V4 posunuly z hlediska celosvětového exportu, je to něco úžasného. Z hlediska světového obchodu země V4 (Polsko, ČR, Maďarsko, Slovensko) představují 3,3 procenta, a to přesto že tvoříme méně než jedno procento globální populace a mírně přes jedno procento globálního HDP.
Jsou nějaké další výhody tuzemské ekonomiky?
Za výhodu se dá označit, že nemáme výraznější regionální nerovnováhy. Je samozřejmě rozdíl například mezi severními Čechami a Prahou. Ale oproti jiným zemím, například Slovensku, jsou rozdíly neporovnatelně menší. A je pravda, že když říkáme, jak doháníme západní Evropu, tak první věcí je, že posledních dvacet let celkem vytrvale doháníme ty západní země, o kterých jsme si mysleli, že budou hodně daleko před námi. Jde například o Itálii a na dohled je i Francie při srovnání podle parity kupní síly.
Ještě zásadnější to je, když se podíváme na srovnání regionů. I naše nejhorší regiony, bráno NUTS2 (sdružené kraje, takzvané regiony soudržnosti – pozn. red.), jsou na tom lépe než například půlka španělských regionů. A to se díváme na spodní okraj. A i když vezmeme ty bohatší české regiony, tak jsme se výrazně posunuli. Samozřejmě Bavorsko, Mnichov nebo Paříž jsou někde jinde. Ale i na Západě jsou regiony, které jsou chudší než naše nejchudší.
Jak významně by české ekonomice prospělo přijetí eura?
Je pravda, že pohled trochu mohla měnit současná inflační epizoda. Ale stále v tom nevidím nějaký významnější přínos pro ekonomiku jako celek. Krátkodobě i střednědobě by to mohlo exportérům pomoci zafixováním kurzu. Ale to je iluze, že když zafixuji nominální kurz, tak se zbavím některých efektů. Protože dál pokračuje změna reálného kurzu. Exportéři by tedy nečelili problému posilující koruny, ale zase by čelili stejnému problému, a možná ještě silnějšímu ze strany nárůstu nákladů, zejména mezd. Navíc mzdy v době krize nemůžou klesnout, ale slabší kurz exportérům v této situaci pomůže.
Když vezmeme vývoj mezd za posledních dvacet let, vždy se fixujeme jen na vývoj v korunách, ale mzda v přepočtu na eura se za těch dvacet let zvýšila skoro na pětinásobek. A když to rozebereme, dvě třetiny z toho dělá nárůst v korunách a třetinu tvoří změna kurzu.
Zastánci eura argumentují, že když nastane krize, rozpohybuje to kurz, což ztěžuje finanční plánování a zajištění. A další argument je, že jsme s eurozónou stejně úzce provázání. Tak proč tedy nemít euro?
Koruna působí jako tlumič, který ekonomice pomáhá vyrovnávat dopady vnějšího šoku svým oslabením. Kurz koruny nebývá to, co ten problém vyvolá, třeba covidový lockdown po celé Evropě, který zastaví ekonomiku. Ale je to faktor, který pomůže tento negativní vývoj zmírnit. Naopak koruna svým posilováním dokáže tlumit inflační tlaky v ekonomice a zajišťuje naši konvergenci k bohatším zemím v západní Evropě. Třetina dohánění německých mezd za poslední dvě dekády se udála kvůli silnější koruně.
Současně Slovensko přijetím eura nezískalo žádnou výhodu z hlediska přílivu zahraničních investic, naopak příliv do ČR byl vyšší. Podobný vývoj lze najít třeba mezi Finskem a Švédskem. Euro není všelék, a navíc se nenaplnila původní očekávání o posílení vzájemného obchodu či přílivu investic.
Nejsme tak trochu černý pasažér, protože těžíme z toho, že většina evropských zemí má stejnou měnu a nemusíme řešit marky, guldeny či liry a další měny? Tím pádem je obchod s eurozónou jednodušší pro podniky a nekomplikují ho různé měny.
Kdybych byl hodně zlý, řekl bych, že náš systém s korunou je tak funkčnější, že se nám podařilo například v případě Německa vytlačit z trhu firmy ze zemí, které mají euro a které nedokázaly reagovat na přijetí společné měny. Nedoceňujeme, že Polsko je čtvrtý největší partner Německa z hlediska dovozů a my jsme sedmí. Vpředu zůstávají z eurozóny pouze Francie a Nizozemsko. A kde jsou Španělsko a Itálie?
Evropské země se rozhodly, že budou nějak postupovat v měnových otázkách, my se tomu přizpůsobujeme a nikde nevidím toho černého pasažéra. Zahraniční obchod je přece výhodný pro obě strany. I Němci těží z toho, že obchodují s námi. Takže nikde nevidím naši nezaslouženou výhodu.
Současně platí, že vždy je to něco za něco. My se samozřejmě můžeme vzdát koruny, stát se nejen členy eurozóny, ale i bankovní unie, tedy předat dohled do Frankfurtu. Získáváme ve všech těchto oblastech lepší řešení, než je naše ČNB? Co nahradí naší nominální konvergenci přes kurz? Nevidím zlepšení či přínos ani v jednom bodě.
Dříve bylo velkým argumentem, že společná měna a odstranění kurzových výkyvů by měly zlehčit platební styk. Dnes už díky elektronickým platbám a platebním kartám můžeme platit kdekoli, i když máme na účtě koruny.
Takže přínosy eura se přeceňují?
U nás kromě šoků způsobených vnějšími vlivy, jako jsou covid či velká finanční krize v roce 2008, je kurz poměrně stabilní bez velkých výkyvů. Nemyslím si, že bychom oproti současnému stavu získali něco lepšího. Euro je primárně politický projekt a stal se po roce 2010 ještě političtějším projektem, než když tam vstupovalo například Slovensko.
A už argumenty, které se objevovaly pro přijetí eura na Slovensku či v Pobaltí, byly spíše geopolitické. Aby měly dané země větší kotvu vůči Západu. A to je věc spojovaná s eurem, která v našem případě není tak podstatná, a hlavně euro tyto vlastnosti nemělo a ani nemůže mít. Měnová politika neumí řešit geopolitické otázky, někdy pak ztrácí schopnost řešit měnové záležitosti, jako je inflace. Stačí se podívat do Pobaltí, které vloni mělo inflaci 20 až 25 procent a záporné úrokové sazby.
Petr Sklenář
Vystudoval Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
V letech 2002 až 2004 navštěvoval Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium (CERGE-EI).
V J&T Bance pracuje od roku 2011, kam přešel po akvizici společnosti Atlantik finanční trhy, kde působil od roku 2004.
Na pozici hlavního ekonoma se věnuje analýze makroekonomických dat, hodnocení vývoje a prognózám na finančních trzích a analýzám komoditních trhů.
