Sedmnáctiletý student Gymnázia Jana Keplera Daniel Tričkov obdržel v minulém roce stipendium od Open Society Fund, díky kterému od září studuje na Chigwell School, soukromé střední škole v anglickém Essexu. „K získání stipendia je nejdůležitější prokázat motivaci tvrdě na sobě pracovat,“ říká. Hlavní rozdíl v českém a britském vzdělávání vidí ve způsobu výuky a přístupu ke studentům.
Co vás motivovalo k tomu, abyste o studiu na střední škole v zahraničí vůbec uvažoval?
Maminka je Ruska, tatínek Bulhar. Já jsem se narodil v Česku, ale velkou část dětství jsem prožil v Bulharsku. Cizina mě proto vždy lákala a rychlé změny prostředí pro mě nikdy nepředstavovaly problém. Ve vztahu k Anglii, kterou jsem si vybral, pak hrála velkou roli má fascinace britským prostředím a angličtinou.
Plné stipendium do Velké Británie získalo v loňském roce jen pět ze šedesáti uchazečů. Čím jste zapůsobil na výběrovou komisi?
Samozřejmostí jsou výborné akademické výsledky. Tím nejdůležitějším faktorem je ale prokázat motivaci tvrdě na sobě pracovat, která se nejčastěji projevuje v tom, co jsou lidé ochotní dělat nad rámec školy. Část své eseje jsem proto věnoval tomu, jak jsem se díky usilovnému samostudiu angličtiny vypracoval během osmi měsíců z horší úrovně B1 na úroveň C1. Pak jsem psal o debatování, ve kterém jsem udělal velký pokrok i jako úplný začátečník a o Středoškolské odborné činnosti, kterou jsem jako jeden z nejmladších účastníků dělal už v prváku.
Byl váš zářijový nástup do školy šokem?
Rozhodně. Místo dvanácti předmětů jsem začal mít jen čtyři, pohodlné prostředí domova vystřídal boarding house. Nejzásadnější pro mě ale byla jiná mentalita lidí. Angličané jsou otevření a je snadné se s nimi začít bavit. Vše ale probíhá na zcela povrchní bázi, navázat s někým hlubší přátelský vztah je těžké. Doposud se s tím potýkám.
Chigwell School se v Anglii řadí mezi nejlepší školy. O Gymnáziu Jana Keplera se zase často hovoří jako o jednom z nejlepších českých gymnázií. Když se dopustíme zobecnění, je mezi českými a britskými studenty v něčem výrazný rozdíl?
Hlavní rozdíl vidím v jejich sebevědomí. Anglický systém je zaměřený na studenta – aby mu studium šlo a dostával dobré známky. Učiva je obecně méně a je dobře vysvětleno. Když studenti látku nevstřebají, opakuje se do té doby, než ji nepochopí. Raději zmírní požadavky, než aby nechali studenty neuspět. Navíc mají studenti možnost studovat jen ty předměty, které je baví. Český systém je naopak zaměřený spíše sám na sebe, na to, aby v něm došlo k odučení látky, která je předepsaná někde v RVP. To má v kombinaci se skutečností, že musí studenti dělat také předměty, které jim nejdou, na jejich sebevědomí katastrofální dopad.
Jedním z důvodů, proč se myšlenka upřednostňovat potřeby studentů v českém prostředí zavrhuje, je obava učitelů z toho, aby takové opatření jen nezvýšilo vyvíjený tlak na jejich osobu. Nevíte, zda se s tímto problémem potýkají i britští učitelé?
Myslím, že ne. V porovnání s českými učiteli jsou totiž v daleko výhodnější situaci. Ve třídě mají jen pár studentů, například na němčině jsme čtyři, na matice je nás devět. Mají tak spoustu prostoru se individuálně věnovat každému. Nahrává jim také přístup studentů – ti zpravidla berou každý ze svých čtyř zvolených předmětů vážně. Baví je a intenzivně se jim věnují. To není na české střední škole možné. Těžko se dá očekávat, že si někdo vyvine vztah ke všem dvanácti předmětům, na které musí chodit nedobrovolně, a ještě se na ně bude intenzivně připravovat. Čeští učitelé jsou tak často nuceni pracovat s demotivovanými studenty, které to, co na hodinách učitelé vysvětlují, absolutně nezajímá.
České školy jsou v oblasti výuky často kritizovány za metodickou monotónnost, zejména s ohledem na převažující frontální způsob výuky. Jak probíhá výuka v Anglii?
Namísto toho, aby učitel stál u tabule a vykládal, na hodinách o probírané látce diskutujeme. Díváme se na ni z různých aspektů a pokoušíme se v ní orientovat. Neučíme se fakta, ale obecné principy a mechanismy. Ve výsledku toho sice probereme daleko méně, ale otevíráme si dveře k tomu, abychom se později snadno sami a bez instrukcí učitele naučili cokoliv dalšího. To se mi zdá v porovnání s českým systémem, ve kterém se studenti učí obvykle jen velké množství informací, které později snadno zapomínají, daleko lepší.
Není to ale jen případ britských soukromých škol?
Mezi kvalitou státních a soukromých škol jsou podstatné rozdíly. Británie si od finanční krize prošla drastickými škrty a to mělo na státní školství velký negativní dopad – potýká se s nedostatkem financí, zastaralými pomůckami a nevyhovujícím prostředím. Soukromé školy tak většinou dosahují lepších výsledků. Samozřejmě ale existují i výjimky – v posledním žebříčku kvality škol například dopadla nejlépe státní škola.
Platí tedy to, že mají ke kvalitnímu vzdělání spíše přístup studenti z bohatých rodin?
Často ano. Existují zde ale poměrně dostupná stipendia. Například na mé škole, kde se školné v přepočtu pohybuje okolo půl milionu korun ročně, neplatí polovina studentů plnou, ale redukovanou částku. Svou roli hraje ale i fakt, že se kvalitnímu vzdělání v Británii obecně přikládá velký důraz. Spousta mých spolužáků pochází z rodin, pro které placení školného představuje největší výdaj v rozpočtu, mnohdy se kvůli němu i zadluží.
Plánujete v Anglii zůstat až do ukončení středoškolského studia?
Stipendium jsem sice dostal jen na jeden rok, s nejvyšší pravděpodobností by mi jej ale měli na základě dobrých studijních výsledků prodloužit. Pravděpodobně si tak udělám A-levels, britský ekvivalent maturity, a navážu studiem na některé z britských univerzit, ideálně na Oxfordu. Operuji i s myšlenkou, že bych se vrátil. Česko mi přece jen přirostlo k srdci. Situaci mi ale ztěžuje to, že na mé škole obecně preferují, aby studenti, kteří strávili rok v zahraničí, vynechaný ročník opakovali.
