Pithart: Dělit voliče na pražskou kavárnu a venkovskou hospodu je nebezpečné

Petr Pithart

Petr Pithart Zdroj: E15 Anna Vackova

Petr Pithart
Petr Pithart
Petr Pithart
4
Fotogalerie

Těsný výsledek prezidentské volby mimo jiné znovu ukázal na rozdělení české společnosti. Podle bývalého premiéra a předsedy Senátu Petra Pitharta se potvrdila propast mezi Prahou a zbytkem republiky. „Naprosto ale odmítám dělení na pražskou kavárnu a venkovskou hospodu. To je nebezpečné, s tím si nehrajme,“ říká.

Od začátku jste patřil k odpůrcům přímé volby prezidenta. Utvrdila vás kampaň před druhou přímou volbou a průběh volby samotné v tomto přesvědčení?

Ano. Ale nepohlížím na to tak, že bych teď byl jako občan iniciativní ve snaze vrátit volbu nepřímou. To už prostě nejde. Nicméně názor jsem nezměnil. Pohnutky, kvůli nimž jsme k přímé volbě přišli, byly vlastně nahodilé. Šlo o skandální poslední volbu prezidenta parlamentem s desítkami různých šmejdilů, kteří v jednacích sálech neměli co dělat, a s naprostou bezradností těch, kteří řídili schůzi parlamentních komor.

Stojí za to připomenout, že to všechno vzniklo proto, že nebyla naplněna ústava, která předpokládala existenci ústavního zákona o styku obou komor. V tom zákoně by bylo jasně řečeno, jak se řídí schůze obou komor a jak se hlasuje při volbě, jak se volí. Kdyby to bylo jasné, tak jsme hned ten první večer šli domů.

V Česku proběhly prezidentské volby >>>

Byl by zvolený buď Klaus, nebo Švejnar. A nikoho by nenapadlo zavádět přímou volbu. Vidíte, jak se vymstí, když ústava není kompletní nebo když se porušuje. Právě proto jsem jedním z těch, kteří se pokládají za úzkostlivé strážce ústavy. Zrovna stykový zákon je jako takové vedlejší kolečko v orloji. Díváte se na orloj a říkáte si, proč je tady proboha tohle, vždyť se to vůbec nehýbe, k čemu to tam je. A pak se ukáže, že když to vyndáte, nastane dramatická změna našeho ústavního a politického života.

Co pro vás výsledek druhé přímé volby znamená?

Potvrzuje se tragická rozpolcenost této země. Přitom já naprosto odmítám dělení na pražskou kavárnu a venkovskou hospodu. To je vulgární a jen to přilévá oleje do ohně. S tím si nehrajme. Co trvá, je rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky. Uvědomil jsem si to, když jsme vstupovali do EU. Země se rozdělila na jednotky NUTS, které přijímají dotace. A jediný region, který nemohl dostat evropské peníze, byla Praha, protože už tehdy svou životní úrovní dosahovala 127 procent evropského průměru.

Ani územněsprávní uspořádání nepomohlo k překonání této propasti, takže já jsem věděl, jak to dopadne. Vždyť jsem venkovský senátor, nikdy jsem nekandidoval v Praze. Dobře vím, co si lidé myslí nikoli o Pražanech, ale o pražské politice. Neopájel jsem se nadějí, že můj kandidát by mohl volby vyhrát.

Ale 2,7 milionu hlasů pro Jiřího Drahoše, to je přece víc než Praha.

Samozřejmě. Ale velmi často se v kampani argumentovalo samozvanými elitami, pražskou kavárnou, prostě demagogicky skrze Prahu. Jistěže to není jenom Praha. Ale dobře se podívejte na volební mapu. Tam vidíte, řekl bych ty nešťastné kusy naší země, kde se děly nějaké věci. Třeba se tam odsouvalo a vyhánělo obyvatelstvo nebo se dělala dramatická industrializace.

To jsou kraje, které byly příliš dotčeny moderními dějinami. Tam, kde jsou území a obyvatelstvo stabilní, to je ten pruh od severu k jihu, tam tahle demagogie nepůsobila. Platí, že se nám nedaří překonat ten centralismus a dominanci Prahy ve všech ohledech. Pražané a jejich politici by měli přemýšlet. To je varování.

Jak se dá využít potenciál 2,7 milionu lidí, kteří volili Jiřího Drahoše?

Myslím si, že někteří kandidáti z prvního kola by mohli přemýšlet o kandidatuře do Senátu. Mohli by si říct, že půl kampaně už mají za sebou, to je docela reálná úvaha. Jestli takhle bude uvažovat pan Drahoš, to nevím. Ale jistě tu je nějaký potenciál. Stranu zakládat nebude, to snad i řekl. Tak co zbývá?

Pak je ale otázka, zda po zisku takového množství hlasů není málo stát se jedním senátorem z 81.

Jenže my jsme na tom teď špatně s politickým stranictvím. Nemá dobrou pověst. Já to docela chápu, na druhé straně vždy lidem říkám, že jestli se to pokusí nahradit něčím jiným, dopadne to jako vždycky tragicky. Nedá se nic dělat. Jinak to nejde. Nic jiného lidé našeho civilizačního okruhu nevymysleli. A tam, kde to zkoušeli nahradit nějakým korporativismem a podobně, tak to je prostě cesta k fašismu, nacismu nebo komunismu. Ale ani nevím, jestli je pan Drahoš optimálním předsedou nově vzniklé strany. Spíš si to nedovedu představit.

Tradiční politické strany jsou v krizi a vytlačují je protisystémová hnutí. Současně voliči na Hradě stvrdí vrcholného představitele tradiční politiky přelomu tisíciletí. Proč?

Klíčová je asi ta krize stran. Kromě odtažitosti k pražské politice je tu ještě jeden silný motiv, který podle mého názoru vede lidi při volbách. A to je naprosto evidentní manko spravedlnosti. Právo už pokrývá všechno, všechny instituce, které potřebuje právní stát, existují a působí dlouhá léta. Ale naše spravedlnost kulhá za právem. A lidé mají pocit, že to je hlavně proto, že právě politické strany leccos leckde brzdí a tlačí na ty instituce.

Skoro každá strana měla nebo má nějaké průšvihy. Podívejte se na Mosteckou uhelnou. Zdá se, že se tento případ obrátí proti sociálním demokratům. Lidé nejsou hloupí a vědí, že nebýt švýcarských soudů, tak se jeden z největších tunelů vůbec neotevřel. České instituce si toho buď nevšimly, nebo si na to netroufly. Anebo, a to je to, co si myslí hodně lidí, prostě byly pod tlakem, aby to nechaly být, protože to někoho ohrožovalo. Tohle manko spravedlnosti se obrací proti všem politickým stranám.

Nebyla by šance lépe vměstnat přímou volbu do našeho ústavního systému, pokud by si v ní právě strany našly nějakou jasnější roli?

Vidím vývoj přesně opačně. My se de facto blížíme k poloprezidentskému systému. Ten existuje v čisté podobě ve Francii. U nás je pořád parlamentní republika, myslím, že to je výstižnější než parlamentní demokracie. Kdybychom tedy chtěli přestoupit k poloprezidentskému systému, tedy přizpůsobit právní stav realitě, tak bychom museli rozšířit pravomoci prezidenta. Ale my stojíme před jiným problémem.

Bohužel máme tradici prezidentů, kteří se rádi pohybují na hraně. Mluvím o prezidentech, o kterých má smysl mluvit – Masaryk, Beneš, Havel, Klaus. Ti všichni se ve větší nebo menší míře pohybovali na hraně ústavy, někteří daleko za ní jako Beneš v závěru republiky. Masaryk to zkoušel taky. Naši prezidenti milují úřednické vlády.

A lidem to nevadí, což je ještě závažnější než to, že to prezidenti zkoušejí. U nás se prostě prezidentovi odpouští mnohé. A právě proto bych si nikdy netroufl zvětšovat prezidentovy pravomoci. Musíme s institucí přímo voleného prezidenta zacházet nesmírně opatrně.

Co očekáváte od druhého funkčního období Miloše Zemana?

Prezidentovy úvahy se mohou nést dvěma úplně opačnými směry. Jeden: „Úleva, už nebudu muset strašit lidi, už nebudu muset přehánět, už nebudu muset urážet. Potřeboval jsem to, abych vyhrál volby, teď se budu chovat opravdu slušně.“ Anebo druhá úvaha: „Teď už se mohu na voliče vykašlat a mohu si dělat, co chci, pustit se ze řetězu.“

Obě ty úvahy jsou možné a je to velké pokušení druhého volebního období, protože už není žádná sankce v podobě nezvolení. No a z toho večera po volbách to tedy nevypadalo na tu první možnost. Hned při první příležitosti nově zvolený prezident urazil novinářský stav paušálně a pak se ještě osobně dotkl jednoho televizního novináře. Ale třeba byl jen rozrušený z vítězství.

Myslíte, že se Miloš Zeman pokusí zabojovat se svou pověstí a otočí se alespoň trochu k Západu?

To by mu dalo dost velkou práci. Protože Západ ho také musí akceptovat. Bude hodně záležet i na tom, jak dopadne formování vlády. Ale zatím to vypadá, že tady bude trestně stíhaný premiér, pan Zeman dokonce řekl, že by ho jmenoval, i kdyby byl ve vazbě.

No tak jestli si někdo myslí, že tito lidé budou ve státech atlantického světa přijímáni, tak se nejspíš mýlí. Jistě k nim všichni budou zdvořilí, když se s nimi potkají ve dvoraně. Ale že by je k sobě zvali nebo s nimi navazovali nějaké silnější vztahy jako s Havlem, to tedy ne. 

Našemu panu prezidentovi, a to má bohužel společné s Václavem Klausem, dělá strašně dobře být na výsluní, v záři paprsků, které vyzařují ti ještě mocnější. To je ta fascinace Putinem. Vždyť co se podařilo v ekonomické diplomacii, pokud jde o Rusko a Čínu? To jsou pro naše hospodářství směšná procenta.

Možná je to všechno jen zastírací manévr pro ten hlavní osobnostní motiv – jim prostě imponuje, že je tito mocní světa berou za své.

Bude se Andreji Babišovi při sestavování vlády lépe dýchat, když vyhrál muž, jejž osobně podpořil?

Já myslím, že to nebude mít lehké. Já chci vidět, jak prezident republiky přeslechne ty výhrady premiéra v demisi vůči prezidentovým spolupracovníkům. To chci skutečně vidět. Obávám se, že přijde chvíle, kdy mu to prostě vrátí. Ani nevím, co pana Babiše k tomu výroku vedlo.

Vstoupil na opravdu tenký led, protože spolupracovníci pana prezidenta tam podle všeho zůstanou. A přece si tohle nemohou nechat líbit. Zprvu to vypadalo jako sehraný tandem, ale pak něco blesklo panu Babišovi hlavou, nevím, co to bylo, a tak do Hradu takhle zaryl. Tak nevím. Řekl bych, že to bude mít možná těžší, než kdyby vyhrál pan Drahoš.

Petr Pithart (77)
Kladenský rodák v roce 1960 vstoupil do KSČ, po okupaci v roce 1968 stranu opustil. Podepsal Chartu 77 a angažoval se v samizdatových aktivitách. V roce 1989 se pohyboval v Občanském fóru. Mezi lety 1990 a 1992 byl předsedou české vlády. Od roku 1996 do roku 2012 zasedal v Senátu, šest let horní parlamentní komoru vedl. Je docentem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Napsal několik knih, nejslavnější je jeho rozbor období pražského jara s názvem Osmašedesátý.