Máše Aljochinové je 27 let a je známá především jako členka punk-rockové kapely Pussy Riot a jako aktivistka pracující na projektech Zona Prava a MediaZona, které upozorňují na podmínky v ruských věznicích a pomáhají nezávislým novinářům. S aktivismem začala v roce 2010, když se spolu s ruskou odnoží Greenpeace postavila proti výstavbě dálnice. Ta by spojovala Moskvu a Petrohrad a vedla by přes Chimkiský les, který by ale musel padnout. Tomu se podařilo zabránit, ovšem jen dočasně - dálnice byla loni úspěšně dostavěna.
Uskupení Pussy Riot založila Aljochinová spolu s dalšími aktivisty v roce 2011. Jejich první celosvětově známou akcí, která upoutala pozornost i západních médií, byl bezprecedentní koncert v moskevské katedrále Krista Spasitele na začátku roku 2012. V té době byla Aljochinová ve čtvrtém ročníku na Institutu žurnalismu a kreativního psaní v Moskvě a v katedrále se radikálně vymezila vůči současné ruské politice. Dala tak všanc všechno, co měla – studium, rodinu, svůj budoucí život i život svého malého syna.
Bohorodičko, vyžeň Putina
Na akci v katedrále vystoupily členky skupiny oděny v barevných šatech a kuklách na hlavě, jak je zvykem Pussy Riot. Zazpívaly píseň Bohorodičko, vyžeň Putina. Hned další den přišli policisté Mariji zatknout a odvést na služebnu. Ta je však umluvila s tím, že se na policejní stanici dostaví další den. Nabytý čas využila ke kontaktování svého právníka a ostatních performerek ze skupiny. Vymyslely plán: budou se nějaký čas ukrývat v různých prázdných bytech, mezitím dojde k prezidentským volbám, a poté se navrátí k běžnému životu.
Jenže k tomu nedošlo. Po měsíci byla Aljochinová spolu s Naděždou Tolokonnikovovou a Jekatěrinou Samucevičovou zatčena za chuligánství motivované náboženskou nenávistí. Ihned po zadržení byla Máša srozuměna s tím, že se její případ politizoval a že brzké propuštění není příliš pravděpodobné. Jedinou možností by byla spolupráce. Policisté po ní chtěli jména dalších aktivistů a doznání o vině. Ani jedno jim neposkytla, čímž riskovala, dle slov policisty, který ji vyslýchal, až čtyři roky ve vězení. Psychickému nátlaku odolala a nepovolila ani poté, co policisté vysvětlili povahu jejího přestupku a špatnosti lidem ve školce jejího syna. Dne 17. srpna 2012 byla shledána vinnou a odsouzena ke dvěma letům vězení.
Život za mřížemi
Marija nakonec strávila ve vězení “pouze” 16 měsíců místo 24, byla propuštěna 23. prosince 2013, to ale nijak nezměkčilo její vzpomínky. Svůj pobyt tam popisuje takto: Budíček je v 5 hodin, v 6:30 ranní přepočítání na appelplatzu klidně i v -35°C, 6:30 snídaně, poté na 10-12 hodin do fabriky šít uniformy, den končí večerním přepočítáním. Vězenkyně žijí po 80 až 100 žen na blok. K dispozici jsou jenom tří toalety. Všechny osobní věci jsou uloženy ve speciální místnosti, která se ale otevírá jenom v určité hodiny, takže ve vězení nemáte ani chvilku klidu. Každý člověk může donášet, nedá se věřit nikomu.
“Měla jsem právo vídat svého syna na dva až tři dny každé tři měsíce,” vzpomíná. Syna ale mohla vidět až během posledního roku ve vězení, první čtyři měsíce pořád probíhalo vyšetřování, takže měla jistá práva omezená. V této době, kdy nemáte ani právo na telefonát, na vás opět tlačí. Snaží se vás přinutit k doznání, protože jinak se prostě s rodinou nespojíte, konstatuje Marija.
Hlavně se nevzdávat
Po posledním výstupu v Soči, kde byly ženy z Pussy Riot zbičovány kozáky, se teď Marija spíše věnuje novým projektům Zona Prava a MediaZona. Přidaly se i další členky skupiny, které byly uvězněné a které chtějí svoji vězeňskou zkušenost využít a vyzkoušet si zároveň něco nového. Projekt Zona Prava slouží jako právní pomoc různým vězňům, nejen politickým. Pomáhá s právními úkony a kontroluje, zda je soud z právního hlediska v pořádku. V současnosti je už polovina ze zhruba dvaceti případů, na které projekt upozornil, vyšetřována Evropským soudem pro lidská práva. Kromě pomoci konkrétním lidem Zona Prava mimo jiné vypracovává analýzu všech třinácti set ruských věznic.
Projekt MediaZona zase slouží jako bezpečný přístav nezávislým novinářům. Velká část novinářů byla vyhozena z práce po ostré kritice anexe Krymu a projekt s nadšením uvítali. Úspěšnost projektu MediaZona potvrzují i opoziční novináři, kteří jej používají jako zdroj nezaujatých informací.
Při nedávném vystoupení v Knihovně Václava Havla, který sám dobře věděl, že svoboda a demokracie nejsou zadarmo, Marija přiznala, že lidí bojujících proti režimu, za pravdu a demokracii, je mnohem více než jenom Pussy Riot či MediaZona a Zona Prava. Připomněla také například zesnulého Borise Němcova, který byl počátkem tohoto roku zastřelen nedaleko Kremlu.
Na druhou stranu je ale jejich snažení stále drtivě menšinové. Oficiální vládní propaganda je silná a nejlepší reakcí, jakou mohou aktivisté v Rusku očekávat od spoluobčanů a dokonce i od vysokoškolských studentů, u nichž je konformismus nejpřekvapivější, je lhostejnost, v nejhorším případě nenávist. Marija “Máša” Aljochinová ale neztrácí naději. Ani demokracie, kterou máme my a o kterou Aljochinová a další v Rusku bojují, ovšem není samozřejmá a kritické uvažování a kontrola státní moci je i v Česku každodenní úkol nejen vysokoškoláků a elit.
