Byznys a politika k sobě v Česku měly vždycky blízko. S přibývajícím časem až příliš. Přesto je současný stav, kdy snad za každým druhým subjektem bojujícím o hlasy voličů stojí lidé ovládající miliardy, dosud nevídaný.
Politika se pro movité stává byznysem. Podnikatelským záměrem, který nemusí být kdovíjak ziskový – ne každému se podaří proniknout do sněmovny – ale na němž v podstatě také nelze tratit. Pro slušnou návratnost stačí získat ve volbách 1,5 procenta hlasů. Finanční zisk ale samozřejmě není to hlavní, co velké byznysmeny k investicím do politických stran a hnutí vede.
Že ne každé uskupení může být na první dobrou tak úspěšné jako hnutí ANO, si velkopodnikatelé zcela jistě uvědomují. Vklad do budoucna to ale být může. Stejně jako silný signál pro ty strany, které uspějí i bez velkého sponzora či miliardářského jména na své kandidátce: Jsme tady a jsme připraveni být štědří.
Samozřejmě že významné firmy i dříve posílaly dary politickým stranám. Ty bohatší přispívaly i do vícera partajních kas najednou. Dobrým zvykem bylo téměř rovným dílem podělit dva nejsilnější soupeře z protichůdných táborů. A ani před lety to nebylo z čistě dobročinných důvodů. To tušil každý, koho politika zajímala. Nikdo z tehdejších donátorů ale aspoň nemátl voliče tím, že s penězi hodlá přinést do politiky Dobro.
Doba pokročila, dobro s velkým D se na podzim nejspíš bude na politických stáncích prodávat jako housky na krámě. Majitele Jablotronu Dalibora Dědka, se kterým se spojilo hnutí STAN, mimo jiné přimělo ke vstupu do velké politiky zjištění, „že páchat dobro v této republice jde velmi ztěžka“. A také fungování politiky a demokracie – ty podle Dědka bohužel fungují tak, že voliči na základě dojmů dají dohromady jakýsi dav lidí a tomu pak odpovídá kvalita sněmovny. On chce v politice slušné lidi. Jakým sítem by je vybíral, nevíme.
Finančník Pavol Krúpa, který se ujal malé strany Dobrá volba, rovnou říká, že podle něj je nejlepší způsob vlády osvícený diktát. A tak by se dalo pokračovat dál. Neznamená to, že všichni byznysmeni, kteří se rozhodli investovat do politiky, jsou z jednoho kadlubu a lze je nacpat do jednoho pytle. Spojuje je ale přesvědčení – natvrdo či nepřímo vyřčené – že pravidla, na kterých stojí demokratická politika, prostě zdržují a dávají prostor i nekompetentním lidem. Zkrátka brání Dobru. V jejich podání.
Hlas nositelů tohoto pohledu na svět a politiku je slyšet, ani nemusejí vymýšlet mnohastránkové politické programy. Stačí tu a tam připomenout, co všechno je špatně, a zdůraznit, že až doteď v parlamentu seděli a dál by neměli sedět lidé, kteří nemají dlouhodobou zkušenost z praktických profesí. Od „praktiků“ to možná ani není účelové tvrzení. Jsou o tom nejspíš skutečně přesvědčeni. Vůbec si nepřipouštějí, že i politika je profese. A že to, co potřebuje, jsou především profesionálové v tom nejlepším slova smyslu. Amatéři ji mohou vést leda do slepé uličky.
