Poslanci se činí. Inu, blíží se volby. Už nestačí, že neustále vrtají do běžných zákonů, nyní se vrhli dokonce i na normu norem. Kvůli zbraním. Nalijme si čistého piva, jde o zbytečný ústavní paragraf, který ve skutečnosti nic nezmění. Právo držet a v případě nouze použít zbraň totiž občanům dává zákon o zbraních.
Prý nám změna ústavy pomůže proti „bruselské směrnici“. Nepomůže. Nové znění ústavního zákona na implementaci směrnice nic nezmění. Dál bude pro nás závazná. Současný humbuk je jen populistickým spektáklem pro voliče.
Ústavní změna konkrétně uvádí, že čeští občané mají právo nabývat, držet a nosit zbraně k naplňování úkolů při zajišťování bezpečnosti státu. To zní sice hezky, nicméně jako právník se na věc dívám velmi skepticky.
Položme si kruciální otázku – jsou zbraně v rukou civilistů nejlepší obranou proti teroru? Kolik teroristů reálně – pokud pomineme specifickou situaci Izraele – civilisté kdy zlikvidovali? A k čemu pak máme profesionální bezpečnostní aparát? Kacířská otázka – dojde třeba ke snížení daní, když si teď část bezpečnosti budou občané, alespoň dle některých našich zákonodárců, zajišťovat aktivně sami?
Jestliže chce někdo z uvědomělejších civilistů (a rozhodně to nemyslím ironicky) bránit svou vlast, má přece k dispozici například aktivní zálohy. Stávající právní úprava mi přijde zcela dostatečná a ústavně-právních změn dle mého soudu není třeba.
Je ostudné, že zákonodárci se snaží vyvolat dojem, že jestliže dnes někdo zastřelí teroristu, který bude vraždit spoluobčany, půjde bručet. Nepůjde. Instituty krajní nouze a nutné obrany jsou u nás již dávno upraveny. Spíše se obávám, že povzbuzen debatou kolem poslední ústavní změny nějaký cvok zastřelí kupříkladu exekutora a bude tvrdit, že ho pokládal za teroristu.
Není ani dobré si nějak zvlášť idealizovat legální držitele zbraní, kterých je v Česku dnes přes 300 tisíc. Dle policejních statistik téměř polovina pachatelů, kteří se dopustili trestného činu se zbraní, měla zbraň legálně.
V mediích i ve sněmovně bylo opakovaně zmíněno, že jedním ze zásadních motivů pro sepsání a přijetí novely byla i změna evropské směrnice, která vlastnictví zbraní zpřísňuje. Prý se jí takto chytře vyhneme. Nevyhneme. Ale i kdyby, čistě teoreticky, posloužila tomuto účelu, ptám se, zda skutečně máme pokřivovat svou ústavu za perfidním účelem vykutáleného podlézání laťky jedné evropské směrnice.
Jak slýchají studenti práv již od prvních ročníků – ke změnám ústavy by se mělo přistupovat jen ve zcela mimořádných případech (ultima ratio). Jako by nestačily nepřetržité (a mnohdy těžko předvídatelné) změny stovek zákonných a podzákonných předpisů.
Autor je právník a vysokoškolský pedagog
