Komentář: Proč se demokracie neobejde bez aktivismu? | E15.cz

Komentář: Proč se demokracie neobejde bez aktivismu?

Vojtěch Jochim

„Aktivismus“ se v poslední době stal pro část lidí sprostým slovem, možná ještě horším než „neziskovka“ a „imigranti“. Typický aktivista je v jejich představách radikálním zeleným potížistou, jehož jedinou zábavou je blokování staveb a přivážení imigrantů, za což je mu ještě umožněno plnit si kapsy hromadami peněz vysátými ze státního rozpočtu. Skutečný aktivismus je ovšem zcela o něčem jiném – je důležitým prvkem funkční společnosti. Proč?

Nejprve je důležité si ujasnit, co ten pojem znamená. V základě lze rozlišovat mezi aktivisty profesionály, kteří pracují např. v neziskovkách a angažovanými občany, kteří dělají „běžnou“ práci, a sdružují se například ve spolcích (nebo i „neprofesionálních“ neziskovkách – navzdory mýtům jsou neziskovky velmi často složené z dobrovolníků, pracujících zde ve volném čase). Obojí se dá aktivismem nazvat, protože tito lidé souvisle bojují za určité cíle. Naopak jím není jednorázová účast na demonstraci proti vládě či na podobné akci, kdy daný člověk nevyvíjí žádnou souvislou činnost, jen se příležitostně rozhodl uplatnit svá občanská práva.

Klíčovou skutečností, kterou dnes velká část veřejnosti nechápe, je fakt, že slovo aktivista v principu nijak nesouvisí s postoji, jež tento člověk zastává. Ano, dnešní aktivisté často zastávají navzájem podobné hodnoty, ale v principu to neznamená, že je prosazují proto, že jsou aktivisty. Jak jsem zmínil výše, aktivista je vnímán jako někdo, kdo například ze zásady blokuje stavby dálnic (jinými slovy ochraňuje přírodu) – ale stejně tak jím může být i osoba, která stavbu téže cesty prosazuje, má-li to nějaký účel.

Liberální a křesťanští aktivisté ve společenských otázkách (potraty, eutanazie) často stojí proti sobě. Aktivistou je neostalinista propagující Spolek přátel Ruska i činný člen Bloku proti islámu, stejně jako tvrdý antikomunista podávající trestní oznámení na SMKČ i člověk pomáhající imigrantům s integrací. A stejně tak i dobrovolný hasič, který vůbec neřeší společenské otázky, ale například objíždí školy a učí děti o protipožární ochraně.

Obecně řečeno, aktivismus není souhrnem automaticky daných postojů člověka, ale způsobů, kterými za své ideály bojuje. Mezi aktivisty jsou lidé dobří i zlí, lidé s různými světonázory, tak jako mezi politiky, tenisty či popeláři. Stát v určitou chvíli proti konkrétním aktivistům znamená mít na danou věc jiný názor, ale stát proti aktivismu jako takovému znamená být proti činné občanské společnosti.

Komentář: Jak může Dublin IV (ne)otřást Českou republikou

Často také slyším, že aktivisté z neziskovek parazitují na státním rozpočtu. Během několika sekund si lze zde ověřit, že výdaje na neziskové organizace tvoří pouhé jedno procento celkových státních výdajů. Do tohoto procenta se navíc započítávají i zájmové organizace – sportovní kluby, kulturní spolky, včelaři, myslivci a zahrádkáři.

Proč je aktivismus důležitý?

Aktivismus umožňuje řešit lokální i globálnější problémy nebo čistit politická či jiná prostředí, a to skrze lidi, kteří se dané problematice věnují dlouhodobě, ale zároveň nesledují (alespoň by neměli) skryté zájmy. Představte si, že se ve vašem městě ze strany zastupitelstva na radnici děje vůči občanům nějaká očividná špinavost. Skřípete zuby, stěžujete si kamarádům u piva, ostatní spoluobčané jsou na tom podobně. Dokázali byste však například podat trestní oznámení? Vyžaduje to časovou investici, odborné posudky, znalosti práva. Řadový jednotlivec se může cítit kafkovsky bezmocně, ale možná právě aktivisté věnující se politice mohou potřebné prostředky mít.

Nebo několik dětí na více místech nechtěně něco zapálí během vlny letních veder. Mělo by se s tím něco dělat – ale znova, tím konstatováním to hasne. Kdo na to má čas? Tady přichází chvíle pro výše zmíněný příklad aktivisty hasiče, který objíždí školy a učí děti prevenci. Takoví dobrovolníci skutečně existují a rozhodně si nezaslouží, aby se jejich činnost dostávala do negativní konotace jen pro to, že jsou aktivisty.

Na hraně zákona

Někdy se ovšem stává, že aktivisté překročí hranu zákona. Je to v pořádku? Jde-li o aktivismus proti jasně nedemokratickým institucím či diktaturám, pak nepochybně ano – měnit režim je v každém režimu automaticky proti zákonu. Příkladem jsou aktivistky, které si v zemích s konzervativní islamistickou vládou na veřejnosti sundávají hidžáb a nabádají k témuž jednání ostatní ženy.

Porušování zákonů v zemích, které jsou (s většími či menšími výhradami) chápány jako demokratické, je pochopitelně diskutabilnější. Jde-li o poukázání na nesmyslnost určitého zákona jeho recesistickým porušením, pak nevidím problém. Kdyby vláda hypoteticky odsouhlasila zákon, že všichni musí skákat na jedné noze, pak bych v rámci protestu neměl potíže s chozením po dvou.

Samozřejmě se však porušování zákona netýká jen neškodných recesistů. V Německu jsou čas od času při demonstracích podpalována auta či ničeny budovy (naposledy některými radikálnějšími anarchisty a antikapitalisty při loňském summitu G20 v Hamburku). V médiích jsou demonstranti obvykle označování jako aktivisté, ale používat zde toto označení znamená pohybovat se na tenkém ledě. Porušování základních práv a svobod ukotvených v ústavách všech demokratických zemí – bezúčelné ničení cizího majetku, stejně bezúčelné násilí – je typické pro extremisty. Nálepka aktivisty pak jen zbytečně diskredituje ostatní aktivisty věnující se jiným, přínosným činnostem.

Reportáž: Cesta do hlubin duší voličů Miloše Zemana

Aktivismus jako známka svobody

Potírání aktivismu, zejména toho politického, je jedním z charakteristických znaků autoritářských a totalitních režimů. Typickým příkladem může být současný Írán: kdo si dovolí upozornit na islamistické praktiky vládnoucí garnitury, je zatčen, občas popraven, a to dokonce i za hranicemi země. Jedním z nich byl mimo jiné ve Vídni zavražděný Dr. Abdul Rahmán Ghassemlou, vůdčí kurdský aktivista, který žil v exilu v Praze a mluvil, kromě dalších sedmi jazyků, i plynně česky.

Obvykle se to děje ve snaze zadusit společenskou angažovanost, která může být nebezpečná – u neuvědomělých, neaktivních lidí vám jako vládci projde téměř všechno. Žádní potížisté nejsou vítáni (ze stejného důvodu bývá koneckonců potírána i inteligence). Ideální je, když si každý půjde po svém, vždyť vyčnívat, dělat „něco navíc“ (=dělat problémy) je nenormální a může vám to zkrátit život.

Naopak místy, kde aktivismus nejrůznějšího druhu bují, jsou zpravidla svobodné státy globálního Severu s demokratickou tradicí. Je zde dostatečná základna demokracie, na které se dá tento „vyšší level“ občanské společnosti budovat. To, že se u nás aktivisté mohou volně projevovat, je známka svobody slova i činu.

Není tedy na místě aktivisty odsuzovat jen proto, že jsou aktivisty. Ten výraz je neustále zneužíván a aktivisté jsou pak bohužel pro mnoho lidí jen masou škůdců. Může za to přitom jen trochu vágní slovo, které označuje širokou škálu nejrůznějších, často velmi záslužných (ale jindy samozřejmě i špatných), činností. Mnoho z dotyčných se svým aktivitám navíc věnuje ve zcela dobrovolnické rovině.

Nevraživost vůči neziskovým organizacím přisuzuji neznalosti, říká organizátor Humanitárního kongresu

Diskreditace často pochází od některých lidí z horních pater, kteří si angažovanost občanů nepřejí a preferují jen uniformní, poslušnou masu – což s ideály demokracie rozhodně nekoresponduje. Legální činnost aktivistů je jedním ze znaků svobody země. A opačně, jejich vymizení by v tomto ohledu značilo vážný problém.

Autor: Vojtěch Jochim
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!