Bez nejmenší znalosti kontextu by člověk možná zajásal. Sexuální násilí na ženách se konečně stalo předmětem odsouzení a veřejné debaty. A nejen to – z vlastního popudu na něj upozorňují muži! Zdálo by se, že v oblasti osvěty o sexuálním násilí došlo k nevídanému pokroku. O to větší je škoda, že tento argument prorůstá předsudky, neznalostí a nenávistí do takové míry, že jeho kořen nemůže samostatně stát.
Už jen z jazykového hlediska je zřejmé, že něco není v pořádku. „Naše ženy a dívky“ – komu ale patří? Českému národu, tedy českým mužům? Tato představa je minimálně děsivá. Především však svědčí o tom, že s domnělým feminismem českých nácků to zase tak žhavé nebude. Namísto vyžadování obecně platného respektu k ženám reagují jako dítě ve školce, které chtělo zašlápnout brouka, ale jeho kamarád to udělal dřív, a tak s pláčem žaluje učitelce. Nehonosí se morální svrchovaností, nýbrž narušením autonomie vlastní zlomyslnosti.
Především ale pomoc lidem v zoufalé životní situaci nepovede k hromadnému znásilňování žen v České republice. Není možné a ani žádoucí popírat, že se spousta zemí mimo Evropu potýká s velmi vážným porušováním práv žen. Věcná kritika těchto kultur je nezbytná. Pokud však naše země nabídne pomocnou ruku skupině lidí prchající před terorem z vlastní země, je poněkud konspirativní předpokládat, že mužští členové této skupiny začnou brázdit ulice a soutěžit o největší počet penetrací českých žen proti jejich vůli.
Protože lež se špatně prokazuje, volí IVČRN a podobná uskupení efektivnější metodu: pravdu ze lži jednoduše vytvoří. Příkladem za všechny může být zmanipulovaná kampaň Lékařů bez hranic v Africe, která byla kreativně přetvořená v plakát vyzývající k sexuálnímu násilí na finských ženách. Z norské holčičky, která prý byla opakovaně znásilněná muslimy, se zase vyklubala „Dívka držící chipsy a sladkosti“ z reklamní fotobanky. S heslem „co není, může být“ se čeští pseudovlastenci neštítí odklonit od proudu jakkoliv seriózní veřejné diskuse a chrlí amatérskou, ale vysoce účinnou propagandu snadno se uchycující na orné půdě strachu.
Zajímavé také je, že pokud si na tento fakt dovolí v internetové diskusi upozornit žena, velmi často se dozví, že by ji měl nějaký uprchlík znásilnit, aby si uvědomila pravdu. Když jsem tak před časem podotkla, že nošení šátku na hlavě není predispozice nevyhnutelně ústící v masové vraždění, bylo mi sděleno, že se v mém případě jedná o exhibicionistku, „která potrebuje jednak jeste trochu “vyrúst“ a nebo byt nejakymi muslimy brutálne znasilnena…..aby konecne pochopila!!!!“. Toto je osud, který s velkou pravděpodobností potká většinu uživatelek účastnících se internetových diskusí. Nevím, jak ostatní ženy, ale já osobně jsem z toho zmatená. Má mě tedy ten imaginární uprchlík znásilnit, nebo nemá? Nevypadá to, že by v tom čeští nácci měli jasno.
Jedno ale jasné je. Ať už Česká republika přijme libovolný počet lidí prchající před válkou a zoufalými životními podmínkami, statistika ukazuje, že se sexuálnímu násilí dost možná nevyhnu. Jeho pachatelem ale nebude uprchlík – bude to průměrný český muž. Podle zprávy společnosti proFem evidovala Policie ČR od ledna do srpna loňského roku 478 skutků znásilnění, tedy téměř dvě znásilnění denně. Předpokládá se však, že hlášených je pouze 8 % znásilnění a například tyto činy v rámci rodiny či partnerství jsou nahlášeny jen ve třech procentech případů.
Ve chvíli, kdy se na území České republiky nachází 458 710 cizinců – ať už dlouhodobě nebo přechodně – a tři největší skupiny (Ukrajinci, Slováci a Vietnamci) dohromady tvoří 260 531, zatímco například Syřanů je v Česku 943 a „uprchlíků dle konvence“ celých 10, nejspíš ani Adam B. Bartoš nenalezne přesvědčivý důkaz o tom, že za tato znásilnění je zodpovědná „horda nadržených negrů placených z USA“.
Sexuální násilí navíc není nový fenomén. Kde byli ale po desítky let všichni „slušní Češi“ bojující za práva žen? Kde jsou teď, když se debata o sexuálním násilí na ženách konečně dostává do popředí? Odpovídá Ondřej Souček komentující fakt, že bílý americký hokejista je vyšetřován za znásilnění:
Z této reality vyplývá jedna velmi znepokojující skutečnost. Pro danou skupinu obyvatel není násilí na ženách tím problémem, který by jim v noci nedával spát. Je to myšlenka, že by je mohl znásilnit někdo jiný než český bílý muž. „Slušný Čech“ raději snese souseda, který mlátí či ponižuje svou manželku, než aby sdílel plot s někým, kdo se narodil v jiné zemi. A proto Čechy Čechům a české ženy – taky Čechům.
Když se smíchá buranství, misogynie a český extrémní nacionalismus, výsledek rozhodně stojí za to. Znepokojující je ale stále se rozšiřující lhostejnost k podobným projevům nebo hůř i jistá míra tolerance. Možná se není čemu divit v zemi, kde nejvíce občanů oslovil prezidentský kandidát, který přirovnal znásilnění k evoluční výhodě (výrok od 35. minuty). Je však načase, aby se reakcionáři přestali schovávat za štít feminismu, který poté, co splní svou funkci, za rohem odhodí. Patriarchální a rasistický feminismus není feminismus. Hrou na bojovníky za ženská práva čeští nácci jen prohlubují svou ubohost, která se čím dál více zdá bezedná.
