Komentář: Vypořádání se s komunistickou minulostí?

Volební štáb KSČM - předseda Vojtech Filip

Volební štáb KSČM - předseda Vojtech Filip Zdroj: Michael Tomeš, E15

komunisté, revoluce
Jiří Dolejš, KSČM
Jiří Dolejš, KSČM
Jiří Dolejš, KSČM
Takto oslovovala veřejnost komunistka Kateřina Konečná: "Chtěla bych se tady zastat všech poctivých živnostníků a malých podnikatelů, o které se v poslední době otřel Milan Štěch z ČSSD. Ostatně to nebyl první představitel této strany, který se tak vyjadřoval. Při svých cestách do všech koutů ČR jsem měla možnost navštívit desítky malých výroben a hovořit se stovkami osob samostatně výdělečně činných. Stejně tak hovořím se zaměstnanci o jejich problémech. Důrazně se ohrazuji proti stavění živnostníků a zaměstnanců vůči sobě. Finance v systému totiž nechybí ani kvůli malým podnikatelům a živnostníkům ani kvůli zaměstnancům, ale kvůli nadnárodním korporacím, které nechávají české občany pracovat za žebrácké mzdy a ještě odvádí peníze z naší země do zahraničí. Tam se, vážení představitelé ČSSD, obracejte a nechte činorodé lidi vytvářet hodnoty!"
14
Fotogalerie

Komunistická strana má na území České republiky letitou tradici. Vznikla u nás již v roce 1921 odštěpením se od sociálních demokratů a plně bolševizovanou se stala roku 1929, kdy její čelo opanovali tzv. karlínští kluci, tedy politici, kteří se sdružovali kolem Klementa Gottwalda. Okamžitě se stala velmi silnou stranou, která ovlivňovala politickou situaci ve státě. Její volební výsledky se pravidelně pohybovaly kolem 12 procent (pokud hovoříme o svobodných volbách, tedy do roku 1935). Po pádu komunistické diktatury se množství jejich voličů znovu ustálilo v rozmezí 10–15 procent. Dané srovnání je velmi zajímavé, jelikož ukazuje, že komunisté mají i ve svobodně smýšlejícím státě velmi širokou volební základnu. 

V období první republiky byla jejich oblíbenost spjatá s rozvojem průmyslu a postavením dělníků ve společnosti. Avšak v porevoluční historii se důvody oblíbenosti KSČM zdají být odlišné. Voliči komunistické strany jsou zejména osoby v důchodovém věku, kterým se zdá, že se na ně po revoluci zapomnělo a že si mohou dovolit méně než před listopadem. Jejich mínění o státě je velmi negativní, protože vidí ve společnosti jevy, které za jejich mládí neexistovaly (respektive tehdy si je společnost odmítala přiznat a cíleně je maskovala), kapitalismus je pro ně příliš dravý a nedokážou se v něm vyznat, a proto se upínají k jaru svého života, kdy měli podle svého mínění větší životní jistotu.

Jejich obracení se do minulosti může být pochopitelné. Proč však setrvávají v utkvělé představě správnosti komunistického režimu, když už ví i o všech negativech, která diktatura přinesla? Jsou tak sobečtí a omezení, že by chtěli zpátky dobu, kdy se jim žilo relativně bez problémů, a přehlíží při tom tisíce zničených životů? Je pro ně přednější vysněná životní jistota před vlastní svobodou?

Vzhledem k demografickému rozložení voličů KSČM je pravděpodobné, že popularita komunistické strany bude klesat úměrně s úmrtností jejích voličů a o generaci později bude mít ve společnosti už jen minimální hlas. Stále však přetrvává problém, že česká společnost se nedokáže vypořádat se svou minulostí, přičemž toto vyrovnání se musí odehrát na dvou rovinách. Jedno vyrovnání musí přijít shora v podobě jednání elit státu, druhé je čistě osobní povahy.

Stát a jeho poloviční práce

Ve společnosti je rozšířen názor, že se po revoluci nic nezměnilo, jelikož jsou v politice stále stejní lidé. Základem pro tuto myšlenku je legitimizace komunistů těsně po revoluci, kdy se s nimi spolupracovalo, jelikož byli potřební, a za to dostali možnost účastnit se politického dění. Později po revoluci mělo přijít rozhodné stanovisko demokratického establishmentu, který by zcela jasně odsoudil komunistickou diktaturu tím, že by zrušil komunistickou stranu a komunismus by byl postaven na roveň nacistické ideologie.

Tím by se noví politici distancovali od doby minulé a veřejnosti by bylo dáno najevo, že komunismus leží za hranicí demokratických hodnot a je tedy nepřípustný. Modelem mohlo být Německo po pádu nacistického režimu, kdy byla ideologie odmítnuta a významní představitelé souzeni.

Nic z toho se však nestalo, i když jistá opatření zavedena byla: byl schválen zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který deklaroval zavrženíhodnost ideologie a strany, byl zaveden lustrační systém, který stavěl na individuální vině každého jednotlivce, a byly prováděny téměř revolučně rychlé ekonomické reformy. Z tohoto pohledu se zdá, že dekomunizace probíhala a byla dostatečná.

Opak je však pravdou, jelikož zásadní otázka existence komunistické strany a legality komunistické ideologie vyřešena nebyla a potrestání alespoň největších komunistických zločinců neproběhlo. Tehdejší elity argumentují tím, že podle práva KSČ zrušit nešlo; avšak nově nabytá demokracie musí být schopna se bránit a kdy jindy je obrana legitimní než po nově nabyté svobodě? Svým rozhodnutím tak tehdejší vládnoucí elity zapříčinily současnou schizofrenní situaci. 

Dalším argumentem těch, kteří tehdy rozhodovali, je, že pokud by byla strana rozpuštěna, stáhli by se její příslušníci do ilegality a ze stoupenců komunistické ideologie by se stalo podzemní hnutí. Znovu následuje příklad Německa, kde reálně nebylo možné soudit všechny nacistické zločince, jelikož jich bylo příliš mnoho, avšak odsouzení alespoň části z nich symbolizovalo, že země chce zpřetrhat pouta s nacistickou minulostí a vykročit směrem k demokracii.

V Německu stále existovalo hnutí stavějící na myšlence NSDAP, nicméně většinová společnost jej absolutně odmítala, zejména díky danému rozhodnému symbolu. A stejně tak pro nově vzniklé demokratické Československo by bylo snazší potírat stoupence ideologie, která se neslučuje s demokratickým právním státem, než když se její stoupenci podílí na moci.

Následkem nedostatečného odmítnutí komunistické ideologie je situace, kdy KSČM získává pravidelně okolo 13 procent ve volbách do Poslanecké sněmovny. Se stranou však do nedávna ostatní nechtěli spolupracovat. Proto přes 25 let představuje KSČM stranu s vyděračským potenciálem, stranu, se kterou není nikdo ochoten jít do vlády a která zabírá místa jiným poslancům, kteří by mohli přijít s konstruktivním skládáním vládních koalic. V důsledku toho se mění možnost a způsob jejich vytváření, protože strany, které by mohly teoreticky vytvořit vládu, budou ochuzeny o určité množství mandátů (po volbách v roce 2013 šlo přesně o 33).

Jednotlivec a (ne)chuť vyrovnat se

Dalším následkem je samotná neschopnost vypořádat se s dějinami v každodenním životě. Vše pramení již ve školství, kdy je studijní plán pro humanitní předměty nastaven tak, že se obloukem vyhýbá možné konfrontaci s komunistickou diktaturou. Veškerá materie je zaměřena na období, které končí druhou světovou válkou, a dalšímu vývoji nepřikládá takový důraz, jaký by si zasloužilo.

I učitelé dějepisu se většinou snaží vyhnout se komunistickému období, na které přijde řada před začátkem prázdnin v posledním ročníku. Nová generace tak o nedávné minulosti ví méně než o národním obrození a v kombinaci s tím, že zároveň sleduje propagandistickou filmovou tvorbu, dochází v jejích očích k relativizaci komunistického režimu i demokratických hodnot.

Individuální vypořádání se s minulostí je složitější. Znovu je možné poukázat na poválečné Německo, ve kterém podle Karla Jasperse nikdo nebyl bez viny, avšak tato vina nemusela být nutně u všech stejná. V poválečných procesech se ukázala až přílišná smířlivost soudců, ale i veřejnosti s válečnými zločinci. Jako příklad lze uvést osobu, která rozhodla o zavraždění několika tisíc osob, a za to dostala v Německu šest let nepodmíněného trestu – za stejný čin by například v Srbsku dostala trest smrti. Důvodem k mírným trestům byl pocit viny Němců, kteří, kdyby poukázali na nacistické činitele, by nutně museli často poukázat i na sebe.

Bylo vlastně možné dekomunizovat Českou republiku, když zde v polovině století bylo nejvíce komunistů na světě podle poměru k počtu obyvatel (téměř polovina aktivních občanů, počet se však v různých obdobích měnil)? Tím pádem se zde neodehrávaly aktivní protesty proti režimu (v 70. a 80. letech se soustřeďovaly v úzce vymezeném okruhu Charty), po okupaci nepřišla téměř žádná odpověď a sametová revoluce vlastně nebyla revolucí, ale dohodnutým předání moci.

Chtěli jsme vlastně vůbec demokracii, nebo k nám jen tak přišla, protože se komunismus bortil v celé východní Evropě? Zdá se, že za demokracii bojovalo minimum osob a ostatní se jen mlčky vezli s vlnou změn, aniž by o ně stáli. Pokud za něco nebojujete, ani si toho nevážíte.

Sebereflexe je pro všechny nepříjemná. Lidské ego si nerado připouští chyby. Je však otázkou, zda vůbec nějaká sebereflexe proběhla u osob, které se na změnách nepodílely a možná je ani nechtěly. Z pohledu liberální demokracie si každý nese svou individuální vinu, ale někdo to ze svého pohledu jako vinu vidět nemusí, protože necítí, že by podpora komunistického režimu byla něčím špatným.

Proč tomu tak je? Tomuto člověku se totiž nikdo nepokusil nabourat jeho představy o světě, protože k odsouzení komunistického režimu nedošlo s takovou razancí, aby to mohl brát jinak než jako snahu nových elit distancovat se od minulosti, kterou však společně tvořily, tedy jako snahu pokrytců zůstat u moci.

Dvacet osm let poté – kde jsme?

Tato osoba již nemusí cítit náklonnost ke komunistickému režimu, cítí však nedůvěru k režimu novému, k režimu, který všem dovoluje svobodu, ale zároveň stanovuje omezení pro slabší ve prospěch většiny. Tento člověk cítí na vlastní kůži následky globalizace a přesunu práce do levných zemí, tedy i k němu, přestože politické elity hlásají, jak je jeho země vyspělá.

Nejde mu na rozum, proč někdo podporuje nový režim, když jej globální ekonomika nepustí ke slovu. Začne se tedy sdružovat se stejně smýšlejícími lidmi na sociálních sítích, kteří ho v jeho vidění světa jenom podpoří. Základním nepřítelem je globalizace a všichni, kdo ji podporují, tedy Evropská unie a demokratický establishment, a přítelem je každý, kdo se globalizaci snaží omezit.

Následkem je vzestup stran založených na šíření strachu, stran vůdcovských a podnikatelských, které hlasitě a agresivně slibují radikální vypořádání se s globalizací. Jednou z hlavních příčin této nejasnosti ohledně zakotvení liberální demokracie v České republice je právě schizofrenní stav vytvořený po sametové revoluci.

Tehdejší politické elity si nebyly vědomy historické zkušenosti naší země (nebo ji přehlížely), která silně inklinovala k rovnostářství a omezení demokracie, proto se domnívaly, že je postačující zakotvit liberální demokracii v právním řádu. Pozapomněly však na změnu hodnotovou a na velkou část osob, pro něž změna v listopadu nebyla změnou k lepšímu.