Snad nikdy jsem nevnímal domácí úkoly jako něco pozitivního. Alespoň na prvním stupni jsem měl podporu celé rodiny, která mi s úkoly kdykoliv pomohla. Jak se ale zvyšovala obtížnost učiva, přibývalo domácích úkolů a ochota rodiny opadala. Naše učitelka matematiky se příliš neobtěžovala vysvětlováním látky a raději ji hned zadala jako práci na doma. Jaká je asi motivace člověka řešit ve volném čase něco, čemu vlastně vůbec nerozumí? Přiznám se, že tehdy jsem ztratil o matematiku zájem.
Nic se nezměnilo ani na gymnáziu, kdy jsem úkoly zvládal s pomocí spolužáků většinou těsně před hodinou. A nebyl jsem sám: o přestávce se kolem vytvořily menší hloučky spolužáků a v každém byl někdo, kdo látce zhruba rozuměl a snažil se ji vysvětlit. Nebo jsme dávali fragmenty svých úkolů dohromady a společně se dobrali řešení.
Ve skupině jsme totiž daný problém dokázali vyřešit za chvíli, navíc jsme si vysvětlováním látku zopakovali. Pokud jsem však úkol dělal sám, většinu času jsem strávil hledáním postupů na internetu, propadáním zoufalství a pokud šlo vše dobře, tak jsem stejně dokončil jen část úlohy.
Praxe pro budoucí učitele
Jaký měl být pravý význam úkolů? Někdy jsem měl pocit, že tím učitelé suplují svoji neschopnost látku efektivně vysvětlit v hodině. Nebylo by pak místo toho, aby student hledal vysvětlení na internetu, lepší vytvořit odpolední seminář? Asi nejsem sám, kdo třeba v matematice látku pochopil až u tabule, kde musel učiteli vysvětlit, jak se dá příklad vypočítat. Čím vyšší ročník, tím menší smysl domácí úkoly mají.
Samozřejmě se studenti díky nim učí potřebné pracovní morálce a občas i troše samostatnosti. Otázkou tak není, zda vůbec úkoly dávat, ale spíše jaké úkoly by to měly být. Například v přírodopise v osmé třídě jsme měli nakreslit další vývojový stupeň člověka a i největší lajdáci si s radostí vzpomněli na sci-fi filmy plné prapodivných civilizací. Po tomto banálním, leč kreativním a zábavném úkolu neměla učitelka problém získat si naši pozornost a vysvětlit nám evoluci lidského těla.
Nadměrně zatěžovat žáky domácími úkoly je pro celý systém kontraproduktivní. Bylo by mnohem lepší, kdyby studenti spíše trávili čas ve škole při zvláštních hodinách typu semináře nebo doučování, kde by byl čas látku opakovat i vysvětlit. A není přece nutné, aby takové kurzy vedli naši učitelé, klidně by to mohli být studenti pedagogiky. Ti by tak získali potřebnou praxi i jistotu před davem roztržitých puberťáků.
Studenti by si díky tomu nemuseli šetřit energii na sáhodlouhé počítání příkladů v obýváku u televize. Místo toho by se mohli o témata, o kterých se učí, zajímat sami, nejlépe tvůrčí formou, která nevyžaduje kvanta znalostí.
Není přeci nutné, aby žáci druhého stupně četli čítanku v hodinách a doma dělali rozbory vět. Pokud naopak učitel zadá studentům četbu a triviálními otázkami prověří, zda si žáci text otevřeli, nejen že to připraví studenty na zodpovědnost vysokoškolského studia, ale hlavně se nebude muset celá rodina sklánět nad sešitem a hledat příslovečná určení a přívlastky. Stejně tak není nutné psát ve školách slohy: ideálním způsobem, jak nenásilně zaplnit studentovo odpoledne a ušetřený čas věnovat výuce, je přece psaní úvah.
Školní zvonění neznamená, že učitel může neomezeně plýtvat volným časem žáků, spíš by měl každou minutu, kterou po nich vyžaduje, dokázat smysluplně naplnit. Domácí úkol má vypadat jinak než mnohahodinové trápení, na které ve škole naváže nečekaný test.
