Ano, studuji humanitní obor. Nevybral jsem si přírodní nebo technické vědy ne proto, že bych je ignoroval nebo nepovažoval za důležité. Naopak. Jsou jedním z hlavních pilířů úspěšného a konkurenceschopného státu a společnosti. Jejich absolventi dokáží vytvářet materiální hodnoty, s výsledky jejich práce, které lidstvu přináší komfort, se každodenně setkáváme. A jen díky jejich neutuchajícímu nasazení můžeme pomocí miniaturních počítačů sdílet svá selfie třeba z kabinek módních domů nebo ochutnávat chemicky perfektní destiláty. A pak jsme na druhé straně barikády my. Všichni od žurnalistů přes filology až po studenty historie. Nestavíme mrakodrapy, neumíme vyrábět nové léky a technické nákresy jsou pro nás jen změtí čar (a někdy i kouzel). Humanitní vědy jsou pro nás takovým strýčkem, který sice nevydělal mnoho peněz, ale při svém životním putování poznal spoustu úžasných lidí a míst, a proto k němu vzhlížíme víc než k bratranci, jenž je úspěšným konstruktérem robotů, ale o kráse života neví zhola nic.
I přesto (nebo možná že právě proto), že množství humanitně zaměřených studentů rok od roku roste, zvyšují se tlaky na to, aby si svou pozici obhájili. Jenže humanitní vzdělání není pouze o získaných vědomostech, které by šlo snadno testovat, ale také o způsobu myšlení, tedy i o způsobu vlastního žití a bytí. Humanitně vzdělaní lidé, a pevně věřím, že tomu tak je, pomáhají sjednocovat lidi s rozličnými názory a utváří nové myšlenkové proudy, které vykládají životní skutečnosti jinak než dosud. A mají šanci stát se opozicí zaběhlým názorům na svět a utvářet pluralitu myšlení v celé společnosti. Jaký jiný aktuální příklad uvést, než neustále omílanou uprchlickou krizi? To, že se společnost vydělila na dva krajní tábory, které mají naprosto rozdílný pohled na řešení krize, je nepřekvapivé a nejspíš i přirozené. Alespoň mezi svými vrstevníky si ale všímám, že mezi takzvané „vítače“ a „sluníčkáře“ patří především studenti humanitních oborů, zatímco ve druhé skupině převažují studenti ze spektra technických a přírodních věd.
Můj postoj k celé krizi je jasný a podporuje tuto tezi o „humanistických vítacích“. Jednoduše mi z osobního a lidského hlediska nepřijde správné zavírat hranice, stavět ostnaté dráty a potápět lodě plné lidí prchajících před bídou. Utrpení by nemělo být řešením jiného utrpení. „Nehumanisté“ však mnohdy mívají naprosto opačný názor, čím to je? Jejich akademické vzdělání, které je založeno na přesných matematických propočtech a nenechává prostor pro diskuzi, pak determinuje i jejich uvažování o světě mimo nákresy a propočty, třeba právě o migrační krizi v Evropě. Zatímco humanisté se snaží hledat i pozitivní aspekty na současné nešťastné situaci, pokouší se hledat (někdy i nereálná) řešení a nechávají se ovládnout lidskými pudy, jako je například soucit, technici svým exaktním pohledem počítají ekonomické ztráty, procházejí nepříjemné statistiky a celkově se snaží omezit svou emocionální stránku. Snaží se celý problém odlidštit a zjednodušit ho na řešení, která se dají udělat od kancelářského stolu. Jenže lidi nejsou stroje.
Mám sice na možná řešení imigrační krize svůj názor, ale jsem o něm ochotný věcně diskutovat. Myslím, že nejen proto mají humanitní vědy smysl. Ano, nepochybně provokují. A právě proto mají své místo ve společnosti. Nabízejí totiž alternativní pohledy, vyzývají k diskuzi a rozhovoru. Nerozumím proto touze těch, kteří považují humanitní obory za nepotřebné a zbytečné, je přestat financovat a sprovodit je ze světa. Už jen z názvu těchto věd vyplývá, proč je máme zachovat. Jsou lidské. Není nic, co by mělo být člověku bližší a pomocí čeho by měl poznat lépe nejen svět a lidi kolem, ale především sám sebe. Ne, humanitní vědy nevytváří velké zisky a velmi často ani materiální hodnoty. Nemůžete si jejich důležitost přepsat do grafu a na poradě se čísly kasat před kolegy. To není jejich účel a nikdy být nemůže. Neexistuje pro ně racionální vysvětlení, ale v lidech dokáží vyvolat i popsat emoce, nadšení a radost. Stejně, jako když si v obchodě koupíte gramofonovou desku. Jednodušší i rozumnější je přeci otevřít iTunes a za pár vteřin poslouchat oblíbeného interpreta. Pokud ale znáte ten pocit, kdy se jehla poprvé dotkne černého vinylu, je vám jasné, že tak je to mnohem lepší. I přesto, že to nedokážete racionálně zdůvodnit.
Ačkoliv dnes žijeme v relativním blahobytu, stále se vedou diskuze o potřebnosti toho a onoho humanitního oboru. A mnohdy ani ne kvůli penězům. Spíše mnozí nemohou snést, že některé obory na vysokých školách neznamenají jen sáhodlouhé učení ze skript nebo rýsování výkresů. Vysoká škola nás nemusí nutně zásobovat pouhými fakty, ale může pomoci utvářet naše myšlení způsobem, který bychom jinak nepoznali, což právě humanitní vědy dělají. A pokud někdo chce i nadále argumentovat jejich nepotřebností a množstvím nezaměstnaných absolventů, jeho omyl potvrdí jednoduché statistiky, ze kterých můžeme snadno zjistit, že nezaměstnaných absolventů není mnoho. Potvrdil to také průzkum Českého rozhlasu, podle kterého za posledních 10 let kleslo množství nezaměstnaných o 1,3 procenta (na 5,4 procent), ačkoliv studentů humanitních oborů je nyní trojnásobek. Mnohé argumenty o důležitosti humanitních věd jsou tak v demokratické společnosti, kde má každý právo na vzdělání, mimo mísu. Je totiž jen naším osobním rozhodnutím, co chceme studovat, čím se chceme stát a zda nás to bude bavit. Různorodost a rozmanitost ve vzdělání jsou pak už jen příjemným bonusem, ze kterého profituje celá společnost.
