V kanceláři mi visí obrazy předků, říká Zuzana Ceralová Petrofová | E15.cz
Partnerem projektu je Asociace rodinných firem

V kanceláři mi visí obrazy předků, říká Zuzana Ceralová Petrofová

V kanceláři mi visí obrazy předků, říká Zuzana Ceralová Petrofová

Letošní rok byl pro 156 let starou rodinnou firmu Petrof náročný. Nejdříve kvůli covidu vypadl silný čínský trh a pak přišla i omezení v Česku. Výrobce klavírů a pianin musel propouštět a využít státní pomoci. „Moji předci dělávali za krize železniční pražce či nábytek, využili dřevovýrobu. Můžeme se od nich poučit,“ říká šéfka firmy Zuzana Ceralová Petrofová, představitelka páté generace rodiny.

Po poslední finanční krizi začal Petrof vyrábět nábytek. Bude i tato krize znamenat nějaký nový směr firmy, novou strategii?

Určitě. Výroba nábytku se tenkrát osvědčila, dělali jsme luxusní interiéry, nábytek, reprobedny a další věci na zakázku. Nikdy jsme nábytek vyrábět nepřestali, ale dělali jsme to v omezené míře, vždy jsme radši upřednostnili zakázky na klavíry a pianina.

Mým cílem v této krizi je, abychom z toho naopak udělali další nohu firmy. Poptávka tu je a je třeba ji využít. Nejsou to jen interiéry, ale i odborné věci jako akustické panely. Tyto špičkové nepiánové zakázky dokáží pokrýt třeba i čtyři měsíce v dřevovýrobě.

Jak daleko jste v plánech na rozšíření firmy o tuto novou divizi?

Budeme shánět manažera na tento provoz. Je rozdíl, jestli děláte piana nebo nepiánové zboží. Truhlařina v nepiánovém zboží je sice jednodušší, ale má svá specifika. Musíte najít manažera, který tomu v praxi rozumí a bude znát klientelu.

Platí, že nábytek jsou rychlejší peníze?

To je pravda. Piano se vyrábí šest až dvanáct měsíců a ještě předtím se musí nakoupit materiál, který potřebuje zrát. My nakupujeme dřevo dva roky předtím, než se dá do nástroje. Celkově pak proces od nákupu dřeva až po obdržení peněz od zákazníka trvá třeba čtyři roky. V nábytkaření je to jiné, povrchové úpravy sice mohou zabrat i několik měsíců, ale jinak je to jednodušší a rychlejší.

V dubnu jste řekla, že budete řešit, jak bude vypadat váš zákazník po koronaviru. Přišli jste na to?

Lidé budou poněkud opatrnější než doposud a nebudou tolik vyhledávat masovou společnost. To nám na jednu stranu vadí v tom, že nebudou chodit tolik na koncerty. Na druhou stranu chceme lidem umožnit, aby si mohli nástroje poslechnout jinak.

To si říká o on-line prezentace všeho druhu. S umělci například vymýšlíme, jak částečně nahradit koncerty. Chceme také více využít toho, že jsou lidé více doma a mají čas. Během první koronavirové vlny se ukázalo, že lidé chtěli doma více hrát na piano.

Musíme na to být připravení a zákazníkovi donést domů řešení. To znamená, aby viděl on-line, jaká máme piana, jaký mají zvuk, co se s nimi dá dělat, jak by vypadaly v jejich interiéru.

Jde piano opravdu koupit na dálku bez vyzkoušení?

Samozřejmě se to lehko řekne, hůř udělá. Nikdy to nebude o tom, že se budou prodávat piana jenom přes internet. Ale potřebujeme najít cestu, jak to zákazníkovi, který se rozhoduje o koupi nástroje, zpříjemnit a nasměrovat k Petrofu.

V srpnu měl skončit kurzarbeit, státní podpora mezd zaměstnancům ze zasažených podniků. Nakonec ho vláda prodloužila do října, jak vás to ovlivnilo?

Kurzarbeit jsme využili asi pro 60 procent zaměstnanců a naplánovali jsme si výrobu tak, abychom byli hospodární. Prodávali jsme naše hotové výrobky a rozpracovanou výrobu jsme zabrzdili.

Teď přichází naše nejsilnější prodejní období. Musíme dotáhnout to, co se od nás očekává na podzimní a vánoční trh.

Museli jste propouštět?

Propustili jsme do deseti procent zaměstnanců, nedělali jsme to nějak drasticky. V našem oboru je velmi těžké sehnat lidi, takže jsme k tomu přistoupili velmi šetrně a snažili jsme se zachovat odborníky, kteří jsou nenahraditelní.

Dokonce jsme i nějaké lidi nabrali, protože se změnila situace a potřebovali jsme nové zaměstnance do marketingu, inovací. Teď budeme zase nabírat, šikovné truhláře a další lidi do mimopiánové divize.

Žádali jste o úvěr v rámci programů COVID? 

Ano, protože ty první měsíce vypadaly velmi divoce. My v tom jedeme už od ledna, kdy tady nikdo o koronaviru nic nevěděl a kolegové podnikatelé i politici mi nechtěli věřit, že je to hrozba. Věděli jsme, že Čína je pro nás silný trh, a když to tam bude trvat delší dobu, bude to pro firmu velký problém.

Došli jsme k závěru, že bez podpory to nepůjde. I přes všechna opatření a snahu se chovat jako dobrý hospodář potřebujeme nějakou vatu, kdyby bylo ještě hůř. Požádali jsme o COVID I a II, dohromady jsme dostali 15 milionů. Máme to jako rezervu a ještě jsme do toho nesáhli.

Jak hodnotíte vládní pomoc firmám?

Vláda se určitě snažila dělat, co mohla. Na mě to ale působilo velmi nekoncepčně a chaoticky. Připadalo mi, že kdo víc křičí, víc dostal. Když se na to zpětně podívám, tak pro podnikatele, kteří něco vyrábějí, je zásadní kurzarbeit. To je nástroj, jak přežít těžké chvíle v podnikání, a myslím si, že tady měl být dávno uzákoněn.

V Německu po krizi před deseti lety tento nástroj měli a měli před námi velkou konkurenční výhodu. Kdyby se kurzarbeit stal u nás trvalým nástrojem pro krizové situace, nemusely by se hledat další a další řešení, které stojí ve finále strašně moc peněz.

Jste exportně orientovaná firma, vyvážíte do 65 zemí. Vaším hlavním klientem v zahraničí je Čína, která tvoří 35 procent vašeho vývozu. Budete se snažit prosadit více na jiných trzích, abyste nebyli na Číně tak závislí?

Samozřejmě nechceme být tolik závislí na jednom trhu, ale nejde to tak snadno. Snažíme se dělat víc aktivit v České republice, Evropě i Americe – a to nám teď v průběhu krize pomohlo. Když se podívám na výsledky za leden až červen, musím říct, že tuzemský trh, Evropa, Rusko a země bývalého Sovětského svazu v prodejích udělaly buď stejná, nebo lepší čísla než loni za stejné období.

Největší problém vidím obecně v Asii a to proto, že jsou více zvyklí podřídit se restrikcím své vlády. Potom, co se nemoc rozšířila po světě, kde se lidé proti opatřením naopak bouřili, se asijské země stáhly a řekly, že nechtějí cizince, protože se neumějí chovat a dodržovat pravidla. Pro nás to znamená to, že se nemůžeme dostat do Číny, nemáme víza. Obchod s nimi je tak ztížený.

Takže čínský trh je pro vás stále uzavřený?

Ano, v tuto chvíli je pro nás čínský trh zavřený a není tam plný provoz. S našimi partnery skypujeme a telefonujeme, ale není to stejné, jako když tam jedeme a můžeme si zkontrolovat naše výrobky, debatovat o marketingu a tak dále. To je v tuto chvíli pasé.

Z jakého důvodu je v Asii větší zájem o klavíry než v Evropě?

O čínský trh jsme se snažili vždy, protože jsme tam viděli ohromný potenciál ve hře na hudební nástroje. V Evropě a Americe už není takový zájem se učit hrát na piano, ani vlády nedávají tolik peněz do kultury a školství.

V Asii je to přesně obráceně. Posledních 17 let jsme budovali čínský trh a teď bych řekla, že jsme na vrcholu našich možností. Závislost pětatřicet procent na jednom trhu je už hodně. Na druhou stranu ho nechceme pustit jenom kvůli koronaviru. V Číně navíc běží víc e-commerce, takže i piana se prodávají přes internet. Chceme, aby nám ten trh zůstal, protože jsou tam peníze i ochota hrát.

Cítíte tíhu rodového odkazu, že musíte firmu za každou cenu udržet při životě?

V kanceláři mi za židlí visí obrazy předků a vždycky říkám, že mi dýchají na záda. Je to ohromný závazek a myslím, že to tak vnímá i zbytek rodiny. Vždy si říkáme, co by tomu řekl děda nebo praděda, a vlastně zjišťujeme, že se historie opakuje, krize se opakují. Moji předci dělávali za krize železniční pražce, nábytek, využívala se dřevovýroba a lakovna. Můžeme se od nich poučit.

Loni byl do legislativy zaveden pojem rodinná firma. Je to pro vás v něčem přínosné?

Je dobře, že se o tom mluví. V Evropě a všude ve světě dělají rodinné firmy 70 procent podnikání. Je to něco jiného než korporáty, je tam větší zodpovědnost i potřeba citlivější komunikace v rámci firmy. Je to vaše rodina a musíte s nimi vyjít i odpoledne na kafi nebo v sobotu na obědě. Je to velký závazek.

Proto si myslím, že jsou rodinné firmy úspěšné, protože si toto všechno musí uspořádat a nemohou být k sobě oškliví, protože se jim to v práci vymstí. Pokud bude do budoucna nějaká podpora státu rodinným firmám, tak to bude jenom dobře.

Řešíte otázku nástupnictví?

Já už tu mám dceru, která šla studovat zahraniční obchod a která mi tu pomáhá. Začala v 16 letech u babičky v salonu v Praze, kde prodala první piano. Od té doby se mnou jezdí na světové veletrhy. Její dnes už manžel sem také chodil na brigády. Společně se tím prokousali zespodu a dnes jsou už na pozicích, kde mi mohou pomoci.

Každý zastává svůj nemalý úsek a já se jim snažím stále více nakládat. Dcera má na starosti Petrof Gallery a část zahraničního obchodu, zeť má na starosti inovace, výzkum a vývoj. Já se snažím firmu držet jako celek a držet zahraniční politiku firmy.

Šéfka výrobce pian Petrof Zuzana Ceralová PetrofováAutor: E15 Michaela Szkanderová

Zuzana Ceralová Petrofová (51) 

Vystudovala Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Do výrobce pian Petrof nastoupila v roce 2000, o čtyři roky později převzala od svého otce jeho vedení. V současnosti je jednatelkou a prezidentkou společnosti Petrof. V roce 2014 získala titul Manažerka roku.

Návrat do speciálu