Komentář: Vítězství Národní Fronty překvapilo jen ty, kdo Francouze neznají

Marine le Pen

Marine le Pen Zdroj: refugeeresettlementwatch.wordpress.com

Snad o každém národu koluje plno předsudků a pověr. U žádného jiného národa však není rozdíl mezi skutečností a klišé tak markantní jako v případě Francouzů, jak jsem se přesvědčil za roky studia na francouzské škole.

Francouzi na sebe pohlíží s patřičnou hrdostí a místy až přehnaným sebeobdivem, a tento pohled, v posledních desetiletích také s notnou pomocí „hollywoodské“ Ameriky úspěšně rozšířili do celého světa. Francie je chápána jako svobodomyslná, tolerantní a sociální země. Dalo by se říct liberální – s tímto slovem byste ovšem u většiny Francouzů nepochodili. Právě proto mnoho lidí šokovaly výsledky prvního kola regionálních voleb, ve kterém zvítězila Národní fronta Marine Le Penové. Velké překvapení, ale jen pro ty, kteří Francii neznají, pouze si jí představují. Dalším šokem pro zklamané idealisty je skutečnost, že se na tomto vítězství notnou dávkou podíleli voliči mladší 30 let.

Když na Právnickou fakultu v Praze přijížděli profesoři z pařížské Université Panthéon-Assas vyučovat základy francouzského práva, pokaždé jsem se jich ptal na míru angažovanosti a politického přesvědčení jejich studentů. Shodně mi odpovídali, že již delší dobu pozorují stoupající apatičnost vůči věcem veřejným, a u těch, kteří se politicky profilovali, převažovaly spíše sympatie k pravici. Letos v létě jsem na konferenci evropské mládeže v Nizozemsku o otázkách evropské obrany mluvil s francouzskými vrstevníky a ptal se jich na jejich vztah k aktuálním politickým otázkám. Byť se identifikovali převážně s „republikánskou“ pravicí (donedávna známou pod značkou UMP), na jejich názorech byla zřejmá inklinace k postojům právě Národní fronty. Potvrzovali tím trend, kterého si francouzská média všímají již delší dobu. Poprvé se o FN hovořilo jako o nejsilnější straně nejmladších voličů po volbách do Evropského parlamentu v roce 2014. Národní fronta již není pouze stranou nespokojených, deklasovaných vrstev (tuto pozici mimochodem převzala po kdysi relativně silné Komunistické straně), její elektorát se proměnil a zastupuje více lidi ze střední třídy. A zásadně se omladil.

Neuškodí také připomenout, že krajně pravicové směřování nebylo francouzské mládeži v minulosti nikterak cizí. Již před druhou světovou válkou vykazovalo výrazné zastoupení ve studentských řadách, patřil k němu například budoucí socialistický prezident (!) François Mitterrand. Mýtus o „mladých francouzských levičácích z univerzit“ má původ ve studentských revoltách šedesátých a sedmdesátých letech, které mají skutečně dopady do dnešních dnů v podobě přítomnosti velkoměstských „buržoazních bohémů“ neboli bobos (jakási obdoba „pražské kavárny“). Právě tito lidé, mladí i stárnoucí, jsou jedním z pilířů voličské základny levice. Vedle nich ale stojí mnohem početnější „druhá Francie“, právě ta, o kterou se opřel de Gaulle během krize v roce 1968. Francie konzervativní, katolická, vlastenecká až nacionalistická. Tato Francie tu byla tehdy, je tu i dnes a Národní fronta se postupně stává jejím čelným reprezentantem. Sílu tohoto proudu ve studentském prostředí dokazovala mimo jiné masivní účast studentů na demonstracích proti možnosti adopci dětí homosexuálními páry v roce 2013. Teď o ní hovoří i analýzy volebních výsledků.

Národní fronta v prvním kole regionálních voleb obdržela podle oficiálních výsledků bezmála 28 % voličských hlasů, podle průzkumu Harris Interactive to však bylo ve voličské kategorii 18 – 30 let až 34% hlasů. Již před volbami ukazovaly výzkumy institutu Ipsos, že v některých regionech (Nord-Pas-de-Calais-Picardie, Languedoc Roussillon) má Národní fronta možnost získat až 50 % mladých voličů! Ohromný rozdíl oproti prezidentským volbám v roce 2002, kdy v prvním kole podpořilo kandidáta krajní pravice jen 13 % voličů mladších 30 let. V říjnu 2015 se k tomuto tématu ve Figaru vyjádřil Matthieu Chaigne, pozorovatel veřejného mínění. Jeho závěry jsou dvojznačné. Na jednu stranu připisuje atraktivitu nacionalistické formace ekonomické krizi (nezaměstnanost nediplomovaných osob se blíží alarmující hranici 50%), na druhou stranu sleduje, že Národní fronta získává sympatie rétorikou založenou na binárním viděním světa v otázce obrany evropské kultury nebo odporu k Evropské unii a na tuto rétoriku slyší početnější a početnější vrstvy. I ty vzdělané. Svědectví samotných studentů přinesla před pár dny studentská mutace stejného deníku. V článku „Je mi dvacet, studuji na univerzitu a volil jsem FN“, se lze dočíst: „Masivní imigrace způsobila vyhrocený komunitarismus milionů osob. Chtějí nám vnutit své náboženství i ve škole nošením šátků, chtějí přeměnit naše kostely v mešity a vnutit nám své stravování. Miliony uprchlíků, které se k nim připojí, pouze ještě více rozdělí naší zemi a to zkrátka není žádoucí.“ Z článku vyplývá, že inklinace ke krajní pravicí není pouhou radikální reakcí na nedávné teroristické útoky v Paříži, ostatně jeden ze studentů deklaruje: „Je mi dvacet, druhým rokem studuji práva a Národní frontu jsem volil z přesvědčení, nikoliv ze vzteku.“ Závěr článku potvrzuje úpadek přítomnosti levice v řadách studentů.

I v osobních rozhovorech s Francouzi jsem vnímal jejich odpor k takzvané politické korektnosti, strach z kriminality na předměstích, potřebu cítit se ve Francii jako „ve své zemi“ („on est chez nous“). To jsou faktory, které výrazným způsobem hýbou nejenom zemí galského kohouta. Ukazují, že západoevropská společnost se začíná výrazným způsobem štěpit a na příkladu francouzské mládeže lze vidět, že tomu tak s největší pravděpodobností bude i v budoucnosti. Proklamace francouzských nacionalistů totiž neberou za své jen stárnoucí ročníky tradičně se obávající budoucnosti, nýbrž právě i nejmladší politicky způsobilá generace.

Závěrem se však sluší říct, že výsledky prvního kola regionálních voleb nelze přeceňovat. Jedná se v prvé řadě o volby „druhé kategorie“, kdy si mnoho lidí dovolí radikálním způsobem „vyřídit účty“ se současnou vládou. Lze se důvodně domnívat, že například v prezidentských volbách se výrazná část současných voličů nacionalistů přikloní ke kandidátovi republikánské pravice. Dále nízká volební účast, kdy k urnám dorazila jen polovina voličů, tradičně opticky posiluje krajní proudy. Projevy úspěšných kandidátů Národní fronty také nebyly dvakrát intelektuálně přesvědčivé, tradičně se točily okolo květnatě popisované „lásce k Francii“. Počkejme si tedy na druhé kolo. Ale pozor. Ať již dopadnou tyto a budoucí volby jakkoliv, výše popsané reálie vyvrací jeden mýtus. Mýtus o za každou cenu svobodomyslné, tolerantní, levičácké Francii. Kormidlo podle všeho přebírá „Francie řádu“, ať už ji bude reprezentovat kdokoliv. Ale to vše už tu bylo.