Černobílý svět se stává krutou realitou, již dennodenně přežíváme ve svých sociálních bublinách. A běda nám, jestli náhodou vkročíme do té nesprávné.
Člověk má odjakživa tendenci vyhledávat konflikty a pře, a to ať už se jedná o světové války nebo pouhou rvačku v hospodě. Americký sociolog Lewis Coser považoval konflikt zájmů za předpoklad soudržnosti společnosti, který podporuje identitu skupiny. Má vést ke změně a jak se také často říkává – k pročištění vzduchu. Jeho důsledkem je nalezení shody a uklidnění společnosti. Jenže poslední dobou se začíná objevovat druhý typ konfrontace, a to konflikt pro další konflikt.
Lidský mozek jako řídící orgán nervové soustavy člověka kontroluje veškeré tělesné funkce včetně myšlení a vnímání emocí. Má však jednu výraznou nedokonalost – kvůli jeho nastavení vyhledáváme raději potvrzení našich názorů než jejich vyvrácení. Kdykoliv narazíme na informaci, která by mohla náš postoj změnit, máme větší motivaci vyhledat tvrzení odpovídající našemu vidění světa. A co si budeme povídat, ve světě sociálních sítích to je otázka několika minut.
Pojďme si připomenout doby, kdy internet ještě neexistoval. Odkud se lidé dozvídali informace? Z novin, od rodinných příslušníků, v lepším případě z knih. Názory jednotlivců uvnitř každého města nebo vesnice si ve většině případů navzájem odpovídaly. A pokud měl někdo jiný pohled na věc, musel obstát v osobní konfrontaci s ostatními obyvateli.
Jestliže nyní zastáváte odlišný názor než váš soused, stačí se kouknout do komentářů pod článkem, do příspěvků v různých facebookových skupinách nebo do tzv. alternativních médií a uchlácholit se potvrzením své domněnky. A ani trochu nezáleží na tom, kde jste informaci našli a proč ji někdo napsal. Hlavní je, že si myslíte to správné.
Podle výzkumu agentury STEM pro think tank Evropské hodnoty z července letošního roku věří až čtvrtina české populace dezinformacím a stejný podíl lidí si jde své informace ověřit právě na dezinformační média.
Dříve jste si nemohli své myšlenky takto lehce potvrdit, nutilo by vás to k většímu zamyšlení a ověření. A pokud tomu tak nebylo, byli jste se svým názorem osamoceni. Nanejvýš jste mohli sedět doma a opakovat si „svou pravdu“ sami pro sebe. Žádný přítel na Facebooku vás ve vaší teorii neutvrdil.
Bohužel stejnou rychlostí, jakou se plnily naše sny o technických vymoženostech, se nevyvíjela i schopnost lidí ověřovat si informace a pracovat s fakty. Ano, zůstali jsme všichni sedět ve svých domovech, ale jejich prostor se mnohonásobně zvětšil. Do virtuálního světa, kde neexistují téměř žádná pravidla.
Současný selektivní přístup k informacím podporuje neprostupnost pečlivě vytvořených sociálních bublin. Bubliny tu byly i v minulosti, ale nikdy nebyly tak silné a rozdělující. Proč statistiky veřejného mínění nefungují? Jak to, že se váš předpoklad nikdy nevyplní? Věty jako „neznám nikoho, kdo volil Zemana“ nebo „všichni mí kamarádi v Anglii říkali, že k brexitu nedojde“ jasně popisují dnešní stav společnosti.
Žijeme ve vakuu, které jsme si sami stvořili a které navíc neustále nevědomky posilujeme. Tvoříme si své nepřátele ve městě, škole, práci, a dokonce v rodinách. Dáváme jim různá jména a nálepky a snažíme se je zařadit do našeho černobílého světa.
Důkazem rostoucí polarizace české společnosti je původně vykonstruovaná iluze souboje „pražské kavárny a venkovské hospody“, která se pomalu, ale jistě stává skutečností. Štěpící linie mezi městem a venkovem jsou součástí našeho světa poměrně dlouho, avšak průzkum Poštovní spořitelny z roku 2015 dokazuje opak. Rozdíly mezi životem na vesnici a ve městě jsou mnohem menší, než by se na první pohled mohlo zdát.
Bylo například zjištěno, že se vesnice a město příliš neliší v dostupnosti hypermarketů nebo že lidé tráví svůj čas na obou místech velmi podobným způsobem. A co je nejdůležitější, se způsobem života je podle statistiky spokojeno přes 80 procent Češek a Čechů.
Přesto jsme si nikdy nebyli takto vzdáleni a neschopni dialogu. Naše komunikace se proměnila do podoby paralelních monologů, kdy cílem je překřičet toho druhého. Nejde nám o nalezení kompromisu a pravdy, ale o vítězství za každou cenu. Chybí nám moderátoři, kteří by dokázali konflikt zájmů usměrňovat a zároveň vyřadit ty, kteří se snaží vyvolávat konfrontace jen z principu nebo v horším případě pro pobavení.
O nedostatku morálních autorit jako moderátorů veřejné diskuse mluvil i český sociolog Daniel Prokop, a to již po prezidentských volbách v roce 2013. V rozhovoru pro Radio Wave hovořil o tom, že by si politická reprezentace měla v současné době uvědomit, že jejich prohlášení mohou ve společnosti více rezonovat. A jak se ukazuje, tato myšlenka je dnes více než aktuální.
Jaké je tedy možné řešení? Jak zmiňuje český novinář Jan Macháček v komentáři pro server Lidovky.cz, pro překonání rozpolcenosti je nutná „masarykovská diskuse“. Musíme se naučit převádět komunikaci z online světa do jeho „offline“ verze, poslouchat opačné názory a ověřovat si informace. Pokud toto nezvládneme, ztratíme schopnost porozumět si.
Možná je na čase zaměřit se vedle výuky cizích jazyků také na principy a zásady samotné komunikace. Může se totiž stát, že i když budeme všichni mluvit stejným jazykem, nebudeme si navzájem rozumět. Ba co hůř, možná se nebudeme ani slyšet.
