Istanbulská úmluva: pro a proti | E15.cz

Istanbulská úmluva: pro a proti

Leona Hájková

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí neboli tzv. Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva Rady Evropy posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí. Úmluva také nově definuje některé trestné činy, například mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucenou sterilizaci. Bez mýtů a dezinformací – jaká je doopravdy jedna z nejkontroverznějších mezinárodních smluv současnosti?

Úmluva se vztahuje na ženy a dívky ze všech společenských vrstev bez ohledu na jejich věk, rasu, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Definuje nové trestné činy a požaduje po státech, aby je zavedly do svého trestního řádu. Také ale například ustanovuje nadnárodní orgán GREVIO, který má naplňování Úmluvy v jednotlivých zemích monitorovat.

Istanbulská úmluva byla přijata 7. dubna 2011 Výborem ministrů Rady Evropy v tureckém Istanbulu. Podepsalo ji 45 zemí (jako první Turecko), ratifikovalo zatím 33 (např. Gruzie nebo konzervativní Polsko). Dalších 12 států ji zatím jen podepsalo. Mezi ně patří i Česká republika, která připojila svůj podpis až 12. května 2016 na základě pověření prezidenta Zemana. Podpis Úmluvy dosud odmítají pouze Rusko a Ázerbájdžán.

Nejznámější české osobnosti, které odmítají ratifikaci Istanbulské úmluvy, jsou předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, poslanec a první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka, kněz Petr Piťha nebo kardinál Dominik Duka. Ratifikaci naopak podporují Amnesty International a Liga lidských práv, Česká ženská lobby, proFem nebo Český svaz žen.

Pravda, či mýtus?

Na dvaceti osmi stránkách Úmluvy se nachází přesně 81 článků. Pokud máte zájem si Úmluvu přečíst, naleznete ji přímo na webových stránkách Rady Evropy přeloženou do všech jazyků Unie. Bez alespoň minimální znalosti práva je nemožné ji správně pochopit, proto jsme si pro tento komentář přizvali na pomoc právního poradce. Pojďte se s námi podívat na mýty, které se za tak krátkou dobu stihly vytvořit.

Úmluva je jen zástěrkou pro prosazení tzv. gender ideologie. NE – Úmluva proti násilí na ženách se zabývá problematikou domácího násilí, které je genderově podmíněné. V praxi obvykle souvisí s mocenskou nerovnováhou a dopouštějí se jej převážně muži na ženách. Existují samozřejmě i opačné případy, ale je jich výrazná menšina. To potvrzují nejen odborné studie, ale i statistiky policie a soudů, dle kterých tvoří muži cca 90–95 % pachatelů domácího násilí.

Úmluva podněcuje nenávist mezi ženami a muži. NE – Žádné z ustanovení Úmluvy proti násilí na ženách nelze vykládat tak, že by usilovalo o podněcování nenávisti mezi ženami a muži. Ve své preambuli Úmluva sice hovoří o historicky nerovném postavení žen a mužů, ale to je potvrzením dějinného faktu a odkazem na jednu z příčin tohoto násilí, nikoli snahou o to štvát ženy proti mužům a naopak.

Úmluva neuznává existenci násilí na mužích a chrání pouze ženy. NE – Převážnou většinu obětí domácího a genderově podmíněného násilí tvoří ženy. Úmluva proti násilí na ženách se tak primárně vztahuje na ochranu žen. Nicméně hned čl. 2 této Úmluvy vybízí smluvní strany k aplikaci stanovených zásad na všechny oběti domácího násilí, tedy i na muže, děti nebo seniory.

Úmluva chce smazat biologické rozdíly mezi ženami a muži. NE – Úmluva usiluje o odstranění společenských nerovností mezi oběma pohlavími, biologické rozdíly nepopírá.

Úmluva umožní sociálním službám vloupat se do domů a odebírat děti. NE – Tuto pravomoc Úmluva nezavádí, rozhodnutí o odebrání bude muset nadále vynést soud.

Kvůli Úmluvě se zakážou Velikonoce a lidové písně. NE – Úmluva usiluje o odstranění předsudků a stereotypního smýšlení, při kterém je postavení žen vnímáno jako podřízené. O rušení tradičních oslav nebo lidových písní jí nejde.

Úmluva způsobí, že si děti už od školky budou moci zvolit ze stovky genderových identit. NE – Úmluva o volbě genderových identit vůbec nemluví. Ve školách se mají šířit hodnoty jako je rovnost, lidská důstojnost či nenásilné řešení sporů.

Po schválení Úmluvy nebudou mít muži žádnou možnost se bránit proti falešným obviněním. NE – V České republice je tím nejzákladnějším právem nárok na spravedlivý soudní proces, takže se přijetím smlouvy nic nezmění.

Úmluva se také zmiňuje o ženské obřízce, která je hojně prováděna například v Africe. Nejméně dvě stě milionů žen po celém světě je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) zmrzačeno tímto zákrokem. Díky Úmluvě se z toho stane zakázaná a nehumánní praktika.

Článek 39 se zabývá násilnou sterilizací, kdy se člověku odejme možnost přirozeně se rozmnožovat. U ženy spočívá v chirurgickém přerušení, uzavření či odstranění vejcovodů a u mužů v přerušení chámovodů. V České republice mezi lety 1966 až 2012 proběhlo až několik stovek nucených sterilizací, a to převážně u romských žen – stát se tak snažil programově snížit porodnost. Nicméně nikdo nebyl nikdy potrestaný, je skoro nemožné prokázat něčí vinu a ženy jsou tak nadosmrti psychicky poznamenané. V českém právním řádu je sice nucená sterilizace brána jako útok proti lidskosti, ale řeší se až při větším množství zákroků jako systematický útok na obyvatelstvo, ne na úrovni jedince. Právě v tom by mohla Úmluva situaci u nás zlepšit.

Námitky České advokátní komory

Výše zmíněné nepravdivé informace povětšinou nejsou postavené na faktech. Nicméně nejasnosti, které rozebíráme níže, už jsou skutečným důvodem k diskuzi a projednávání.

Článek 28: Ohlašovací povinnost odborníků

Jako největší riziko pro advokacii je vnímán článek 28. Advokáti se bojí, že by přijetí Úmluvy vedlo k prolomení mlčenlivosti, jíž jsou advokáti vázáni vůči svým klientům. Podle článku 28 „strany učiní nezbytná opatření k tomu, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí, při respektování vhodných podmínek, ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti Úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.“ Pro advokáty by to znamenalo, že v případě podezření spáchání násilného činu na ženě by měli navzdory slibu mlčenlivosti čin nahlásit. Podle České advokátní komory v takovém případě hrozí narušení jednoho ze základních principů profese.

Tento strach vyvracejí přímo autoři Úmluvy. Upřesňují, že článek se týká psychologů, psychiatrů a dalších zdravotnických oborů, na advokáty se nevztahuje.

Článek 46: Přitěžující okolnosti

Úmluva stanovuje, že pokud by trestný čin „a přečin byl spáchán proti bývalému či stávajícímu manželu/manželce nebo partneru/partnerce uznávané podle národního práva členem rodiny, osobou sdílející společnou domácnost s obětí nebo osobou, která zneužila své pravomoci,“ jedná se o přitěžující okolnost a pachatel bude trestán na horní hranici trestní sazby (dostane vyšší trest z možného rozmezí). Což znamená, že by pachatel byl přísněji potrestaný v případě, že by spáchal trestný čin na ženě jemu známé (partnerce, manželce apod.), než kdyby spáchal trestný čin na cizí ženě.

Teorie ženského „ne!“

V tomto případě úmluva podporuje ochranu žen v partnerských svazcích více než ženy pachateli neznámé. Český právní systém posuzuje trestný čin spáchaný na ženě jemu známé (tedy partnerce, manželce atd.) stejným způsobem jako čin spáchaný na ženě cizí. Takže žádná skupina nebude znevýhodněna a všechny činy budou posuzovány stejně. Úmluva zvýhodňuje, český právní systém ne.

Článek 48: Zákaz povinných postupů alternativního řešení sporu a vynášení rozsudků v tomto duchu

V dnešní době máme možnost řešit spory, převážně drobné domácí neshody, mimosoudně. Úmluva ale zakazuje řešení sporů smírnou cestou. To znamená, že správně by každý přečin měl řešit soud, ale nikdo nemůže hlídat, zda čin nahlášen byl, nebo ne.

Na druhou stranu tento článek má fungovat jako prevence proti Stockholmskému syndromu, při kterém dochází k vytvoření silné emoční vazby mezi pachatelem a obětí násilí, např. mezi násilným manželem a jeho dlouhodobě týranou manželkou.

Ratifikovat, nebo to zvládneme bez ní?

Podle odpůrců není Úmluva potřeba, protože česká legislativa řeší problematiku domácího a sexuálního násilí v míře požadované Úmluvou už nyní. Argument s legislativou ostatně nerozporují ani zastánci přijetí Istanbulské smlouvy, ovšem upozorňují, že Česko naopak zaostává v jiných oblastech, třeba v péči o oběti nebo prevenci.

V roce 2016 vláda ČR schválila návrh na sjednání Úmluvy proti násilí na ženách. Součástí tohoto materiálu je i podrobná předkládací zpráva, která hodnotí připravenost České republiky k Úmluvě přistoupit. Předkládací zpráva konstatuje, že pro přistoupení k ní bude třeba provést dílčí legislativní změny v oblasti trestního práva. Tyto změny jsou v současnosti projednávány Parlamentem ČR (jako sněmovní tisk č. 79). Potřebnost dalších zásadnějších legislativních změn předkládací zpráva neshledala. V českém právním řádu už jsou související trestné činy definovány (trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, znásilnění, nebezpečné pronásledování apod.) a máme nástroje pro jejich stíhání. Z pohledu trestního práva tedy Česká republika Úmluvu proti násilí na ženách už v současnosti naplňuje (s výjimkou čl. 37 Úmluvy upravujícího nucené sňatky, jehož naplnění je předmětem projednávaného sněmovního tisku č. 79).

Trestněprávní rovina je do Úmluvy zahrnuta zejména kvůli zemím, které dosud takové úrovně ochrany nedosáhly. To však neznamená, že pro země, jejichž trestní právo už případy zmíněné v Úmluvě ošetřuje, by nebyla podnětná. Trestněprávní rovina tvoří totiž jen asi třetinu celé Úmluvy; dále obsahuje opatření v oblasti prevence, dostupnosti služeb pro oběti, pomocných telefonních linek, školení odborníků a odbornic, vzdělávání apod. A v řadě těchto oblastí Česká republika výrazně zaostává. Dle studií Úřadu vlády ČR či Rady Evropy u nás například chybí specializované azylové domy pro oběti. Problémem je také nesystémová práce s dětmi vyrůstajícími v rodinách, kde k násilí dochází. Další výzvou je nedostatečná podpora organizací poskytujících terapeutické programy pro osoby dopouštějící se domácího násilí. Prostor pro zlepšení má Česká republika i v řadě dalších oblastí – přístup k obětem ze strany zdravotnického personálu či policie, přetrvávající vysoká míra společenské tolerance k určitým formám násilí či roztříštěnost systému pomoci obětem.

Tyto problémy Úmluva proti násilí na ženách samozřejmě sama o sobě nevyřeší, ale poskytne účinný rámec a návod pro další aktivity státu. Také pomůže tomu, aby prevence domácího násilí byla vnímána jako priorita bez ohledu na aktuální politické klima. Kromě tohoto praktického významu má ratifikace Úmluvy i silný symbolický význam – ve vztahu k obětem, pomáhajícím profesím i směrem k Radě Evropy, směrem k západním hodnotám.

Za konzultaci ohledně právní problematiky děkujeme Tomášovi Procházkovi. 

Autor: Leona Hájková
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud