Dění, jež před třiceti lety předznamenalo změnu režimů ve střední a východní Evropě, určilo i budoucnost Jana Šibíka – uvědomil si tehdy, že chce být reportážním fotografem. Revoluční události zachycuje jeho publikace i výstava na Staroměstské radnici. „Mám pocit, že jsme na dobu, kdy jsme se k sobě dokázali chovat slušně, tak trochu zapomněli,“ říká autor snímků a válečný fotograf.
Co pro vás rok 1989 znamená?
Listopadová revoluce, pád Berlínské zdi a krvavé události v Rumunsku přinesly do východní Evropy změnu systému a svobodu. U všech jsem byl a díky tomu jsem si uvědomil, že reportážní fotografie je přesně to, čemu se chci ve svém životě věnovat.
Která z těchto událostí byla pro vás nejsilnějším zážitkem?
Kupodivu to není ani Rumunsko, ani sametová revoluce. Je to pád Berlínské zdi, bez které by zřejmě nedošlo ani k listopadové revoluci na Národní třídě v Praze sedm dní poté. Tehdy jsem totiž poprvé uvěřil. V momentě, kdy na ní stáli dezorientovaní východoněmečtí pohraničníci a zespodu ji už lidé rozbíjeli krumpáči a kladivy, uvěřil jsem, že brzy dojde ke změně i u nás.
Kterou z fotek toho roku považujete za nejsilnější?
Nerad bych se omezoval pouze na jednu. Pro mě je nejdůležitější, aby výstava i kniha fungovaly jako celek. Samozřejmě vím, která fotka je nejoblíbenější – zachycuje mladou dívku se svíčkou a vytřeštěné oči přes policejní štíty.
Jak se vám vůbec podařilo 17. listopadu 1989 dostat na Národní třídě do bezprostřední blízkosti kordonu policistů?
Stál jsem několik metrů vedle. Pak jsem si v jednom momentě dodal odvahu a na chvilku k nim zezadu přistoupil. Podařilo se mi udělat nepozorovaně několik fotografií. Následně jsem se zase raději stáhl. Měl jsem štěstí. Několik minut nato začaly pořádkové síly mlátit bezbranné lidi. Na fotografy a kameramany byli policisté extrémně vysazení. Dvakrát jsem byl svědkem toho, jak rozbili kameru zahraniční televizi.
Zažil jste agresivní zásah, při němž jste si řekl, že je to již za hranou?
Za mě byl nejostřejší Palachův týden v lednu 1989. Veřejná bezpečnost tehdy používala vodní děla, slzný plyn a lidi mlátila obušky. Srovnáme-li ale listopadové události v Praze s revolucí v Rumunsku, pak můžeme o našem převratu skutečně hovořit jako o sametové revoluci.
Podívejte se, jak Jan Šibík zaznamenal revoluční rok 1989:
Měl jste při revolučních událostech někdy strach?
Ano, bál jsem se o sebe, ale i o fotoaparát. Měl jsem tehdy Leicu M4P, na kterou jsem si šetřil několik let. Rok 1989 nepřipomíná jen vaše expozice, další výstava probíhá také na Pražském hradě.
Proč jste se rozhodl udělat svoji výstavu na Staroměstské radnici?
Protože jsem si nedovedl představit, že se na moje fotografie bude dívat současný prezident, jeho poradce Nejedlý či mluvčí Ovčáček.
Je ale tedy důležité rok 1989 připomínat?
Samozřejmě že je. Věřím, že třicáté výročí revoluce vyvolá v lidech ty krásné pocity sounáležitosti, které jsme tehdy zažívali. A myslím, že obzvlášť v této době, v současné politické konstelaci, je to nesmírně důležité. Mám pocit, že jsme na dobu, kdy jsme se k sobě dokázali chovat slušně, tak trochu zapomněli a že současná vládnoucí garnitura tehdejší ideály spíš pošlapává.
Jak hodnotíte své snímky s odstupem třiceti let? Vyfotil byste je teď jinak?
Každou z fotografií jak do knihy, tak na výstavu jsem si nechal naskenovat a sám jsem si je retušoval. Proto jsem měl plno času si je důkladně prohlédnout. Na některých jsem našel spoustu chyb. Je to logické, fotil jsem tenkrát pouze čtyři roky. Ale několik z nich myslím obstojí i dnes.
Za kolika z nich si stojíte?
Z těch 81 je jich pár. A na co jsem velmi pyšný, je, že několik z nich pochválil i legendární fotograf Josef Koudelka.
Máte zpětnou vazbu i od dalších fotografů?
Mám a je velmi pozitivní. Řada z nich si, ač to nemají ve zvyku, koupila i knihu.
Jak jste vlastně fotky do knihy a na výstavu vybíral?
Výstava i kniha jsou konci - povány stejně, fotky jsem rozdělil do čtyř kapitol: Demonstrace v Československu v roce 1988 a 1989, Pád Berlínské zdi, Revoluci v Československu a Krvavou revoluci v Rumunsku, při níž zemřelo 1104 lidí.
JAN ŠIBÍK (56)
• Od roku 1985 podnikl přes dvě stě cest.
• Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád Berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceaușeskova režimu v Rumunsku.
• Zaznamenal masakry v Sieře Leone a v Libérii, hladomor v Súdánu, Somálsku a v Etiopii, války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu nebo genocidu ve Rwandě.
• V roce 2014 obsadil v soutěži World Press Photo třetí místo v kategorii Sportovní příběhy.
• Téměř každý ročník získal cenu v soutěži Czech Press Photo.
Jan Šibík popisuje zákulisí svých fotek z demonstrací z roku 1989, podívejte se:
