Naivní přístup Američanů se v českém školství osvědčuje, říká odbornice na vzdělávání Ripková | E15.cz
Partnerem projektu je Vysoká škola ekonomie a managementu

Naivní přístup Američanů se v českém školství osvědčuje, říká odbornice na vzdělávání Ripková

Naivní přístup Američanů se v českém školství osvědčuje, říká odbornice na vzdělávání Ripková

Hana Ripková (60), odbornice na vysokoškolské studium ve Spojených státech, začala pro českou Fulbrightovu komisi pracovat už v roce 1991. Od roku 1997 je výkonnou ředitelkou této instituce, která zajišťuje výměnné pobyty českých studentů, akademiků i vědců do USA a naopak. Autorka odborné publikace Vysoké školství v USA loni za svou celoživotní práci získala prestižní Cenu svobody Woodrowa Wilsona za výjimečný přínos k česko-americkým vztahům.

Třicet mladých Američanů, absolventů nejlepších amerických univerzit, pomáhá každý rok na českých středních školách mimo velká města učit angličtinu: v Dobrušce, ve Frýdlantu, v Liberci, ve Vyškově a tak dále… Považuji to za jeden z nejzajímavějších současných programů Fulbrightovy komise, který jste sami vybudovali a který financuje z velké části MŠMT. Jak se lektorům u nás daří?

Přijíždějí s otevřenou myslí a nemají to v malých českých a moravských městech jednoduché. Působí nejen na gymnáziích, ale i na průmyslových, zdravotnických nebo uměleckých školách. Mnohdy nemají pedagogické vzdělání a na školách asistují českým učitelům, leckdy tam jsou jedinými cizinci a někdy se výrazně odlišují i etnicky: lidé je rozeznávají na první pohled. Ne že by se svou odlišností měli velké problémy, ale latentní, podprahový rasismus cítí. Nejvíc je překvapuje, že se často vyskytuje u nesmírně sympatických, vzdělaných lidi, s nimiž se běžně stýkají při práci a při vyučování na dotyčné střední škole. Taky je šokuje, když slyší poznámky typu: „No jo, romské děti, u těch nemá vůbec smysl se o cokoli snažit…“

Fabrika na šampiony. Vrchlabská škola má patent na úspěšné sportovce


Překvapuje je i systém našeho státního školství obecně?

Je pravda, že český pedagogický přístup, který se – i když samozřejmě ne bez výjimek – snaží věnovat těm nejlepším a zaměřuje se na úspěšné, místo aby se snažil dotáhnout na maximum i ty slabší, mladé Američany hodně překvapuje. Považují ho za nepřijatelný a myšlenkové nastavení, jež v českém školství převládá, nesou dost těžce. Americký systém má do dokonalosti daleko, ale zrovna v téhle oblasti je pro nás velkou ­inspirací

Co proti tomu dělají? Snaží se naše letité nastavení nějak změnit?

Snaží a dost se jim to daří. Jedna asistentka loni na škole, kde působila, založila Klub stydlivejch holek, protože si všimla, že v každé třídě je skupinka studentek, jež v hodinách vůbec nic neříkají a každý je nechává bez povšimnutí, takové to „no tak ať si tam jsou, ať si sedí v koutku, je dobře, že mlčí“. Jenže ona se rozhodla, že jim pomůže získat přiměřené sebevědomí. A ono jí to opravdu fungovalo, dokonce velmi snadno a rychle, stačilo málo a holky začaly normálně komunikovat a dnes se normálně zapojují do výuky a do chodu školy.

„Čeští studenti neříkají nahlas, co si myslí,“ řekla před třemi lety v rozhovoru pro zpravodajský server Novinky.cz tehdy třiadvacetiletá Brianna Adamsová, která strávila svůj rok v Otrokovicích na Hané na gymnáziu. To je přesný postřeh.

Otevřený, vlastně naivní přístup, jemuž říkáme: „A proč by to nešlo?“, Američané uplatňují na českých středních školách už jen tím, že tam jsou – a on se pro náš vzdělávací sy­stém ukazuje jako funkční. V tomhle je jejich nepoučený přístup, nezatížený historickými zkušenostmi, které v sobě máme my Evropané, přínosný.
Nejlepší investice jsou do zdraví a vzdělání, říká Tomáš Havryluk z představenstva Alzy


Často se mluví o tom, jací jsou současní američtí studenti a absolventi tamních prestižních univerzit rozmazlení, neschopní přijmout odlišné prostředí. Já to ve své pedagogické praxi na pražské Newyorské univerzitě zásadněji nepociťuju. Jak to vidíte vy?

Myslím, že něco pravdy na tom bude: současná generace amerických studentů je méně připravená na život mimo univerzitu. Při přípravě stipendistů, kteří do České republiky přijíždějí, musíme v posledních letech věnovat hodně času tomu, abychom jim vysvětlili specifické české prostředí, aby si uvědomili zdejší konotace a zvyklosti, aby nečekali stejně multikulturní společnost, jako je ta, z níž přicházejí. Ale perou se s tím, myslím, statečně.

Jak je na pobyt v českých městečkách a vesnicích připravujete?

Spolu s brněnskou Masarykovou univerzitou pro ně děláme přípravný metodologický výcvik, v němž s nimi diskutujeme mimo jiné o tom, zda jsou xenofobie a rasismus studentů věcí školy, nebo nejsou, protože i studenti přece mají svobodu slova. Otevíráme témata, na která naši američtí asistenti v Česku v minulosti narazili a kde to drhlo. K nim patří třeba strach z cizinců a z čehokoli neznámého, ale například i konzumace alkoholu v práci v rámci oslav.

Mnohokrát jsme si ověřili, že se náš lektor z USA často stane katalyzátorem změn, jež na dotyčné škole už bublaly, bobtnaly pod povrchem, ale jeho přítomnost je nakopla, urychlila. Američané ve školách v malých městech často způsobí změnu v tamním systému, v tom, „jak se to přece vždycky dělalo“.

Amerických asistentů máte poslední tři roky už třicet ročně, tedy devadesát za poslední tříletí. Jaké komplexnější změny jejich pobyt na českých mimopražských středních školách vyvolává?

Spolupracují s českými angličtináři a rozšiřují svoje působení i do dalších oblastí. Ve volném čase začnou pracovat s neziskovkami, jež v místě jsou, chodí třeba do Člověka v tísni učit anglicky romské děti. A tam se ukáže, že tyhle neziskové aktivity koordinuje paní učitelka občanky z té dotyčné školy… Tím se tam začnou vytvářet skupinky lidí, kteří jsou připraveni na změnu a mají mnohem větší energii a sílu měnit fungování dotyčné školy, než tomu bylo dřív. Snažíme se i objevovat nová témata, jež by České republice pomohla. V rámci přípravy mluvíme o tom, jak kriticky pracovat s informacemi, což asistenty inspiruje k tomu, že tuhle problematiku zahrnují do hodin konverzace. Dělají to napřímo, naprosto necynicky. V současné dezinformační válce je to vítaná pomoc. Myslím, že mladí Američané mohou české středoškoláky inspirovat právě už jen tím, jací jsou.

Vezměme příklad české studentky v malém městečku, o které si všichni šeptají, že je asi lesba, žije na úplném okraji zájmu ostatních spolužáků i pedagogů. Jenže naše americká asistentka zjistí, že dotyčná dívka nádherně kreslí, navíc zvláštním, komiksovým způsobem. Podpoří ji v její tvorbě a studentka ještě tentýž školní rok vyhrává světovou komiksovou soutěž. Najednou se stává hvězdou školy, atmosféra vůči ní se radikálně mění. Podobných příběhů, kdy je do mainstreamové komunity české školy díky našemu asistentovi vtažen někdo, kdo byl předtím na okraji, je hodně. Díky nezaujatosti Američanů a faktu, že k problémům přistupují bez předsudků.

Investiční guru Mobius: Nastal čas uložit část bohatství do zlata. Vědí to i centrální banky

Produkují české pedagogické fakulty dle vašeho názoru stále stejně špatně vybavené české učitele, jako tomu bylo před rokem 1989?

To určitě ne, i tady je patrný vývoj, jen bohužel menší, než bych si představovala. U některých českých pedagogických škol se, obávám se, pořád ještě nedaří definovat, co by dotyčná fakulta vlastně měla učit, s jakými lidmi pracovat, k čemu svoje studenty přesně vést a proč. Hlavním zadáním pedagogických fakult je stále vyprodukovat učitele, ne dělat vědu, a proto dotyční specialisté, kteří na pedagogických školách učí, ani tolik neusilují o studium v zahraničí. Nemají totiž pocit, že by kupříkladu pobyt v USA mohl jejich kariéře nějak zásadně prospět, stále chybí jednoznačné zdůvodnění toho, „proč studovat pedagogiku“. Ten důvod je přitom jasný. Nemyslím si, že pedagogické fakulty amerických univerzit jsou vždy skvělé; jen je zajímavé rozhlédnout se i jinde, osvojit si širší pohled a jiný přístup.

Jste členkou správní rady Univerzity Palackého, donedávna i správní rady Univerzity Karlovy. Co vás nejvíc překvapuje na vývoji českého vysokého školství posledního čtvrtstoletí obecně, pozitivně i negativně?

V devadesátých letech jsem si byla vědoma toho, že technické a přírodovědné obory jsou na tom obecně lépe než sociální a humanitní vědy. Z mnoha důvodů byly pod menším politickým tlakem, mohly více komunikovat se zahraničím, studenti se i za totality učili zásadní věci, zatímco v sociálních vědách byl obsah učiva často zcela irelevantní. Myslela jsem si, že se tahle disproporce mezi techničtějšími a humanitními obory vyrovná relativně rychle. Ale zatímco technické obory svižně dotáhly západní standardy, u sociálních a humanitních oborů to dá mnohem větší práci.

V čem přesně se to projevuje?

Měřítka, která si můžeme dovolit aplikovat na zájemce o Fulbrightovo stipendium v přírodních a technických oborech, tedy zda už jsou zapojeni do vědecké komunity, zda publikovali v zahraničních odborných periodikách a účastnili se konferencí, nemůžeme u absolventů humanitních či sociálních věd nárokovat stejně přísně. České vysoké školy navíc doteď neumějí naučit metodologii humanitních a sociálních věd, studentům pak chybí základ. Tyto metodologické nedostatky jsou často i předmětem kritiky zahraničních expertů, které žádáme o posudky projektů českých akademiků.

Odpověď na zrušení karenční doby: firmy hodlají omezit benefity, v ohrožení jsou i sick-days


Tenhle nedostatek dojde českým studentům často až ve chvíli, kdy dospějí k doktorátu a mají začít psát odbornější práci.

Přesně tak. Zjistí, že jim chybí základ, z něhož by mohli a měli vycházet, a tehdy je pro ty nejlepší jediným řešením vyjet na zahraniční univerzitu a doplnit si to, co se měli naučit už dávno: učit se diskutovat, přesně formulovat hypotézy, otevřeně argumentovat a obhajovat svoje názory, vycházet ze své hlavní premisy, mluvit o tom, co se ve své práci snaží dokázat a proč.

Proč právě v „netechnických“ vědách nenastala po roce 1989 radikální změna?

Částečně si to vysvětluji tradicí, kdy si určující profesor či vedoucí katedry k sobě přibírá kolegy, kteří jsou mu v přístupu k oboru bližší myšlenkově, obvykle své bývalé studenty. Tak systém replikuje sám sebe.

Z vlastní zkušenosti vím, že americké studium není důležité jen pro to, co se tam člověk naučí, ale i v osobní introspekci, tedy v tom, jak kreativně naložit s vlastní kariérou. Je časté, že vašim absolventům jistá hravost a zábavnost amerického vzdělávacího systému vlastně dodefinují profesní cestu?

Rozhodně. Absolventů, kteří se vrátili a začali dělat něco trošku jiného, než čemu se věnovali předtím, je hodně. Například propagátor, teoretik a kritik architektury Adam Gebrian se netají tím, že si právě ve Spojených státech uvědomil, že nemusí být jen architekt navrhující, ale také popularizující, analyzující, hodnotící. Že si může své pracovní role naprogramovat tak, aby vyhovovaly jeho naturelu.

Kouzelník Žito Daniela Landy dluží miliony. Nezaplatil ani miliardáři Janečkovi


Česko-americký program dnes patří mezi ty větší v Evropě; komise, kterou už dvaadvacet let vedete, je lídrem hlavně co do počtu vysílaných vědců a přednášejících. Jak se čeští účastníci, kteří v rámci Fulbrightova stipendia každoročně odjíždějí do USA, za ty dvě generace změnili?

Žádnou zásadní změnu asi popsat neumím. Jsou skvělí, zvídaví, možná v posledních letech lépe vědí, co od pobytu mezi kolegy na amerických univerzitách chtějí. Příkladem jsou třeba odborník na umělou inteligenci Michal Pěchouček z fakulty elektrotechnické ČVUT, ekonom Filip Matějka z CERGE, architektka a rektorka Archipu Regina Loukotová, lékař Marek Joukal z lékařské fakulty Masarykovy univerzity, soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn a mnozí další. Velkou stopu máme i v neziskovém programu, neboť pro lidi z neziskovek je americká zkušenost nesmírně obohacující; například Nadaci Via vede náš absolvent Jiří Bárta.

Taky hned dva rektoři dvou českých univerzit jsou bývalí Fulbrighti…

Ano, historik Jaroslav Miller, rektor Univerzity Palackého v Olomouci, a profesor neurologie Martin Bareš, rektor Masarykovy univerzity v Brně. Právě univerzity mají být nositeli myšlenky, že je věci nutno dělat otevřeně a mezinárodně – a takovou strategii má a musí prosazovat právě vedení školy. Koneckonců, snažíme se o to i my ve Fulbrightově komisi.




Fulbrightova komise letos oslavila 28 let působení v ČR. Zprostředkovává stipendijní pobyty pro zahraniční studenty, učitele a vědce ve Spojených státech a obráceně. Její historie sahá do roku 1946, kdy americký senátor James William Fulbright stipendijní program založil. Od té doby se jej zúčastnilo na 300 tisíc stipendistů, dnes se ročně ve 155 zemích světa rozděluje osm tisíc stipendií. Díky tomuto programu vyjelo od roku 1991 z Česka do USA 959 stipendistů a ze Spojených států sem přijelo 888 Američanů.
 

Text je převzat z přílohy EXTRA - VZDĚLÁVÁNÍ týdeníku REFLEX 35/2019

 

E15 z Frankfurtu: Po dlouhé době dal o sobě vědět Opel