Fabrika na šampiony. Vrchlabská škola má patent na úspěšné sportovce | E15.cz
Partnerem projektu je Vysoká škola ekonomie a managementu

Fabrika na šampiony. Vrchlabská škola má patent na úspěšné sportovce

Fabrika na šampiony. Vrchlabská škola má patent na úspěšné sportovce

Konají-li se zimní olympijské hry nebo mistrovství světa v tradičních zimních sportech a čeští sportovci na nich sbírají cenné kovy a skvělé výsledky, zrak tuzemské sportovní veřejnosti se pravidelně stáčí k podkrkonošskému Vrchlabí, a především ke zdejší základní škole na náměstí Míru. Důvod je prozaický. Právě jejími škamnami před lety prošla většina z těchto úspěšných sportovců. A jejich následovníci, dnes už nejen v zimních sportech, zde stále vyrůstají. Místní škola na to totiž má patent. Začala „vyrábět“ úspěšné sportovce jako úplně první v Česku 
a dělá to již téměř padesát let.

Eva Samková, Michal Krčmář, Šárka Záhrobská (nyní Strachová), Karolína Erbanová, Karolína Grohová, Lucie Charvátová, Radomír Šimůnek, Ladislav Rygl, Martin Zach, Ivana Janečková, Václav Korunka a tak dále. Co jméno, to pojem, při jehož vyslovení zbystří každý fanoušek sportu. Přestože jsou tito úspěšní reprezentanti různě staří a věnovali se (či stále věnují) každý jinému sportu, jejich pomyslná startovní čára je stejná. Je jí základní škola na náměstí Míru, dříve ZŠ Zdeňka Nejedlého, která se nachází nedaleko hlavního vrchlabského náměstí T. G. Masaryka.

Přestože je ve třináctitisícovém Vrchlabí vícero základních škol, má majestátní žlutá budova hned vedle kostela svatého Vavřince punc výjimečnosti. Ten je dán slavnými sportovci, kteří zde studovali, ale i mnoha dalšími osobnostmi, jež tu sbíraly základní vědomosti a pak se proslavily v jiných oborech.

Jsou to například novinář a moderátor Martin Veselovský, divadelní herečka Evelína Studénková nebo lékař Radek Kebrle, který před třemi lety zachránil poraněnou ruku (a tudíž celou kariéru) tenistce Petře Kvitové. Do této školy ostatně chodil i současný starosta města Jan Sobotka, jenž byl jedním z prvních žáků zdejších sportovních tříd. V roce 1992 školu navštívil i legendární běžec Emil Zátopek se svou ženou Danou, aby ocenili místní žáky, kteří vyhráli první ročník celostátního Poháru Emila Zátopka pro nejrychlejší štafetu na trati s maratónskou délkou 42,195 kilometru.

„Národní výbor schvaluje“

Město Vrchlabí je pomyslnou bránou do Krkonoš. V minulosti tu bývalo železným pravidlem, že v polovině prosince napadala hromada sněhu a bílá pokrývka vydržela minimálně do konce března. Děti se tu tak říkajíc rodily už s lyžemi na nohou; lyžování tu mělo bohatou tradici, jejíž kořeny jsou zapuštěny až v dobách rakousko-uherského mocnářství.

Na sklonku šedesátých let minulého století se proto začalo vážně uvažovat, zda by si podpora lyžování nezasloužila své ukotvení ve školních osnovách. První pokusná vlaštovka v této věci se datuje do školního roku 1969/1970. „Tehdy se svolením okresního národního výboru, krajského národního výboru a Československého svazu tělesné výchovy byl podán návrh na zřízení sportovní třídy na sjezdové lyžování ve Vrchlabí,“ cituje z archívních záznamů školy její pozdější dlouholetá ředitelka Jaroslava Hlaváčková.

Ta byla v roce 1969 trenérkou a společně s nově příchozím pedagogem Miroslavem Vydrou stála u prvních krůčků sportovního experimentu. Vzhledem k široké základně lyžařů ve Vrchlabí byl návrh na zřízení sportovní třídy přijat a oni dva se společně s dalšími nadšenci – většinou z řad rodičů – mohli pustit do práce.

Dostat se do této první, dnes bychom řekli „pilotní“ třídy byl velký kumšt a prestiž. Žáci tehdejších pátých tříd totiž museli mít prospěchový průměr maximálně do 1,7. „Na jednu stranu to bylo dobré v tom, že jsme měli jen ty nejlepší, jimž se navíc podstatně ztenčil jejich volný čas,“ vzpomíná Hlaváčková, „ale na druhou stranu se nemusel dostat talent, který se učil hůř.“

Výsledky první sportovní třídy byly docela slušné, a proto byly od školního roku 1972/1973 oficiálně povoleny sportovní třídy na sjezdové lyžování ve Vrchlabí jako jediném místě v republice. Právě od tohoto roku se oficiálně píše historie sportovních tříd ve zdejší základní škole, jež bez přerušení trvá 47 let. Pro úplnost dodejme, že od školního roku 1978/1979 byla specializace sportovních tříd rozšířena i na běžecké lyžování. V současné době se zde klade důraz na sportovní všestrannost a ve třídách „sportovkyň“ studuje stovka žáků věnujících se rozličným disciplínám.

Tajemství úspěchu

Od samého počátku měli vrchlabští pedagogové jasno v tom, že pokud mají zdejší žáci ve sportu vyniknout, potřebují vedle nesporných osobních vloh a předpokladů i podporu materiální, vstřícnost školních osnov a jednotlivých pedagogů. V praxi to znamenalo pět hodin tělocviku týdně a k tomu zimní a letní soustředění. „Sportovky takto mohly žít i díky velkému pochopení ze strany většiny učitelského sboru,“ vzpomíná Jaroslava Hlaváčková.

„Trenéři a tělocvikáři byli zároveň třídními a s ostatními kolegy ze sboru mohli předjednat jisté úlevy pro vybrané žáky.“ Pokud třeba někdo strávil v zimě celý víkend na závodech a přijel domů v neděli večer úplně vyčerpaný, zpravidla byl omluven z pondělní písemky nebo zkoušení. Nicméně ve středu už musel být naučen.

Tato praxe platí dodnes. „Naši učitelé jsou dětem připraveni vycházet vstříc, na což slyší i rodiče, když se rozmýšlejí, zda své dítě dát do sportovní třídy. Rodiče nemají ani k tělocviku, ani k učebnímu plánu výhrady,“ říká Simona Grégrová, současná zástupkyně ředitele školy a zároveň matka olympijské medailistky Karolíny Erbanové.

Ale zpět k začátkům. Úspěšné uchycení sportovních tříd ve Vrchlabí se podařilo i díky nezištné spolupráci některých rodičů, kteří vozili děti na závody a tréninky či obsluhovali kotvový vlek v Herlíkovicích.

Nic za to neměli, hnacím motorem jim bylo nadšení a pocit, že jsou součástí projektu, jenž z jejich dětí dělá úspěšné sportovce. „Vůbec se však nejednalo o nějaký nesmělý amatérský pokus, vše jelo naplno,“ vzpomíná s odstupem téměř padesáti let starosta Vrchlabí Jan Sobotka. „Měli jsme o dvě hodiny týdně delší tělocvik, v zimě jsme třikrát týdně jezdili do Herlíkovic na trénink. Závody byly organizovány hromadně a nejlepší z nás získali třeba lepší lyže, než jim mohli koupit rodiče.“    

První ročníky sportovní třídy se osvědčily, a proto se zapojil Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV), který otevřel finanční kohoutky. Za prostředky uvolněné na výchovu zdejších sportovních nadějí se mohlo nakupovat vybavení a lyže, a především došlo k ustavení funkce placeného trenéra. Tím se v roce 1974 stal Petr Jireš.

K otřesu systému přípravy dětí ve sportovních třídách došlo v roce 1990, kdy od něj dal ČSTV ruce pryč a zastavil přísun peněz. To pocítili i sportovci a kantoři ve Vrchlabí. Roli centrálního svazu pak částečně přebraly místní tělovýchovné jednoty Spartak a Krkonoše, přesto to byla doba, kdy rodiče i pedagogové museli zatnout zuby, aby vše udrželi v chodu. V roce 1994 však vedení vrchlabské školy na radu kolegů z Liberce přihlásilo žáky sportovních tříd do takzvaného školního klubu a finance opět začaly proudit. Role pedagoga a trenéra se ujal Aleš Suk, jemuž pak pod rukama prošli všichni sportovně nadaní žáci, z nichž někteří v minulých letech přivezli medaile z olympijských her a pravidelně se pohybují na výsluní v závodech Světového poháru.

Jen pro fyzicky zdatné

Přestože se od počátku sedmdesátých let na vrchlabské „sportovce“ mnohé změnilo, základ zůstal stejný. V těchto třídách mohou být a studovat jen děti fyzicky zdatné. O jejich přijetí rozhodují výsledky čtyř základních talentových disciplín: hodu obouruč medicinbalem, sprintu, vytrvalostního běhu a skoku z místa. Disciplíny jsou obodovány a vznikne pořadí rozdělené pomyslnou červenou čárou. „Šéftrenér Tomáš Kulhánek má striktně stanovenou bodovou hranici, kdy jsou děti schopny sportovní třídu fyzicky zvládnout a kdy už ne,“ říká Simona Grégrová. Ředitel základní školy Petr Jindřich však připomíná, že během školního roku lze děti přeřazovat: „Tělocvikáři učí i nesportovní třídy a během hodin vidí, že je nějaké dítě na sport šikovné, takže můžeme jeho rodičům přestup do sportovky nabídnout. Děti, které ve sportovce jsou, ale po čase zjistí, že to není jejich šálek čaje, pak lze normálně přeřadit do paralelní nesportovní třídy.“

Oproti začátkům sportovních tříd v sedmdesátých letech už vedení školy tolik netlačí na nutnost vynikajícího prospěchu. „Případný vzdělávací handicap není na obtíž, naopak si mys­líme, že možnost vyniknout v něčem jiném může být pro dítě motivující. Šéftrenér Kulhánek striktně řeší jen výchovné problémy, to je bez jakýchkoliv omluv stopka pro možnost chodit do sportovní třídy,“ říká zástupkyně ředitele Simona Grégrová. Petr Jindřich však hned dodává, že žáci sportovních tříd mají zpravidla lepší výsledky než děti z paralelek: „Jsou disciplinované a zodpovědnější, umějí si lépe organizovat čas.“

Ty tam jsou doby, kdy žáci-sportovci měli specializaci pouze na sjezdové nebo běžecké lyžování; nyní je podle ředitele v jediné třídě sedmnáct různých sportů. Žáci si během čtyř let ve sportovní třídě přičichnou k většině z nich, bez ohledu na svoji specializaci – i hokejisté jdou během hodin tělesné výchovy lyžovat či hrát míčové hry, sjezdaři si vyzkoušejí bruslení, fotbal, atletiku či biatlon. Sportovní rozmanitost podporuje bohaté vybavení školy náčiním a pomůckami, jež se pořizuje z grantů, a děti ve sportovních třídách na ně navíc každý rok přispívají pětistovkou.

V zdravém těle 
zdravý duch

Když bývalá ředitelka školy Jaroslava Hlaváčková přemítá nad přínosem sportovních tříd ve Vrchlabí, ne­opomene vypíchnout zdravý styl života a pozitivní dopad na formující se dětskou osobnost: „Děti musely prokázat, že jsou dobrými závodníky, ale taky obětovat sportu kus svého volného času. Vypěstovaly si zdravý životní styl a naučily se prohrávat, navázaly krásná přátelství… Moc mě těší, když vidím, že děti ze sportovky se vzaly, mají rodinu a ve sportovním duchu vychovávají své děti.“

S nostalgií vzpomíná na školní léta ve sportovce i vrchlabský starosta Jan Sobotka: „Sportovní třída byla vždy výběrová, podle přijímacích fyzických testů. Kolektiv byl sourodý, vynikající. Naše třídní učitelka Jaroslava Hlaváčková nás nešetřila, ale byla ke všem spravedlivá. Moc jsme toho s ní poznali, zvláště slovenské hory.“

Školní kronika se hemží jmény úspěšných sportovců. Jedním z nich je Michal Krčmář, stříbrný biatlonista z nedávných zimních olympijských her v jihokorejském Pchjongčchangu. „Když se řekne základka u kostela ve Vrchlabí? První, co se mi vybaví, je rozhodně pan Suk. Můj trenér v lyžařském kroužku, ale taky vůdce smečky sportovců na základce,“ vzpomíná úspěšný český reprezentant. „Pamatuju si, jak jsme měli tréninky sladěné s výukou – někdy i dvakrát v týdnu jsme ráno od šesti od půl sedmé makali na zimním stadiónu na bruslích, pak honem do školy, v průběhu dne tělocvik a odpoledne ještě trénink. Sport byl už odmala mou hlavní náplní a základní škola mi vytvářela ideální podmínky. A když jsem odpoledne neměl trénink? Hned po výuce jsem šel na hřiště manželů Zátopkových a tam jsem vydržel až do setmění!“

Eva Samková? Chytrá holka, ale „držka“

Za největšími úspěchy borců z vrchlabské sportovky v posledních letech stojí legendární trenér a pedagog Aleš Suk. Jak vzpomíná na některé své svěřence? „Jak říkal třídní učitel Evy Samkové, byla to chytrá holka, ale, jak se říká, držka. S ničím si nelámala hlavu a dlouho si hájila svoji pravdu, nakonec se ale vždy nechala usměrnit. Těžila ze všestranného základu – závodně dělala sedmnáct sportů, je například i mistryní republiky ve výrazovém a uměleckém tanci. Tancování jí určitě dopomohlo ke smyslu pro dynamickou rovnováhu a rytmus. S Michalem Krčmářem jsem trénoval dva roky, potom odešel do Letohradu.

To bylo odvážné, vždyť mu bylo teprve dvanáct let! Sám si nedovedu představit, že by mi mé dítě v tomto věku oznámilo, že se odstěhuje na šest let sto kilometrů daleko. Příběh Káji Erbanové je také veliký. I ona odjela od rodičů, ale navíc až do Holandska, kde bydlela u jedné krajanky. Nikoho tam neznala a celou přípravu si hradila sama! Ona je však typ, který to, co ho baví, bude dělat třeba pětadvacet hodin denně. A i naopak – co jí nešlo, nebavilo ji, to dělat nechtěla,“ prozradil Aleš Suk nedávno místnímu magazínu Vrchlabinky.

Podtrženo, sečteno, vrchlabská základní škola na náměstí Míru je ukázkovým příkladem splněného snu, nesmírné píle, obětavosti a touhy po úspěchu. Až se za pár dní rozeběhne nový školní rok, pustí se všichni opět do práce po hlavě a s plným ­nasazením. Jak je tady zvykem od­jakživa.

Text je převzat z přílohy EXTRA - VZDĚLÁVÁNÍ týdeníku REFLEX 35/2019