Zlínsko je rázovitý region. V mnoha ohledech, ale politicky zvlášť. Zejména když hovoříte s představiteli KDU-ČSL, je patrné, že jejich vztah k této baště lidovectví je silný. A v poslední době také rozporuplný. Zlínský volební kraj byl v roce 1946 jediným, v němž nevyhráli volby komunisté. Vyhráli je lidovci. Tato historie se ve straně nezapomíná a zlínská organizace patří dlouhodobě k nejpočetnějším a nejvlivnějším ve straně.
V roce 2006, když členská základna po volbách vymetla z čela strany Miroslava Kalouska kvůli jeho úvahám o vládnutí s podporou komunistů, lidovci na Zlínsko vsadili budoucnost strany. Zvolili si do čela vsetínské- ho starostu Jiřího Čunka. Nedopadlo to slavně a v roce 2010 se lidovci i kvůli Čunkovým problémům nedostali do sněmovny.
V roce 2017 lidovci stejnou sázku rázně odmítli a dobře udělali. V sobotu na stranickém sjezdu Čunek leckoho dost překvapil, když se na poslední chvíli přihlásil do boje o předsednický post. Přednesl dlouhý projev, vysloužil si 15procentní podporu delegátů, především zlínských, a mnoho lidí naštval.
Ve skutečnosti ale udělal straně službu. Hlasováním se celkem přesně ukázalo, jak na tom lidovci v tuto chvíli jsou. Pavel Bělobrádek dokázal stranu přesvědčit, že má smysl se vrhnout do rizikové koalice se Starosty a pokusit se prorazit strop, který mají lidovci dlouhodobě kolem osmi procent hlasů. Hazard politickému lídrovi vyčítat lze, ale ambice by měly být žádoucí.
Jak to dopadne, samozřejmě nikdo neví. Nejčernějším scénářem je propadnutí devíti procent hlasů. Růžovou variantu namaloval lidovcům vlastní průzkum volebního potenciálu, který koalici přiřkl možnost získat až 22 procent.
Na každý pád Bělobrádkův a Gazdíkův útok na autentický politický střed může významně prospět celé předvolební debatě, v níž zatím hrají první housle na jedné straně Babišův autoritářský paternalismus a na druhé paternalismus socialistický v podání ČSSD. Bělobrádkův talent mísit konzervativní hodnotové poselství s decentním vystupováním oslovujícím i liberálnější voliče by mohl být celkem silnou zbraní.
Naproti tomu Jiří Čunek nabídl delegátům provinční setrvání na onom tradičním potenciálu osmi procent nejkonzervativnějších voličů s příměsí těch, které zrovna zaujme Čunkův specifický populismus.
Ten se v jeho projevu ukázal několikrát, nejsilněji v otázce vzdělávání, kterého je podle Čunka v Česku zbytečně moc a k poznání základních zákonitostí jej není zapotřebí. Naopak je zapotřebí hnát mladé muže na vojnu, aby se naučili disciplíně a manuálním činnostem. A tak dále.
Když Čunek před lety sklízel obdiv davů za stěhování vsetínských romských rodin do kontejnerových domků, řekli si lidovci, že zkusí uplatnit zlínské kouzlo na celou republiku. Nevyšlo to a pro stranu a její budoucnost je dobře, že tentokrát podobnému vábení suverénně odolala.
