Nový pavilon v pražské zoo byl levnější než jeho obyvatelé, říkají architekti Ullmann a Klika

Uvnitř pavilonu se nachází osm různých expozic – dvě voliéry, z nichž jedna je průchozí, vnitřní volně přístupný tropický skleník a pět kukátkových expozic.

Uvnitř pavilonu se nachází osm různých expozic – dvě voliéry, z nichž jedna je průchozí, vnitřní volně přístupný tropický skleník a pět kukátkových expozic. Zdroj: AND architekti

Rákosův pavilon vznikl na místě drobných ptačích expozic z 30. let. Chov exotického ptactva zde má tradici již 88 le
„Architektonickou soutěž vypsanou v roce 2012 Zoo Praha jsme vyhráli s návrhem, který respektuje místo, vytváří bohatou skladbu expozic, nabízí překvapivý návštěvnický zážitek a výborné podmínky pro chovatele,“ říká architekt Pavel Ullmann.
Stavba je ukrytá hluboko za kamennou zdí připomínající okolní viniční terasy jako by zde stála odjakživa.
Navržené biotopy jsou zcela autentické, a to nejen díky svým obyvatelům, ale také druhové skladbě rostlin.
Díky posuvné prosklené střeše se z vnitřních expozic můžou stát venkovní, a papoušci i rostliny tak mají přístup k přímému slunečnímu světlu i dešti z bezpečí interiéru pavilonu.
14
Fotogalerie

Začínali před třiceti lety navrhováním nemocnic, poté se specializací  Pavla Ullmanna a Josefa Kliky z ateliéru AND architekti staly pavilony zoologických zahrad. Mezi jejich realizace se řadí indonéská džungle v pražské zoo nebo nedávno dokončený Rákosův pavilon. Jak se liší  navrhování objektů pro exotická zvířata od projektování rodinných domů, se dočtete v rozhovoru.

Expozice a pavilony v pražské či brněnské Zoo, zahrady Kuksu, spousta městských parků, návštěvnická centra Národního parku Šumava nebo evropsky významné lokality Želivka. Který z těchto projektů byl pro vás největší výzvou? 

Pavel Ullmann (PU): Nejsložitější stavba, na které jsme kdy pracovali, byla bezesporu indonéská džungle v pražské zoo, která je zároveň jednou z nejvýznamnějších staveb České republiky za posledních 30 let. 

Čím byl specifický váš poslední návrh, nedávno otevřený Rákosův pavilon v pražské zoo?

Josef Klika (JK): Každý pavilon v zoo je v tom nejlepším slova smyslu první svého druhu. Rákosův pavilon má navíc těch zvláštností hned několik, například neuvěřitelného sponzora Stanislava Rákose, který jako zapálený chovatel a milovník papoušků daroval na stavbu částku v řádu milionů korun. To se předtím nikdy nestalo, lidé rádi adoptují zvířata, ale takto velký dar je opravdu jedinečný. Další vzácností jsou pak i samotní obyvatelé pavilonu. 

Můžete přiblížit koncept celého pavilonu? 

JK: Velkou výzvou při návrhu byl prostor, pavilon je z jedné strany ohraničen cestou, z druhé svahem. Proto jsme pavilon skryli za nenápadnou kamennou zdí přirozeně doplňující kamenné viničné zídky ve svahu nad ním. Uvnitř je osm expozic nabízejících různé pohledy do ptačí říše: dvě voliéry, z nichž jedna je průchozí, vnitřní volně přístupný tropický skleník a pět kukátkových expozic. Všechny expozice mají skvělou uměleckou i botanickou část, vznikly dokonalé scenérie, navržené podle charakteru jednotlivých krajin.

Základní kámen stavby byl položen už v listopadu 2014. Co stavbu protáhlo?

PU: Tento pavilon papoušků je v evropském měřítku výjimečný. Samotná stavba pavilonu byla hotova už před necelými dvěma lety. Pak v ní probíhaly v dostatečném předstihu výsadby rostlin, které se před vypuštěním ptačích obyvatel musely rozrůst tak, aby odolaly všetečnému zájmu jejich silných zobáků. V neposlední řadě byly důvodem i práce na přípravě a stavbě sousední expozice australské fauny, která doposud přístup návštěvníků znemožňovala. Papoušci chovaní v pavilonu jsou tak cenní, že jejich hodnota snad dokonce převyšuje cenu vlastní stavby, proto je dům i nebývale zabezpečen nejen proti krádeži, ale i proti dravcům.

Jaká specifika přináší navrhování objektů pro exotická zvířata?

JK: Jako architekti musíme do projektů začlenit speciální nároky zvířat, rostlin, ale i technologií, konstrukcí, a nakonec i návštěvníků. Nesmíme ale zapomenout, že v zoo pracujeme s živými organismy – architektura musí být natolik variabilní, aby se uměla přizpůsobit růstu rostlin, narození mláďat, výměně substrátů. Fatální by bylo například opomenout prostor pro běžnou i veterinární péči o zvířata, ale i možnou změnu chovaných druhů. Pavilon tedy není hotový okamžikem dokončení, přestřihnutím pásky a slavnostním otevřením, ale tvoří nástroj, se kterým chovatelé pracují tak, jak se vyvíjí život zvířat nebo rostlin. Je to dílna, do které coby návštěvník nahlížíte jako do živé galerie.

Jaké jsou v navrhování rodinných domů a pavilonů pro exotická zvířata rozdíly?

JK: Samozřejmě, je to úplně totéž (smích). Ale bez legrace, architektonické postupy jsou obdobné. Zvířata nás dokonce mohou v mnohém poučit, protože je u nich třeba soustředit se na skutečně podstatné, nikoli formální náležitosti. Příroda se neřídí vyhláškami ani designovými styly.

Snažíte se ve svých projektech zohlednit udržitelnost?

PU: My rozumíme pojmu udržitelnost jako péči, respektu a smyslu věcí. U staveb i lidí. Když něco nebo někoho zanedbáváte, stavba nebo spolupráce se stane neudržitelnou. Příroda je nádherná, zaslouží si respekt, a je o ni třeba pečovat. Architektura musí mít řád a smysl. A příroda plus architektura, to je životní prostředí nás všech.

Co vás vedlo ke specifickému zameření - navrhování objektů do zoo?  

PU: Vše to začalo u nemocnic. Pár jsme jich navrhli a postavili. Tím jsme získali praktické zkušenosti i s plánováním celých nemocničních areálů. Dál se nám do toho přidalo pár parků, pak i jeden psí útulek. Jednoho dne pak pražská zoo potřebovala na projekt někoho, kdo má zkušenosti s krajinářskými projekty a zemědělskými stavbami pro zvířata. Tak to všechno začalo. Zoo je úžasná kulturní instituce, která tyto věci spojuje a nás baví, že toho můžeme být součástí.

Jak vypadaly vaše architektonické začátky a kam jste se za téměř 30 let existence posunuli?

PU: Architektura je dovednost, stejně jako například tenis. Nenaučíte se ho hrát jen tím, že o něm budete číst. Učíte se tím, že jej budete hrát a časem se zdokonalíte. V devadesátých letech se hodně stavělo a my byli v práci skoro pořád. Ať už jsme jezdili po stavbách nebo hodiny a hodiny řešili detaily návrhů. Takto jsme se ten náš tenis naučili. Mnoho nám také dala spolupráce se skvělými odborníky, ať už to byli klienti, poradci, mentoři nebo spolupracovníci. Začátkem milénia jsme pak přivítali nové mladé kolegy, kteří byli plní elánu a svěžích myšlenek. Dnes už některým z nás navrhování nestačí, a tak učíme na vysokých školách, abychom to, co jsme se za ty léta naučili, mohli předat dál.