Bohumil Kartous: Učení už nemůže stát na tom, co zjistili moudří předkové
Rozhovor o školství v České republice s odborníkem na vzdělání a provokatérem společenské diskuse Bohumilem Kartousem, který dlouhodobě spolupracuje s think-tankem EDUin, spoluvytváří deník Britské listy, podílí se na vzdělávacích programech centra současného umění DOX a pomáhá rozvíjet studijní programy Vysoké školy ekonomie a managementu.
Svět se rychle mění, změna bývá považována za jedinou jistotu, se kterou lze počítat. Co to znamená pro vzdělávání?
Znamená to radikální obrat k velmi odlišnému pojetí výchovy i vzdělávání. Jestliže jsme po desetitisíce let stavěli učení na co nejlepším opakování toho, co moudří předkové odzkoušeli a zjistili o světě okolo, pak tento model už neplatí. Je možné, že se to mnoha lidem nelíbí, že to poněkud drasticky nabourává jejich představu o správném fungování světa, nicméně je to fakt. Sentiment nevyřeší výzvy, které z toho vyplývají, představa o návratu do iluzorního „zlatého věku“ je sama o sobě iluzí.
To neznamená odmítnout vše a začít horečnatě hledat nějaké „silver bullets“, zázračná řešení. Hodnotová báze vtělená do ústavy, psaných i nepsaných pravidel a principů liberální demokracie, je naopak něčím, co bychom se měli snažit zachovat. Závisí na tom svobodná a zároveň dostatečně solidární budoucnost této společnosti. Z hlediska profesní přípravy je ale nutné doširoka otevřít oči a skutečně se pořádně rozhlédnout, co že se to v té globální ekonomice děje. Predikce říkají, že se ekonomiky a pracovní trhy v horizontu 10 až 20 let významně promění. To, co vnímáme dnes, a není to málo, je teprve jakási předehra mnohem významnějšího dějství. Konkrétně česká ekonomika bude podle toho, co předvídá OECD či PwC, zasažena masivně. Odhadem 45 % pracovních míst bude z větší části modifikováno z hlediska kvalifikace, z menší části spolknuto automatizací. Vedle toho vzniknou jiná pracovní místa, ale budou vyžadovat úplně jiné spektrum dovedností a znalostí.
Máte představu, o jaké kompetence půjde?
Jak přesně se to celé odehraje, to si netroufá nikdo rozumný odhadnout. Co je však jisté: lidé na pracovním trhu se budou muset umět velmi dobře a rychle zorientovat, hledat nové příležitosti. Budou často muset kombinovat více činností. Pochopitelně se budou muset stále učit. Budou také potřebovat, aby vzdělávání bylo dostupné a mohli ho přizpůsobit svým vlastním potřebám. Vzdělání v některých oblastech bude výrazně rychle zastarávat, jeho pomyslná záruční doba nebude dlouhá, což se děje už dnes. Lidé budou potřebovat efektivní, relativně časově koncentrované vzdělávací příležitosti, které jim umožní sledovat změny v požadavcích na profesní kvalifikaci. Naroste objem celoživotního vzdělávání, z velké části v tom, co dnes obstarávají vysoké školy. V některých, neregulovaných a rychle rostoucích profesních odvětvích, zejména v digitálním prostoru, klesne významně hodnota certifikátů, stoupne hodnota reálných a prokazatelných dovedností. I to už se postupně děje.
Přesto se může zdát, že roste počet mladých pochybujících o studiu na vysoké škole...
Pochyby o studiu na vysoké škole považuju za důsledek vlivu starších generací, pro které je vysoká škola buď místem pro vzdělávání elit (absolventi), nebo naopak nedosažitelná úroveň, případně kyselé hrozny či zbytečnost. To je hluboký omyl. V současnost, a trvá to už dlouho, je vysoké školství zcela masové, je to fenomén posledních dekád v celém rozvinutém světě. Začali s tím v Jižní Koreji, kde v 80. letech 20. století otevřeli vysoké školství v podstatě masově a dnes jsou 10. největší ekonomikou světa. V 50. letech 20. století přitom byla polovina obyvatel negramotná.
Neexistuje ekonomicky rozvinutá země, která by nekladla důraz na vysoké školství. Loni byl na CERGE-EI Harry A. Patrinos, ekonom světové banky, s přednáškou o vývoji pracovních trhů v souvislosti se vzděláváním. Jedním z hlavních doporučení je investice do vysokého školství. To platí jak pro ty, kdo řídí systém, tak pro každého jednotlivce. Podle výše zmiňovaných predikcí budou lidé s vyšším vzděláním nejméně postiženi dopady změn, které nepřinese jen automatizace, ale pravděpodobně i výrazné ochladnutí těžce přehřáté globální ekonomiky. V ČR se ovšem stále vede jakási podivná diskuse o tom, zda vůbec umožnit široce dostupné vzdělávání na VŠ úrovnni. O to vůbec nejde, to je prostě dané potřebou zvýšit míru adaptability, jejíž potřebu vyvolává obrovská, historicky unikátní proměnlivost podmínek života. Délka formálního vzdělávání rostla kontinuálně celé 20. století, s exponenciálním nárůstem změn se nelze divit, že roste nadále a zdaleka ne exponenciálně, jak by bylo třeba.
V českých podmínkách jsme navíc zatíženi z hlediska budoucnosti nešťastnou strukturou ekonomiky, zatížené silnou průmyslovou historií. To se ale změní v následujících dvou dekádách, kdy budou dnešní studenti SŠ na vrcholu produktivního věku. Budou toho moci využít jen tehdy, pokud neuvěří, že recepty minulosti budou „chutnat“ budoucnosti…
Existují v ČR instituce, které dokáží skutečně reagovat na potřeby nastupující generace a jejich představy o vzdělání?
Určitě ne na úrovni systému. Jeho setrvačnost je značná. Existují ale školy a další zdroje vzdělávání, které se snaží obsah vzdělávání a přístup k němu přizpůsobit změnám ve světě za zdmi kamenných vzdělávacích institucí. Jsou to ale spíše izolované ostrovy. Hledat je proto důležité. Je dobré skutečně zvažovat, co vlastně má vzdělávání přinést, jaké kvality, a podle toho vybírat. Opět není radno se příliš orientovat podle nějakých zavedených měřítek. Tradice se stává zavádějící indicií. Rozhodující je, kdo učí, co učí, jak to učí. Jak jednoduché…
Existují i jiné vhodné varianty rozšíření vzdělání, než studium na VŠ?
Určitě ano. Máte celou paletu on-line zdrojů, v rámci nabídky řady univerzit můžete na dálku studovat mnoho různých kratších či delších kurzů. Existuje nepřeberné množství dalších vzdělávacích příležitostí, internet tím do značné míry přetéká. Můžete se učit vařit kafe, nebo pochopit fungování raketových motorů. O zdroje nouze není, co ovšem chybí, to je dostatečná vůle. A k ní je třeba pocit nutnosti, potřeby. Poté už člověk najde zdroje jednoduše.
Co mě zaujalo, to je typ tzv. Nanostudia, které nabízí například Vysoká škola ekonomie a managementu (VŠEM). Možnost studovat konkrétní kurz na VŠ dává jednak jistou záruku, vyplývající z vysokoškolské akreditace, a umožňuje to vybrat si pouze to, co nutně potřebujete k profesnímu rozvoji.
Jak vnímáte nabídku veřejných a soukromých VŠ v Česku?
Jednotný názor nemám. Existují dobré veřejné i neveřejné VŠ, existují špatné. Lépe řečeno, existují dobré i špatné vzdělávací programy tam i tam. Takhle by se rozhodování o volbě VŠ řídit nemělo. Pokud chce někdo studovat medicínu či práva, regulované profese, bude vybírat mezi veřejnými školami, přirozeně. Chtít se rozvíjet v praktické ekonomii, managementu, komunikaci, marketingu či dalších „řemeslných“ oborech (není vůbec myšleno zle), měl by zvažovat, zda daný program vedou lidé „od fochu“, nebo teoretici. Jako člověk aktivní v médiích nebudu moc sázet na člověka, který má sice načteny koncepty, ale praktickou zkušenost s médii nemá. To platí i pro ostatní.
Na nižších stupních vzdělání platí, že jsou soukromé školy vnímané jako kvalitnější, proč tomu tak není u vysokých škol? Nebo se již změnil pohled na SVŠ?
Možná se to traduje, ale byl bych v hodnocení opatrný i s ohledem na nižší stupně vzdělávání. A naopak, v segmentu neveřejných vysokých škol panuje představa, že veřejná je vždy lepší, nemusí to tak být. Ostatně, pokud se podíváte na největší skandál spojený s VŠ studiem v posledních 30 letech, týkal se veřejné školy, práv v Plzni. Nicméně ten pocit patrně stále převládá a žel k tomu přispěla pověst některých soukromých VŠ, považovaných za takové pomalu pracující tiskárny na tituly.
Co by českému vzdělávání pomohlo? Jak docílit změny v relativně rychlém čase? Nebo je nutné čekat na přirozenou změnu iniciovanou zespodu?
Byl bych osobně moc rád, kdyby změna přišla zespodu, jsem totiž hluboce přesvědčený demokrat a změny iniciované společností na základě její shody jsou nejlépe prosaditelné a nejsnáze je možné uvádět je do praxe. V současnosti vidím ovšem problém, že rychlost změny je v rozporu se schopností společnosti ji vnímat, pochopit adaptovat se. Změny v tak masivních systémech, jako je vzdělávací, prostě nejsou rychlé, systém to nepředpokládal. Je postaven na doslova kamenné struktuře a je na to hrdý. To není výsměch, to je prostě fakt.
V rychlém čase mohou pomoci změny v klíčových zkouškách, přijímačkách na SŠ a VŠ a v maturitách, to je reálný „zadavatel“ cíle vzdělávání. Současná podoba těchto zkoušek stále konzervuje kamenný systém. Zároveň ale tohle může být zásadní impuls změny v souladu s připravovanou strategií vzdělávací politiky 2030, s nutnou potřebou změny výběru uchazečů o studium učitelství, změn v přípravě učitelů, v jejich celoživotním vzdělávání, v jejich podpoře ze strany nepedagogických profesí atp. Na to je ale třeba dost velké politické odvahy a hlavně dovednosti číst proměnlivost světa, což u majoritní politické reprezentace nevidím. Musel by přijít někdo jiný. Takhle vše závisí na volbě jednotlivce, tedy na tom, kudy ve vzdělávání půjde. O směru, který dle předpokladů vede k zajímavým cílům, už byla řeč.
Co mohou pro své vzdělávání udělat mladí lidé sami?
Mnoho. Mají nepřeberné množství možností a relativní dostupnost. V prvé řadě by se měli rozhodovat podle toho, co je zajímá a k čemu mají nadání. Nejde jen o to, aby je to tzv. „bavilo“, to je málo. Musejí pěstovat vlastní vůli k tomu vzdělávat se a umět přitom i překonávat překážky, zdaleka ne vše půjde snadno. Vůle je ve všem hlavním prediktorem úspěchu. Současná dospívající generace by vzdělávání neměla brát jako nutné zlo, nebo něco, co je třeba vyřešit nejrychlejší ne jméně náročnou cestou. To je paradigma minulosti. Vysoká škola je v současnosti standard, proč, o tom už byla řeč. Ideální je „learning by doing“, učení se děláním toho, co chcete ovládnout. Pokud najdete školu, která vám toto nabízí, je to dobrá volba.