Česko hledá prezidenta – název vzhledem k očekávanému formátu sice teatrální, nakonec nicméně více než trefný a vypovídající o včerejším prvním prezidentském duelu. V hudebním divadle Karlín však probíhalo mnohem více než jen debata mezi dvěma prezidentskými kandidáty. V ostrém zápasu se zde ústy dvou odlišných názorových skupin, v podstatě reprezentovaných tím či oním kandidátem, utkala slušnost s buranstvím a rozum s emocemi. Debata ukázala mnohé, zásadním způsobem však nepřekvapilo vystupování jejích dvou hlavních aktérů. Výpovědní hodnotu totiž nese především o jejich vášnivých konzumentech.
Internetem proběhlo mnoho přirovnání – od zápasu v bahně přes komediální frašku po fotbalové utkání. Bouřlivý potlesk by byl ještě přijatelným vyjádřením sounáležitosti nebo, jak nazval sám „moderátor“ Karel Voříšek, projevem fandění, ke kterému ostatně publikum sám vyzýval. Skandování jmen svých favoritů by se s přivřeným okem dalo taky snést, ovšem nutno podotknout, že spíše než jako prostředku k vyjádření podpory ho bylo využito ke sluchové paralýze druhého znepřáteleného tábora.
Nad rámec slušného chování se ale už zcela určitě zařazují komentující příspěvky či spíše výkřiky padající především ze strany podporovatelů Miloše Zemana. Škála je pestrá – od slovních komentářů vyjadřujících se na účet Jiřího Drahoše a jeho výroků přes smích, resp. výsměch po prostá citoslovečná vyjádření odporu. Svým „fuj“ se publikum hrdinně opřelo mimo jiné i do ženy Jiřího Drahoše v momentě jejího představování. Netřeba se snažit o udržení dekora byť snad jen na bazální úrovni lidského vychování.
Moderátor předal otěže debaty kompletně do rukou Miloše Zemana
S takto nastavenou a celým pořadem provázející atmosférou si bohužel neporadil ani sám moderátor. Na druhou stranu, věcí, se kterými si poradil, nebylo příliš mnoho. Se sklopenýma ušima nechal totiž převzít otěže diskuse nejen diváky, ale, což je horší, jednoho z diskutérů, konkrétně tedy Miloše Zemana. Ten tak dostával prostor mluvit, kdykoliv se mu zachce, nehledě na to, že se slovem byl na řadě Jiří Drahoš. Voříškova reakce byla většinou stejná – úkrok dopředu a rozpřáhnutí rukou, jako by už skoro chtěl říct: „Tohle není moc fér.“
V tu chvíli se výbornému rétorovi, jakým Miloš Zeman bezpochyby je, dostalo nejen posledního slova, ale i statusu nedotknutelného, moudrého starého muže, jenž přišel otestovat schopnosti člověka, který ho chce nahradit a kterého si sám postavil do role nezkušeného adepta. Svými poznámkami na onu nezkušenost s oblibou poukazoval. A publikum se smálo.
Jiří Drahoš se statečně držel, snášel fauly a sám si našel slabá místa, do kterých zaútočil (ačkoliv jistě ne plnou silou), nicméně vítězně z debaty určitě nevychází. Byl připraven hrát hru se vší slušností a jeden na jednoho. Za Zemanem však stála cca polovina sálu, která aktivně vstupovala do debaty způsoby popsanými výše. A sám si tuto podporu moc dobře uvědomoval. Často své promluvy totiž (na rozdíl od protikandidáta) směřoval pohledem právě z pódia ven, přestože jejich adresát seděl naproti, čímž si udržoval neustálý kontakt s jeho příznivci a zároveň tak možná vyhledával v publiku své přikyvovače, kteří by mu potvrdili brilantnost jeho bonmotů. Minimálně Tomiu Okamurovi jistě plamenně lítaly ruce v potlesku, když došlo na ožehavý problém migrace.
Nikoho nemůže příliš překvapit, že nezáleželo na faktech, s nimiž mimochodem dle analýzy Demagog.cz Miloš Zeman nakládal opět velmi žalostně dle libovůle. Česko hledá prezidenta se stylizovalo do formátu reality show. A v těch rozhoduje vždy jen to, kdo vyvolá větší rozruch. Kdo silněji zapůsobí na naše emoce.
Přímá volba prezidenta (byla a) je boj dvou znepřátelených táborů
Jiří Drahoš ve včerejší debatě pravděpodobně nepřesvědčil voliče Miloše Zemana. A přestože Miloš Zeman si stejně tak na svůj účet moc nových hlasů nejspíš nepřipíše, podařilo se mu zasadit nebezpečný klín do české společnosti, už tak dosti polarizovanou. V první přímé volbě česká nátura jasně ukázala, že na trůně nechce elitního šlechtice, ale někoho, kdo se stylizuje do zástupce „prostého lidu“. Jiří Drahoš není kníže a rozhodně se ve své kampani nespoléhal jen na Prahu, jako to udělal před pěti lety Karel Schwarzenberg. Přesto je opět nazýván zástupcem pražské kavárny – skupiny lidí, kterou tímto pojmenováním ostrakizoval od zbytku společnosti právě současný prezident a jeho nejbližší spolupracovníci.
Takže včerejší divácký emoční výbuch, ačkoliv publikum v Karlíně představovalo jen zlomek voličstva, vzhledem k probíhajícím kampaním (a nekampaním) byl jen nutným a nevyhnutelným vyvrcholením celé volební atmosféry, celé společenské atmosféry. Česká společnost není dostatečně zralá pro přímou volbu prezidenta. Parlamentní volby se s prezidentskými v tomto ohledu nedají srovnávat, protože ačkoliv je vítězem voleb jen jedna strana či hnutí, není vítězem absolutním, jako tomu je právě v této situaci.
Rozhodli jsme se pojímat volbu prezidenta jako boj na život a na smrt. Kdo s koho. Zápas dvou znepřátelených táborů, tenkrát Praha vs. zbytek České republiky. Dnes? Pražská kavárna vs. zbytek? Těžko říct. Vítězem může být jen jeden. A s radostným vítězstvím přichází pro druhou skupinu zlostné zklamání. Dostali jsme do rukou mocný nástroj demokracie a udělali z něj něco mezi Vyvolenými a zápasem Sparta–Slavia. Jak české.
