V okurkové sezoně se před Obvodním soudem pro Prahu 1 znovu rozběhla kauza „poslaneckých trafik“. Tentokrát je z politiků obžalován už jen expremiér Nečas. Jde o jeden z případů, které se v létě 2013 otevřely po dramatickém přepadu Úřadu vlády „orgány činnými v trestním řízení“.
Lidé z ÚOOZ a z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci akci následně vykládali jako rozkrývání korupční hydry prorůstající českou politikou, podnikáním i justicí. Tato klíčová věc není dosud uzavřena. Pokud by se tak v příštích třech měsících stalo, byla by to ve vzrušené době před volbami příjemná legitimace pro protagonisty čtyřletého účtování se „starými pořádky“.
Heslem revolučních událostí léta 2013 byl boj proti korupci. Jistě, boj proti korupci je v pořádku vždy a všude. Co v pořádku není nikdy a nikde, je fanatický a hysterický boj proti korupci. Fanatický a hysterický boj proti čemukoli není totiž v pořádku nikdy: zpravidla se na něj tak či onak nabalí nekalé záměry různých cynických manipulátorů.
Ideologie „korupční hydry“ je pokus zformulovat jakousi svatou ideu, která by měla spojit státní zástupce a soudce v neúprosném boji státu proti zločinu. V civilizovaném státě je ovšem proces v trestněprávní záležitosti vždy střetnutím státu (exekutivy zastupované státními zástupci) a obžalovaných, jejichž zájmy hájí obhájci. Úkolem nezávislého soudce je, aby ve sporu přišla ke slovu spravedlnost, která je výš než státní zájem. To první pojetí je něco podobného jako představa o politice coby třídním boji mezi „levicí“ a „pravicí“. Výsledkem nebude právní stát, ale stát policejní a prokurátorský. Na kauze trafik bude zajímavé sledovat, jak daleko jsme na cestě k němu dospěli.
Samo obvinění stálo tehdy na tom, že poslanci nehlasovali tak, jak jim zákon, přesněji řečeno ústava ukládá, totiž podle svého svědomí, ale vzdali se mandátů, když jim bylo přislíbeno konkrétní plnění, na které neměli nárok. Úplatek jim měl nabídnout a poskytnout právě premiér Nečas.
Takové použití ústavy přitom staví smysl poslaneckého slibu na hlavu: formulace slibu poslanci umožňuje, aby se v krajním případě proti tlaku svých stranických kolegů a nadřízených odvolal ke svému svědomí a k tomu, co on podle svého přesvědčení má za zájem lidu. V národě, který se slovy hlásí k Janu Husovi, by to snad mělo být pochopitelné. Formulace slibu ovšem ani náhodou neznamená, že by policisté a státní zástupci měli právo šťourat se následně ve svědomí poslance a zkoumat, zda jednal dle svého svědomí a dle zájmů lidu, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. To je brána k politickým procesům a otvírá se nejen pro poslance, ale pro všechny.
Naši vysocí justiční činovníci (je příznačné, že se mezi ně vklínil i nejvyšší státní zástupce) se teď usilovně věnují kvalitě justice v Polsku. Vydávají k tomu ohnivá prohlášení. Co kdyby věnovali trošku pozornosti i vlastní zemi?
Autor je politolog
