O výsledcích voleb nevíme nic, ale můžeme si být jisti, že voliči i letos rozepíšou několik zajímavých příběhů. Jeden z nich bude o pirátech. Pokud Piráti skutečně dobudou sněmovnu, bude to zasloužené, o tom není sporu. Pirátská kampaň je poctivě odpracovaná a ze všech představitelů je cítit zápal a vůle uspět.
Pirátům se i díky tomu daří na mnoha frontách. V anketách, jimiž se různé iniciativy snaží usnadnit voličům orientaci na politické scéně, si Piráti vedou dobře – jejich program ocenily ekologické iniciativy, ekonomové ze sdružení EconLab vychválili průhlednost jejich financování a tak dále. To je všechno krásné. Tak kde jsou ty zádrhele? Najdou se. Rizika, která Piráty na jejich tažení provázejí, nelze přehlédnout.
Už proto, že český volič napsal za 25 let spoustu příběhů, takže je s čím srovnávat. V případě Pirátů se dere na mysl rok 2006 a Strana zelených. Martin Bursík svým chytrým liberalismem a schopností obrousit ideologické a programové hroty přitáhl k zeleným městské voliče a dostal druhdy radikálně protestní stranu do sněmovny. Povolební matematika vzápětí udělala z Bursíka vicepremiéra a ze zelených klíčovou vládní stranu se čtyřmi ministry.
Idyla vydržela zhruba dva roky, než se strana začala štěpit. Její radikálnější křídlo totiž nikam nezmizelo, jen se před volbami nechalo pragmaticky upozadit. Po volebním úspěchu se začalo ozývat a vrcholný moment nastal, když dvě zelené poslankyně pomohly sestřelit Topolánkovu vládu uprostřed českého předsednictví EU.
Podobnost s dnešními Piráty nelze přehlédnout. Bartošova schopnost oslovit výrazně širší publikum, než strana dokázala ještě před pár lety, Bursíka velmi připomíná, i když osobní a politické osudy obou mužů jsou zcela jiné. Stejně tak je patrné, že v členské základně Pirátů tak jako u zelených dřímají původní, skutečně antiestablishmentoví střelci.
Vybublá to občas na stranických internetových fórech, nejnápadnější byl v poslední době bývalý místopředseda strany a krajský zastupitel Ivo Vašíček se svým odporem k NATO a srovnáváním dnešního Německa s nacistickými okupanty. Můžeme hádat, že s podobnými názory není jediný, jinak by ve straně těžko léta vydržel. To je kvas, který se po případném volebním úspěchu začne drát na povrch stejně, jako se to stalo zeleným.
Lze se samozřejmě namítnout, že NATO a zahraniční politika nejsou pro Piráty ani jejich voliče to klíčové téma a strana bude v těchto otázkách tvárná. K tomu jen tolik, že totéž se dalo předpokládat u Bursíkových zelených. Do chvíle, než měli ministra zahraničí a jedním z důvodů rozpadu strany se stal nejednotný postoj ke stavbě amerického radaru v Brdech.
Když k tomu přičteme nezkušenost s politickým řemeslem, která už se vymstila mnoha novým politickým nadějím, je jasné, že pohádkový příběh o pirátech může nabídnout ještě hodně dramatických zápletek.
