Masakr 4. června je přesto nejdůležitější událostí a znamenal konec čínského demokratizačního procesu. Začíná jím tak i kniha Kulky a Opium čínského spisovatele a básníku Liao I-wu, který píše:
„Před úsvitem 4. června roku 1989 zmobilizovala čínská vláda dvě stě tisíc příslušníků Osvobozenecké armády. Ti uzavřeli hlavní město Peking, obsadili centrum a rozpoutali tragédii, která otřásla celým světem. Počet obětí na životech není dosud přesně vyčíslen. Oficiální místa prohlásila, že „počet neúmyslně raněných“ nepřesáhl číslo 200. Mezinárodní lidskoprávní organizace a místní obyvatelé odhadují, že počet obětí se pohybuje kolem čísla 3000.“
Čínská perestrojka
Červnové události však mají své kořeny již v 80. letech. Na jejich počátku probíhal v komunistické Číně reformní proces srovnatelný s tím ve východní Evropě. Na rozdíl od sovětského bloku však byla Čína k transformaci tlačena růstem ekonomiky. Ve chvíli, kdy lidé pocítili nenadálou změnu životních podmínek, začaly se objevovat první demonstrace. Ani názory označující vedoucí marxistickou ideologii za zastaralou nebyly ojedinělé. Symbolem reforem se tehdy stal Chu Jao-pang. Tento čínský politik byl za kulturní revoluce perzekuován, v 70. letech se však vrátil do vedení čínské komunistické strany a v roce 1982 se stal jejím generálním tajemníkem. Ze své pozice byl však v roce 1987 odvolán a o dva roky později zemřel.
Lidé ovlivněni smrtí populárního reformátora začali pořádat průvody, pietní shromáždění a nejen po stěnách univerzit se začaly objevovat smuteční texty, básně či fotografie. Ke vzpomínkám na zemřelého se však postupně v důsledku přehřívající se čínské transformace přidaly požadavky žádající reformy, vymýcení korupce či svobodu tisku. Zakládaly se undergroundové časopisy, pořádaly se studentské protesty, četly se politické básně. Vytvářely se studentské spolky a posílaly se žádosti vládě. Ustaveny byly dokonce pořádkové oddíly chránící protestující studenty či Vysoká škola demokracie náměstí. Lepší budoucnost však lidé nežádali jen v Pekingu a po celé Číně se do souvisejících akcí zapojily desítky milionů lidí.
Pekingský masakr
Ve chvíli, kdy se čínským komunistům situace začala vymykat z rukou, bylo 20. května v Pekingu vyhlášeno stanné právo a k centru města se začaly stahovat vojenské jednotky a technika. Když se večer 3. června začaly ozývat první výstřely, šlo jen o předzvěst obrovské akce. Následujícího dne začali vojáci po celé zemi čistit ulice a náměstí od protestujících. Mnoho Číňanů zemřelo po zásahu střelnou zbraní, bylo přejeto pásy tanků, zraněno a zatčeno. Lidé aktivně blokovali ulice, přemlouvali vojáky a vzájemně si pomáhali do nemocnic. Výsledkem byl ale masakr, zapálená vojenská vozidla a zběhlí vojáci. Čínská vláda však „potlačení kontrarevoluce“ dotáhla do konce. Začaly se objevovat články o „špiónech z Tchaj-wanu“, „násilnících se zbraněmi“ a seznamy „nepřátel režimu“.
Události na Náměstí nebeského klidu změnily celou Čínu. Jak říká Liao I-wu: „Masakr 4. června je dělicí čarou mezi světy. Před ní všichni svorně milovali vlast, po ní všichni svorně milovali peníze.“
Vznikla tak Čína, kterou známe dnes. Čína, kde masakr nikdy neproběhl, zmínky o něm jsou blokovány a jakákoli diskuse či připomínka zakázána a tvrdě trestána mnohaletým vězením. Přesto však pro mnoho z účastníků, organizátorů a protestujících ta hrozivá část teprve začala. Mnoho z nich si myslelo, že zapojením do protestů neudělali nic špatného a možnou reakci režimu si nepřipouštěli. Často šlo o pravověrné komunisty, lidi, kteří Čínu milovali celým svým srdcem. Byli to studenti, inteligence či dělníci z továren a zemědělci. Ve chvíli, kdy si pro „výtržníky a násilníky“ začala chodit policie, jich mnoho uprchlo přes hranice. Přesto desítky tisíc z nich skončily ve vězeních a pracovních táborech.
Velká trojice pro výtržníky
Pro podrobnější představu o tom, jak vypadal přístup k „politickým vězňům“ 4. června, je záhodno přečíst výše zmíněnou knihu Kulky a Opium. Většina „výtržníků“ však neunikla brutálnímu zacházení a mučení. Dlouhé měsíce čekali na soudy v přeplněných věznicích, aby nakonec dostali velmi tvrdé tresty. Mnozí z nich si vyslechli rozsudek tzv. „velké trojice“ - trest smrti, trest smrti s odkladem a trest odnětí svobody na doživotí. Roky pak trávili v pracovních táborech, vyráběli zboží i pro západní trhy a čekali v tom lepším případě na propuštění.
Samotný Liao I-wu dostal za čtení básně Krveprolití čtyři roky vězení, může se ale počítat za šťastného. V knize lze nalézt rozhovory s lidmi odsouzenými k trestu smrti za „žhářství“ či na doživotí za „sabotáž“ nebo „ozbrojené povstání“. Následky věznění se navíc na odsouzených projevují dodnes nejen fyzickými a psychickými potížemi. Tajná policie mnoho z nich stále sleduje, kontroluje a pod nejrůznějšími záminkami znovu zavírá a perzekuuje. Čínští představitelé navíc dodnes odmítají oběti masakru či rodiny pozůstalých jakkoli odškodnit. V době vydání knihy – 22 let po událostech 4. června – bylo stále osm „výtržníků“ ve vězení.
Často je při debatách o Číně slyšet, že tamní lidé mají úplně jinou mentalitu a demokracie by jim nevyhovovala. Až i vy na podobný argument narazíte, vzpomeňte si na miliony Číňanů, kteří za svobodnější život v roce 1989 demonstrovali, stovky tisíc těch, kteří byli nuceni utéct do zahraničí, desítky tisíc pronásledovaných a zavřených politických vězňů a tisíce mrtvých.
