Politolog Lebeda: Pokud by šlo ANO do opozice, Agrofert to mít jednoduché nebude

Tomáš Lebeda

Tomáš Lebeda Zdroj: Michal Tomeš, E15

Andrej Babiš na sjezdu STAN
Bohuslav Sobotka a Milan Chovanec na sjezdu ČSSD v Brně
Agrofert
Agrofert
5
Fotogalerie

Do parlamentních voleb zbývá přibližně půl roku, vyvrcholí tak čtyřleté období vlády koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. I přesto, že se vláda říjnového termínu pravděpodobně dočká, provázely ji po celou dobu fungování sílící spory. „Když koalice vznikala, nikdo soudný asi neočekával, že by vládla v klidu,“ říká vedoucí katedry politologie Univerzity Palackého Tomáš Lebeda. 

Platí v současnosti klasické levopravé dělení politických stran?

Stále toto dělení platí, ale těžko se aplikuje na všechny strany. Pro politology ale obvykle nemá jen jednu dimenzi, ale častěji dvě – tedy ekonomickou dimenzi a takzvaně liberálně autoritářskou. Nicméně je pravdou, že celá řada stran, zejména těch populistických, se dnes snaží vykročit mimo ekonomickou dimenzi.

To jim pak umožňuje oslovovat takové spektrum voličů, které by dřív bylo poměrně složité oslovit naráz. Myslím si ale, že politika nemusí vždy fungovat podle nějakých škatulek, že musíme vždy umět vše zařadit do nějaké kategorie. Spíše je důležitější tomu rozumět.

Kam byste tedy na této škále zařadil hnutí ANO?

Hnutí ANO dělá velmi širokou politiku takové catch-all party, jež se snaží zachytit voliče od leva doprava. Zatím se jí to poměrně daří a je to jedna ze stran, u které si myslím, že se na levopravé škále příliš zařadit nedá. Právě proto, že se důsledně vyhýbá tomu, aby se nějak ideologicky vymezila.

K tomu byla donucena jen jednou a to ve chvíli, kdy si musela vybrat klub v Evropském parlamentu, kde se sami definovali jako liberálové. Osobně si ale myslím, že se o liberální stranu zcela jistě nejedná.

Projev Babiše na sjezdu ANO:

V současnosti inklinuje Visegrádská čtyřka spíše k pravicovým stranám, nejde Česko proti tomuto trendu?

Rozhodně bych neřekl, že u nás pozorujeme nějakou inklinaci k levici. Když se na to podíváme, tak ČSSD dvoje parlamentní volby po sobě jenom ztrácela. Obrovskou porážku utrpěli v krajských volbách také komunisté.

Naopak zde vidíme příklon k subjektům, které kombinují populismus a nacionalismus, což můžeme vidět i v ostatních zemích Visegrádské čtyřky. Každá ta země je sice jiná, nicméně by bylo skoro překvapivé, kdyby se Česku něco podobného vyhnulo.

Sám jste předtím mluvil o populistických stranách, které se většinou profilují jako pravicové. Jak je možné, že nacházejí své voliče u nižších ekonomických skupin?

Ono je to vlastně typické a známe to i ze západní Evropy. Populistické strany není úplně jednoduché zařadit na jednoduché levopravé škále právě proto, že sice nabízí nějaká konzervativní řešení kombinovaná s xenofobií a nacionalismem, ale současně z hlediska ekonomického oslovují lidi, kteří by za jiných okolností volili levici.

U nich je to pouze jiná forma řešení problémů a frustrací, které souvisí s jejich sociálním statusem. Levice těmto lidem říká, že za jejich problémy může nespravedlivá distribuce společenského bohatství. Krajní pravice nebo nacionalističtí populisté hledají důvody pro špatnou sociální situaci jinde. Například v tom, že cizinci berou místním lidem práci. Nebo že ohrožují bezpečnost společnosti. 

V tom vidím obrovské nebezpečí, populismus kombinovaný s nacionalismem byl v Evropě příčinou dvou světových válek. To se ale úspěšně dařilo překlenout pomocí evropské integrace. Nyní jsme však svědky toho, že je evropská integrace pod stále větším tlakem a kritikou. Ta je částečně oprávněná pokud jde o formu, jakou dnes Evropská unie má. Nikoli však, pokud jde o primární cíle a smysl integrace. Mnozí však raději, než aby diskutovali o tom, jakou Evropskou unii chtějí a jak by se měla transformovat, přemýšlí, zda není lepší v ní vůbec nebýt.

Během posledních několika voleb jsme mohli zaznamenat nižší volební účast. Platí stále poučka, že lidé k volbám nechodí proto, že jsou spokojení se stavem věcí, nebo je to naopak – například že ztratili víru ve státní moc?

Oba tyto faktory, a pak řada dalších, v tom pochopitelně hrají roli. Když se podíváme na volební účast v tuzemsku, tak nejvyšší byla ve volbách v letech 1990 a 1992, tehdy ještě v Československu. Od té doby účast neustále klesá a nebylo to vždy dáno jen nespokojeností. Naopak pro řadu lidí to znamenalo, že hlavní boj je už vybojován. Na druhou stranu určitá frustrace z politiky se také projevuje na tom, že lidí nechtějí participovat. Takže namícháno je tam určitě obojí.

Důležitou voličskou skupinou jsou prvovoliči, jak je přesvědčit, aby k volbám šli?

Prvovoliči u nás mají obecně nízkou volební účast, v dřívějších volbách to bývalo kolem 30 procent, někdy dokonce i méně. Současně mladí voliči očekávají od politiky trochu něco jiného, politika je musí zaujmout. Pokud je nezaujme, mají pocit, že se jich politika netýká.


Vše o nadcházejících volbách čtěte zde >>>


Ona se jich týká, možná více, než si myslí, ale bohužel se může stát, že to zjistí až ve chvíli, kdy už jejich participace bude zbytečná. Teď asi mluvím jako skeptik, ale myslím si, že by bylo na čase, aby se mladí lidé trochu probudili z určité letargie. Když před 27 lety padl komunistický režim, tak to byli právě mladí lidé, kteří našli tu odvahu a jako první šli do ulic a byli tahouni revoluce. Dnes se mi zdá, že je tato generace lidí mimořádně pasivní.

Na druhou stranu politika nikdy nebude taková, aby byla prvoplánově atraktivní pro mladé lidi. Je důležité pochopit, že politika je důležitá. Na tom se možná podílí i nějaký způsob občanského vzdělávání, který si myslím, že je u nás mimořádně zanedbaný.

Jak by se dalo docílit lepšího občanského vzdělávání?

Je to záležitost, která u nás budí jistou ostražitost, obzvlášť u těch, kteří zažili komunistický režim. Na druhou stranu po druhé světové válce vytvořili Němci důsledný systém vzdělávání, do kterého dodnes vkládají velké množství peněz a vyplácí se to.

Vytvořili společnost, jež má mnohem silnější demokratické uvědomění a přesvědčení. Česká společnost se od těch západních liší v jedné důležité věci – jsme stejně jako Západoevropané kritičtí ke svým politikům a institucím, ale Západoevropané při tom zůstávají přesvědčenými demokraty.

Bohužel my zároveň s tím, že nevěříme politikům a politickým institucím, tak stále méně věříme demokracii jako nejlepšímu způsobu vlády. Je tu obrovský deficit politické elity, která nedokázala nějaký vhodný systém občanského vzdělávání nastavit. A dnes sklízíme plody této lhostejnosti.

Současný ministr financí Andrej Babiš čelil několika skandálům, myslíte si, že by podobné problémy ustáli i členové minulých vlád?

Často jsem nad tím přemýšlel a musím říct, že v minulosti u nás padli ministři za nesrovnatelně menší prohřešky. Nicméně Andrej Babiš je lídrem jedné z koaličních stran, bez které koalice nemůže dále pokračovat. Navíc je to člověk, který kromě toho, že je politik, tak je mimořádně silný ekonomicky a hlavně, má za sebou velmi silná média.

Jaká je v současnosti uvnitř vlády nálada? I přes mnohé spory je současná koalice jedna z nejdéle vládnoucích.

Pozitivem této vlády je, že se lídři všech tří stran chovají velmi pragmaticky. Když koalice vznikala, nikdo soudný asi neočekával, že by vládla v klidu. Ostatně zkušenost z minulosti byla taková, že žádná koaliční vláda v historii nevládla celé funkční období. Zdá se, že tato bude první. Jedinou vládou, která přežila celé čtyři roky, byla menšinová vláda Miloše Zemana, to však bylo díky opoziční smlouvě.

To ale neznamená, že by v současné koalici nemohly být spory. Ty jsou viditelné, ale pragmatismus hráčů vítězí. Pro žádnou ze stran by nebylo výhrou, kdyby vláda padla a následně se hledala nová, případně se vypisovaly předčasné volby. To je pozitivní, ne vždy jsme toho totiž byli svědky.

Jak by podle posledních volebních průzkumů mohla vypadat vládnoucí koalice po volbách?

Pro Andreje Babiše je nyní zásadní nejen aby volby vyhrál, ale aby po nich mohl sestavit vládu. To znamená, že Andrej Babiš bude mít největší starosti s tím, aby byl schopen uzavřít většinovou koalici a ostatní strany se nespojily proti němu. To předpokládá silný volební výsledek a vytvoření koaličního potenciálu, který by přesvědčil případné partnery, aby s hnutím koalici uzavřely.

Šance, že se ostatní strany proti hnutí ANO spojí, je totiž skutečně reálná a pro něj by byla mnohem nebezpečnější, než pro jakoukoliv jinou stranu. Jemu jde v současnosti mnohem o víc, než o to, že by skončil v opozici. Umím si představit, že ve chvíli, kdy by hnutí ANO šlo do opozice, nebude to Agrofert mít úplně jednoduché.

Co je důvodem, že podle průzkumů voliči preferují spíše ANO, než ČSSD, a to i přesto, že jsou strany spolu ve vládě, kterou sociální demokracie vede?

Hnutí ANO má výborný marketing, dokáže lépe prodat svou politiku. Zároveň je Andrej Babiš silnější lídr, než premiér Sobotka. Přesto, že je již více než tři roky ve vládě, tak stále dokáže hrát hru, že není součástí establishmentu. A myslím si, že by to ještě v těchto volbách mohlo hnutí ANO vycházet. Časem ale většina voličů pochopí, že to je již etablovaná politická síla, která akorát funguje trochu jinak, než klasické strany.

Jak se hnutí ANO obecně podařil vstup do politiky? Například v situaci kolem olomouckého hejtmana Košty vidíme, že může docházet k jistým vnitrostranickým problémům.

Jeden z největších problémů je právě absence ideologie, kdy je program věcně pragmatický, ale postavit se za něj může téměř kdokoliv. O to je tam větší prostor pro vnitřní osobní souboje.

Já jsem si nikdy nemyslel, že je pan Košta ideálním lídrem, ale popravdě řečeno, to co mu jiní vlivní členové hnutí ANO udělali a jakým způsobem ho dostali z postu hejtmana, je nechutné. Je to příklad velmi tvrdého boje o politické posty uvnitř jedné politické strany, kde se zkušení matadoři nezdráhají téměř ničeho. Hraje tu roli i jistá politická naivita pana Košty, který šel do politiky a asi netušil, co vše se mu v ní může přihodit.