Pro mnohé překvapivě silný volební zisk britských labouristů ve výši 40 procent vnimá předseda ČSSD Bohuslav Sobotka jako inspiraci pro svou stranu, která se v průzkumech postupně propadá. Jistě ale i on ví, že každá analogie má své rezervy. ČSSD tak sice v příkladu labouristů možná vidí světlo na konci tunelu, není ale jisté, zda to není jen protijedoucí vlak.
Sobotka v reakci na britské hlasování zdůraznil, že průzkumy pár měsiců před volbami a jejich oficiální výsledek představují dvě různé věci. Jenže dvě různé skutečnosti zosobňují také osoby lídrů řečených dvou tradičních levicových stran, jež mezi favority na volební vítězství ve své zemi úplně nepatřily či nepatří.
Corbyn nicméně ztělesňuje outsidera právě v tom smyslu, po němž současné „populistické“ nálady v zemích prvního světa volají. Šéf labouristů, oponenty vykreslovaný jako nebezpečný protisystémový radikál, zarytý marxista či snad spoluhráč Vladimira Putina, zkrátka mohl vyvolat dojem, že se „tradiční politice“ vymyká. Není náhodou, že uspěl zejména mezi mladými voliči, kteří si přece jenom v učitém věku nevědomě mnohdy stále ještě hledají svého Che Guevaru. A to bez ohledu na to, do jaké míry popsané nálepkování Corbyna stojí na reálném základě.
Na druhou stranu drahé britské školné zároveň dává mladým voličům i minimálně jeden velmi pragmatický důvod, proč podporovat právě labouristy pod Corbynovým vedením. Podobný kontext stál mimochodem také za relativním úspěchem dalšího outsidera, amerického senátora Bernieho Sanderse, jenž se loni ucházel o prezidentskou nominaci Demokratické strany.
V případě české politiky je to ale právě dlouholetý vrcholný politik Sobotka, kdo pro spoustu voličů představuje zabetonovaný „prohnilý systém“. Toho samozřejmě ráda využívá mediální kampaň Andreje Babiše (ANO), jakkoliv taková rétorika zní více než podezřele od miliardáře, jehož byznys dlouhá léta významně těží z dotací. Tento český kontext ale jenom potvrzuje, že by se Sobotka úspěchem Corbyna ani Sanderse raději příliš chlácholit neměl.
