Meera Vijayann: V boji proti sexuálnímu násilí musíme nejprve prolomit tabu, které obklopuje sex

Meera Vijayann  autor: youth2esv zdroj: http://bit.ly/1Y11996

Meera Vijayann autor: youth2esv zdroj: http://bit.ly/1Y11996

„Abychom mohli vytvořit svět, v němž se mladí lidé budou navzájem podporovat skrze všechny formy médií a technologií a v němž bude každý hlas vyslyšen, musíme spolupracovat,“ vyzývá indická aktivistka Meera Vijayann, která věří tomu, že digitální média jsou důležitým prostředkem v boji proti sexuálnímu násilí.

Meera Vijayann, nezávislá novinářka a genderová aktivistka, využívá digitální média k tomu, aby jejich prostřednictvím promluvila o svých zkušenostech se sexuálním násilím a obtěžováním. Tím chce zároveň povzbudit také ostatní ženy a muže, aby se nebáli zveřejnit své vlastní příběhy, pokud mají s některou z forem sexuálního násilí zkušenosti. Za pomoci digitálních médií chce přimět svět, aby otevřel oči a postavil se znepokojující realitě sexuálních útoků, obtěžování i znásilňování a konečně tuto skutečnost začal řešit.

(Pře)žít v Indii

Indie, odkud Vijayann pochází, stále figuruje na předních pozicích mezi zeměmi, které jsou pro ženy nejnebezpečnější. Tresty pro násilníky Indové sice postupně zpřísňují, ale ani ty zatím každodenní sexuální násilí nesnížily.

Vijayann se poprvé s tímto problémem setkala už v sedmi letech, kdy ji obtěžoval domácí učitel matematiky, který k nim pravidelně docházel. Když jí bylo sedmnáct, musela čelit nepříjemnému e-mailu rozesílaného spolužákem. V něm detailně popisoval všechny sexuálně agresivní věci, které by jí mohl udělat - jen proto, že si ho nevšímala. V devatenácti pomáhala utéct kamarádce ze zneužívajícího manželství se starším mužem, za kterého ji donutili provdat se rodiče. O dva roky později šla s další kamarádkou odpoledne po silnici, když si před nimi nějaký muž svlékl kalhoty a začal masturbovat. Volaly o pomoc, ale nikdo nepřišel. V pětadvaceti na ni zaútočili při večerním návratu domů dva muži na motorce. Strávila dvě noci v nemocnici, aby se zotavila z traumatu a fyzických zranění.

Nejen ona, ale i ženy, se kterými se setkala, ať už se jednalo o příbuzné, kamarádky nebo kolegyně, si opakovaně prošly podobnými zkušenostmi. „Jednoduše řečeno, život v Indii není snadný,“ shrnula tuto skutečnost v úvodu své řeči na TEDxHouses of Parliament. Především ale mluvila o tom, jakými způsoby se rozhodla do této smutné reality zasahovat. Její práci i osobní život změnila událost, která se stala jedné prosincové noci roku 2012: „Tu noc nastoupila v Dillí do autobusu se svým kamarádem třiadvacetiletá studentka. V autobuse bylo dalších šest mladých mužů, kteří jejího kamaráda zbili do bezvědomí a dívku mezitím opakovaně fyzicky napadali a znásilňovali. Tato třiadvacetiletá žena zemřela 29. prosince, tedy v době, kdy většina lidí plánovala oslavu Silvestru - a tehdy upadla Indie do tmy. Indické ženy, muži i celá města se poprvé v historii probudili a přiznali si strašlivou pravdu o postavení žen v Indii.“

Před publikem konference TED popsala, že byla stejně jako řada dalších žen absolutně otřesená a vystrašená. „Nemohla jsem uvěřit, že se něco takového může stát v hlavním městě. Byla jsem naštvaná i frustrovaná, ale především jsem se cítila naprosto bezmocně,“ přiznala. Média byla plná hrůzostrašných skutků, jichž jsou Indové schopní, přirovnávala je ke zvířatům, hovořila o jejich potlačených sexuálních pudech. „Ale nikdo nevěděl, co dělat, a nikdo za to nechtěl být zodpovědný,“ shrnula Vijayann. Zmínila se také o tom, jak zarážející bylo vyjádření některých indických prominentních osob: „Znásilnění vyspělých dívek je pochopitelné, ale násilí na dětech je nepředstavitelné,“ nebo: „To znásilněné oběti v Dillí jsou na vině.“

Digitální technologie a média jako prostředek pro šíření názorů

Vijayann začala být unavená z toho, že musí neustále se opakující sexuální násilí sledovat den za dnem. Jako spisovatelka a genderová aktivistka psala o ženách hodně, ale díky této události si uvědomila, že i ona byla součástí dívky, která v Dillí zemřela. Rozhodla se tedy, že to chce změnit. Přihlásila se na platformu občanské žurnalistiky iReport a natočila video o tom, co se v Indii děje. Ve videu zmínila také svou frustrovanost z toho, co pro ženu znamená žít v této zemi. V průběhu několika hodin se video rozšířilo a ze světa k ní přicházely různé komentáře a myšlenky. V ten moment si uvědomila tři věci: „Za prvé - mladé ženy, jako jsem já, měly v rukou technologie. Za druhé - většina žen, stejně jako já, jich zřídkakdy využívala k vyjádření svých názorů a pohledů. A za třetí – poprvé jsem si uvědomila, že i na mém hlasu záleží.“

V následujících měsících se zúčastnila řady událostí, na nichž lidé chtěli řešit to, co se děje. V Cubbon Park v Bengalúru se sešla s více než stovkou účastníků, mezi nimiž byli muži v sukních a šatech, aby dokázali, že oblečení není příčinou znásilnění. Zúčastnila se vigilie, na níž lidé otevřeně mluvili o sexuálním násilí nebo radničního pochodu, kde studenti třímali transparenty s nápisy „Zabijte je, pověste je“ či „Tohle byste neudělali svým matkám a sestrám.“ Především ale dokumentovala a zaznamenávala, jak znepokojující tato situace v Indii je.

Nebojte se svého hlasu

Právě tyto aktivity však vedly k tomu, že musela čelit i řadě nenávistných reakcí. Někteří ji nazvali pokrytcem, jiní obětí nebo obhájkyní znásilňování. Další dokonce přišli s tvrzením, že za jejím jednáním stojí politická motivace. Jak uvedla později při své řeči v listopadu 2014 v Indii na National Assembly for Wales, tyto reakce mohly být pro mnohé důvodem k mlčení. Většina žen ve veřejné sféře, ačkoli mají možnost přístupu na různé platformy, kde mohou vyjádřit své pohledy, takto nečiní z obavy, co by po zveřejnění následovalo. Bojí se toho, že by musely čelit šikaně, vyhrožování, obtěžování – nebo dokonce aktivnímu násilnému odporu. „Spousta komentářů, které jsem kvůli své práci dostala, byla hnusná, nenávistná, dokonce misogynní – a ne, nebyly pouze od mužské části čtenářů nebo diváků, ale byly také od žen. Složení těchto komentářů vypovídalo o tom, jak vysoce reaktivní publika na internetu jsou,“ uvedla na webu iniciativy Time For Equality. Na základě těchto zkušeností si v počátcích svého aktivismu uvědomila, jak vysoká je cena toho, když se člověk začleňuje svými názory do systému týkajícího se genderového násilí.

Povbuzením pro ni ovšem byly reakce, které rozpoutala její řeč na konferenci TED. Stovky mladých mužů a žen jí začali psát o svých osobních příbězích. Řada z nich se bála diskutovat o tomto tématu kvůli strachu z odsouzení od kamarádů, rodiny nebo kolegů. Mluvili s ní o tom, že čelí genderové diskriminaci v práci, jsou svědky násilí a týrání ve vlastních rodinách nebo se sami stali oběťmi sexuálního napadení. „Někteří z nich konečně získali pocit, že má smysl, aby o svých příbězích mluvili. Tohle pro mě bylo osobním vítězstvím,“ uvedla později ve své zprávě pro Youth to End Sexual Violence, ve které dodala: „Síla promluvy prostřednictvím technologií je neskutečně velká. Abychom mohli vytvořit svět, v němž se mladí lidé budou navzájem podporovat skrze všechny formy médií a technologií a v němž bude každý hlas vyslyšen, musíme spolupracovat.“ Vijayann totiž upozorňuje na to, že sexuální násilí se netýká jen zemí jako Indie, ale jedná se o celosvětový problém.

Konec tomuto problému můžeme podle ní učinit jen my sami. „Musíme začít tím, že prolomíme tabu, které obklopuje sex. Je to důležité proto, aby lidé, kteří se ocitnou tváří v tvář násilí a obtěžování, o tom mohli nejen mluvit, ale také to nahlásit. V zemích, jako je Indie, je běžné obviňovat samotné oběti a zločiny proti ženám jsou často ignorovány, protože se předpokládá, že ženy ,vyzývají ke znásilnění´ tím, že se oblékají ,provokativně´. Tento postup zahrnuje v některých částech světa i policii,“ poznamenává a pokračuje, že musíme přestat ztrácet čas čekáním na nějaká opatření a řešení. Pro úspěšnou změnu ve společnosti je podle ní zásadní i to, aby si nejprve samy ženy přiznaly autoritu a svobodnou vůli: „Nezáleží na tom, kdo jsme a odkud jsme, tohle je nejtěžší krok pro všechny ženy. Bojíme se zvuku svého vlastního hlasu, protože to znamená přiznání,“ tvrdí.

Meera Vijayann získala v roce 2013 ocenění CNN IBN Citizen Journalism Award za reportáž z protestů, které následovaly po události z prosince 2012 v Dillí. Celosvětová komunita +Social Good Summit si ji vybrala jako jednu z Konektorů, kteří se snaží o společenskou změnu prostřednictvím digitálních technologií. Její texty se objevily v několika předních médiích, jako je Forbes, The Guardian, The Huffington Post, CNN nebo IBN LIVE. Od roku 2014 je velvyslankyní organizace fungující ve spolupráci s Organizací spojených národů Youth to End Sexual Violence, jejíž ambicí je zabraňovat znásilnění a genderovému násilí. Spolupracovala také s klíčovými kampaněmi této problematiky HeForShe nebo Stop Rape in Conflict.