Světem hýbe vlna ženské emancipace, debata o sexuálním zneužívání má už dokonce svůj vlastní hashtag. Učíme se, jak říct ne, a uvědomujeme si, že se stykem musí souhlasit obě strany. Co se ale stane po „ano“? Ptáme se společně s novinářkou The New York Times Peggy Orenstein, která se tímto tématem dlouhodobě zabývá.
Nikdy jsem neměla orgasmus, ale pro mě to stejně není nic velkýho. Já jsem prostě ráda, když vím, že člověk, se kterým jsem, je spokojený. Víte co, oni díky mně orgasmus mají a já jsem ten, kdo je uspokojuje, ať už to znamená cokoliv. /žena, hetorosexuální, 19/
Asi toho až tolik o sexu nevím, ale být sexuálně uspokojena pro mě není to nejdůležitější. To spíš pro něj. Pro něj je to věc číslo jedna. Ale já to mám jinak. Koneckonců, pro mě je jednoduchý být sexuálně uspokojena, protože když je on sexuálně spokojenej, tak sem i já. /žena, bisexuální, 18/
Příklady z americké studie Peplau a Spalding (2000) velmi výmluvně vypovídají o genderové roli žen v sexuálním životě – respondentky často měří své uspokojení podle míry uspokojení jejich partnera a mužské vyvrcholení považují za svou povinnost. Odměnou jim budiž šťastný a fungující vztah.
Blow-job je in, i když jen jednostranně
Peggy Orenstein mluví v této souvislosti o výrazném nárůstu orálního sexuálního chování mezi mladými americkými páry. Fenomén se týká především „blow-jobu“ – praktiky, při níž je muž příjemcem. Dívky mají mnoho důvodů, proč orální sex poskytovat – cítí se díky němu žádané, zlepšuje jim sociální status a také jim umožňuje vyhnout se nechtěnému pohlavnímu styku. Protože chlapec očekává (stejně jako společnost), že ho dívka uspokojí. A na oplatky se obvykle nehraje. Předně proto, že ženy ve svém sexuálním životě obvykle hledají spíše partnerskou blízkost než honbu za orgasmy. Dalším z důvodů bývá nejistota z dostatečné přitažlivosti ženských pohlavních orgánů. Je zvláštní, že muži se vzhledem svých genitálií problém nemají. Tedy očividně ne natolik rozsáhlý, aby odmítli, když jim „to někdo chce udělat pusou“.
Orenstein hledá odpověď na to, odkud pramení ženská ostýchavost ohledně přijímání partnerských rozkoší. Tvrdí, že vytváření nerovnosti začíná už ve výchově dětí. Zatímco s pojmenováním „pindíka“ rodiče obvykle problém nemají, dívčí genitálie mnohem častěji zůstávají beze jména. To v pozdějším věku vytváří mnohem větší bariéru při artikulaci ženských sexuálních potřeb. Navíc je na většině amerických škol běžnou praxí při probírání lidských pohlavních orgánů vynechat klitoris. To vede k tomu, že dívčí puberta se obvykle nese v duchu menstruace a nechtěného těhotenství a je na míle vzdálená té chlapecké, charakterizované masturbací a nezkrotnou erekcí.
„Statistiky o sexuálním násilí možná donutily vytvořit dialog ohledně souhlasu, ale upřímná konverzace mezi dospělými a teenagery o tom, co se stane po ‚ano‘ – diskuze o respektu, citlivosti, vzájemnosti, vytváření vztahu, schopnosti sdílet touhy a určovat limity – to se vyskytuje zřídkakdy. A zatímco čím dál častěji říkáme dětem, že obě strany musí jednoznačně souhlasit se sexuálním stykem, stále se vyhýbáme největšímu tabu ze všech: ženské kapacitě a právu na sexuální rozkoš,“ tvrdí Orenstein ve svém článku pro NY Times, kde upozorňuje na doslova „psychologickou obřízku amerických dívek“.
Orgasmus pro Česko
V českých osnovách naopak klitoris máme a zdejší společnost je v sexualitě daleko liberálnější než v USA. Mohli bychom tedy očekávat, že u nás genderová nevyváženost nebude zdaleka tak výrazná. Přesto Weis ve své studii mluví o tom, že schopnost orgasmu je u českých žen výrazně ovlivněna věkem. Největším problémem dosahovat vyvrcholení trpí nejen ženy z nejstarší věkové kategorie (nad 60 let) ale i ty nejmladší – respondentky pod 18 let. Naopak nejvyšší vzrušivost vykazují ženy mezi 30 a 45 lety. Zdá se, že k vyvrcholení potřebujeme nejen mladé zdravé tělo, ale také zkušenosti a sebedůvěru. A také dostatečnou drzost si o orgasmus říct.
A protože opakování je matka moudrosti, nejlépe si vyvrcholení nacvičíte pravidelným tréninkem – masturbací. Většina sexuologů onanii považuje za nejbezpečnější formu pohlavního styku, při které nehrozí ani pohlavní choroby, ani nežádoucí těhotenství. Některé výzkumy navíc naznačují, že u mužů pravidelná masturbace může snižovat riziko rakoviny prostaty a u žen potencionálně zmírňuje bolesti během menstruace či menopauzy. Definitivně však působí alespoň jako relaxační aktivita, která pomáhá jedincům poznat své vlastní tělo.
Čeští muži to očividně tuší, protože s masturbací má zkušenost 80 % z nich a obecně masturbační praktiky zahajují dříve (v průměru ve 14 letech) a onanují s větší frekvencí. Naproti tomu z českých žen má s praktikou zkušenost pouze každá druhá, začínají okolo 17. roku a v adolescenci masturbují až s třikrát nižší frekvencí. Český sexuolog Petr Weis k tomu dodává: „Ženy přes všechnu sexuální osvětu posledních let nejsou ochotny plně přebírat odpovědnost za svou sexualitu. Autoři přitom tvrdí, že existuje pouze málo důkazů o tom, že by tyto rozdíly v masturbační aktivitě byly podmíněné biologicky. U žen spíše přetrvává sociální norma spojení sexu s citovým vztahem a domněnka nepatřičnosti sexu pouze pro fyzické uspokojení.“
Otázka zní, zda vina skutečně leží na bedrech ženského pohlaví, které „není ochotné přebírat odpovědnost za svou sexualitu“. Na rozdíl od mužů jsou totiž neustále konfrontovány se stereotypem, že svými biologickými predispozicemi jednoduše nejsou konstituovány pro stejný sexuální apetit jako jejich partneři.
Cvičit, cvičit, cvičit
Přesto nemůžeme popřít fakt, že to bude spíše žena, kdo se bude vyhýbat pohlavnímu styku. Ale není to třeba i tím, že ženy a dívky nevěnují zdaleka tolik svého volného času výše zmíněnému sebeukájejícímu tréninku? S jídlem přece roste chuť a nejčastější předepsaná léčba u anorgasmických pacientek (tj. žen, které nikdy nedosahují orgasmu) je tzv. řízená masturbace. Ta může probíhat individuálně, s parterem, skupinově či v kombinaci s biblioterapií. Na klientkách jsou ukázány různé techniky, popřípadě je následně klientky ukazují svým partnerům. Úspěšnost: velká. Barbach (1974) po deseti sezeních registroval orgasmus po masturbaci hned u 92 % svých anorgasmických pacientek. Výzkum sice probíhal na pouhých 85 probandkách, přesto nemůžeme popřít, že mnohým ženám otevřel dveře do sexuálního života.
Královna Viktorie údajně své dceři před svatební nocí řekla: „Zavři oči a mysli na Anglii.“ Někdy tak můžeme mít pocit, že je tento výrok v současnosti stále platný a uspokojovat ostatní je naším vyšším posláním. Pokud se tak stane, je namístě si uvědomit, že dnes by nespasilo Velkou Británii ani to, kdyby všechny ženy světa ve své ložnici vykonaly Viktoriiny instrukce. Proto se přenesme přes své zkostnatělé sociální role a prostě si svoji sexualitu užívejme. A pravděpodobně to půjde mnohem lépe bez myšlenek na Anglii. Ale… každý to má jinak.
