Nejprve si o nás mysleli, že jsme z Peru. Po 11. září už věděl každý, kde je Afghánistán, říká Fatima Rahimi

Fatima Rahimi

Fatima Rahimi Zdroj: Tereza Philippová

Fatima Rahimi
Fatima Rahimi
Fatima Rahimi
Afghánistán
Chov skotu v Afghánistánu.
11
Fotogalerie

„Integrace je proces, který vyžaduje dvě strany, a obě se musejí snažit.“ O současné situaci v Afghánistánu, tamějších problémech mladých lidí, ale i o integraci afghánské rodiny probíhal rozhovor s novinářkou afghánského původu Fatimou Rahimi, která v roce 1999 uprchla se svou rodinou z města Herát a víceméně náhodou se ocitla v České republice, kde studuje Karlovu univerzitu a také působí jako novinářka Deníku Referendum. 

Jsi v kontaktu se známými a rodinou v Afghánistánu?

Ano, jsem v kontaktu především se známými z města Herát na západě Afghánistánu, ale díky tomu, že je afghánská diaspora pestrá, tak i s řadou lidí z ostatních oblastí.

Jak vnímají situaci v zemi, která je už od konce 70. let v téměř nepřetržitém konfliktu? Je pro zdejší lidi vůbec představitelná možnost míru?

Po roce 2001 to vypadalo, že bude situace v Afghánistánu lepší – vláda je nyní tak nějak stabilní v tom smyslu, že funguje na většině území země. Rozhodně ale nemá kontrolu nad celým Afghánistánem. To je stále velký problém, protože v mnoha oblastech fungují určité „kmenové vlády“, hlavně v horách na hranici s Pákistánem, kde působí Tálibán. Má tam čím dál větší moc na úkor centrální vlády. Pohraniční oblasti však nejsou jediným místem, nad kterým nemá vláda kontrolu.

Kromě Tálibánu působí v Afghánistánu také ISIS. Jaký zde má vliv?

Zrovna dnes jsem zaznamenala zprávu BBC, že v jedné severní provincii na hranici s Uzbekistánem našli zhruba 300 nových vojáků z Dáeš (ISIS). Vojáci, kteří byli poraženi v Sýrii a v Iráku, se totiž přesouvají do zemí, kde stát není úplně funkční, tedy například i do Afghánistánu, ale především do Libye. BBC mluvila o tom, že se jedná zejména o vojáky z Francie a Alžírska. Dáeš ale působí v Afghánistánu již delší dobu a mimo centrální vládu bojuje také s Tálibánem.

Jaký je rozdíl mezi „vládou“ Tálibánu a Dáeš?                 

Rozdíl to je podstatný. Zvenčí to vlastně vypadá, že zastávají stejnou filozofii, ale podle Tálibánu je vláda Dáeš mnohem tvrdší. Navíc Tálibán je oproti Dáeš evropskou optikou spíše pravicově orientovaná organizace. Takže kromě toho, že probíhá boj mezi centrální vládou a Tálibánem, do toho zasahuje ještě Dáeš. 

„Oproti české společnosti jsou v Afghánistánu rozdíly mezi nižší, střední a vyšší vrstvou mnohem drastičtější“

Jak vlastně probíhá každodenní život v Afghánistánu?

To opravdu záleží na tom, jaká je situace konkrétní rodiny. Oproti české společnosti tam jsou rozdíly mezi nižší, střední a vyšší vrstvou mnohem drastičtější. Nižší vrstva společnosti – sirotci, vdovy – je opravdu nejníže, jak jen může být. Záleží tedy, z jaké části společnosti to posuzuješ.

Každopádně hlavní životní náplní pro společnost v Afghánistánu je zaopatřit sebe a svou rodinu. Nefunguje to tam tak, že když je člověk v nouzi, pomůže společnost nebo stát. Nefunguje tam princip solidárního sociálního státu – blahobytu. Každý se musí starat sám o sebe a pak samozřejmě záleží hlavně na tom, z jaké jsi rodiny. Roli hraje mnoho aspektů, jako například to, jestli se jedná o tradiční rodinu, rodinu z univerzitních měst nebo vesnic a samozřejmě velice záleží na vzdělání.

Jak je to třeba s mladými lidmi a studenty v Afghánistánu?

Afghánská společnost se nedá vůbec zobecňovat, záleží zase na tom, z jaké částí společnosti a z jaké rodiny člověk pochází. Říkám záměrně afghánská společnost, protože afgánský národ neexistuje. Když je tvá rodina finančně zabezpečená, tak můžeš bez problémů studovat, ale pokud nemá peníze, je tvým úkolem starat se o ni: nemůžeš studovat, protože si to nemůžeš dovolit, a navíc si musíš hledat práci, abys materiálně zabezpečil rodinu.

Podstatné rozdíly jsou také mezi městskými univerzitními centry, kde je společnost celkově liberálnější, a vesnicemi, kde společnost funguje úplně jinak. V Kábulu, Herátu nebo jiných univerzitních městech je velký potenciál pro změnu, obzvláště nyní, když mohou studovat i dívky.

Ve studiu teď vidí Afghánci velký potenciál i přesto, že je tam obrovská nezaměstnanost. Znám mnoho inženýrů z Kábulu, co vystudovali strojírenství a pak prostě práci sehnat nemohli. Takže ani diplom vám nezajistí plný žaludek.

Jak je to dlouho, co mohou ženy v Afghánistánu studovat? 

Během vlády Tálibánu nemohly studovat vůbec a univerzity byly zavřené úplně. Takže to vše je možné až po americké invazi roku 2001, ačkoliv je správné zmínit, že před vládou Tálibánu bylo také běžné, že ženy mohly studovat. Nejde tedy o nijak novodobý jev.  

„Když studujete tři vysoké školy a práci nemáte, nezbývá vám nic jiného než se podívat někam jinam“

Když mluvíš o nezaměstnanosti mladých, jak oni vidí uplatnění v Afghánistánu? Zdá se jim Afghánistán jako perspektivní země pro studium?

V Afghánistánu teď funguje program, který se snaží udržet mladé lidi v zemi, protože vláda ví, že pak by stát už vůbec nemohl fungovat. Ono je to totiž tak, že mladá generace chce studovat doma, má ambice, ale když pak studuješ tři vysoké školy a práci nemáš, nezbývá ti nic jiného než se podívat někam jinam.

Kam nejčastěji mladí Afghánci odcházejí?

Třeba milion a půl Afghánců je v Íránu a milion a půl v Pákistánu, ačkoliv nikdo nemá přesná čísla počtu Afghánců v těchto zemích, navíc pákistánská a íránská vláda zpřísnily podmínky a vrací uprchlíky do Afghánistánu, stále je ale nejvíce imigrantů tam. Také v Německu je historicky početná menšina Afghánců.

V rozhovoru pro DVTV jsi uvedla, že jsi se svou rodinou uprchla především díky tomu, že jste pocházeli z vyšší socioekonomické vrstvy obyvatel. Myslíš si, že je nějaká možnost i pro lidi z nižší sociální skupiny, že mají také možnost utéct před Tálibánem?

Chtěla bych to upřesnit. Nebylo to rozhodně míněno tak, že jsme byli bohatí. Můj táta byl učitel a i v Afghánistánu vydělávají učitelé málo peněz. Ale jako učitel, tedy vysokoškolsky vzdělaný člověk, měl jistý společenský status.

A takto je to nastavené u všech vysokoškolských profesních oborů?

Trošku se to liší. Když jsi vystudovaný lékař nebo právník, jsi skoro modla a jsi žádaný. Pokud jsi například inženýr, tak ještě uplatnění možná najdeš, ale když je někdo vystudovaný třeba pedagog nebo jazykovědec, tak už moc perspektivu nemá.  Používám záměrně mužský rod, protože u žen je to trošku jinak.

„Často se jako novinářka setkávám s názory typu ‚my jsme tě přijali, tak mlč a nic nekritizuj‘“

Jak ty, původem Afghánka, vnímáš stupňování xenofobie v české společnosti?

Jelikož bydlíme v Praze, kde žije mnoho lidí různých národností a kultur, nemůžu říci, že bych to nějak pociťovala při každodenní interakci s lidmi. Ale kvůli tomu, že jsem novinářka a funguji jako novinářka, mi lidi často nadávají za články, co píši. Mnohokrát jsem přemýšlela, jestli by nadávali úplně stejně člověku, který by se jmenoval třeba Kateřina Nováková. Často se totiž objevují názory typu „my jsme tě přijali, tak mlč a nic nekritizuj“ nebo „buď ráda, že tady vlastně můžeš žít“, ale přitom to, že zdejší situaci kritizuji, ukazuje, že se cítím být součástí této společnosti, takže bych neměla jen držet pusu a krok. To ale neznamená, že už nejsem vděčná, protože stále jsem. Lidí, co nám na začátku pomáhali, bylo strašně moc, bez nich bychom nebyli tam, kde jsme dnes.

A jak vnímáš vztah majoritní společnosti k cizincům nebo lidem pocházejícím třeba ze zemí Středního východu? Jak moc se ten vztah změnil oproti minulosti?

Já bych řekla, že dříve jsem to vnímala spíše jako lhostejnost, kdy lidi moc nezajímalo, odkud jsi. Nebyla to tolerance, byla to lhostejnost. Nedošlo k tomu, že by tě většina společnosti hodnotila jinak jen na základě toho, že jsi jiný. V současnosti to však vnímám odlišně. Přijde mi, že z té lhostejnosti se mnohdy stal odpor, ani ne nenávist jako taková, ale spíše předpojatost. Aniž by tě člověk znal, tak si na tebe udělá názor jen na základě toho, že pocházíš z Afghánistánu. To je skutečně jiné než dříve.

Takže xenofobie je dá se říci silnější dnes než předtím?

Asi ano, jak říkám: předtím to byla spíše lhostejnost, dnes bývá ve společnosti více předsudků.

Co je toho příčinou? Je to celkem paradox. V roce 2000, když jste přicestovali, bylo v České republice zhruba 7x více žadatelů o azyl než v roce 2016 (zdroj). Čím myslíš, že to je, že navzdory tomuto faktu vzrůstají projevy xenofobie?

Já myslím, že těch aspektů je opravdu mnoho, nejen média, kterým to dává za vinu většina lidí, přestože hrají důležitou roli, protože zkreslují informace a přinášejí povrchní zprávy. Tak funguje vůbec celý mediální systém. Navíc mediální gramotnost a schopnost dohledávat si informace je dost nízká, ale tomu se nedá divit.

Kdybych nedělala novinařinu, tak bych se v těch informacích také ztratila, nikdo nemá čas si dvě hodiny dohledávat a dostudovávat informace o všem, co slyší.

Jako další příčinu vidím v nových médiích, kdy se díky šíření vlivu sociálních médií může z každého amatéra stát pasivní novinář. A k tomu myslím, že je ještě na vině obecně kvantita zpráv, které se šíří bleskovou rychlostí, bez ohledu na to, jestli se zakládají na pravdě. To je pak zcela upozaděno a ne každý si dohledá, jaký je kontext té zprávy a zda-li se alespoň z části zakládá na pravdě.

„V uprchlickém táboře jsme strávili skoro čtyři roky“

V rozhovoru pro rádio Wave jsi mluvila o krušných začátcích v uprchlickém táboře. Jak obtížné v té době bylo se do české společnosti integrovat? Nakolik byla tehdy česká společnost otevřená, aby mezi sebe přijala rodinu afghánského původu? 

Ta situace byla jiná než teď. Většina lidí na konci roku 2000 ani netušila, kde Afghánistán leží. Pamatuji si, jak se nás ptala paní v obchodě, jakým mluvíme jazykem, a když jsme odpověděli, že persky, tak paní nám odvětila: „Jo ahá, tak vy jste z Peru.“

Po 11. září 2001 se situace změnila, to hned téměř každý věděl, kde Afghánistán leží. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli v táboře, jsme zase tak velký kontakt se společností neměli. Já jsem chodila do školy, takže u mě to bylo jiné než u dospělých, u nichž kontakt s majoritou probíhal pouze skrze sociální pracovníky nebo různé výlety po hradech a podobně. Poté, co jsme tábor opustili, jsme ihned začali pracovat a nikdo se o nás nijak zvlášť nezajímal.

A jaký máš, vzhledem ke své zkušenosti, názor na to, aby se drželi uprchlíci v táboře? Je vůbec člověk schopen se integrovat, když je někde nedobrovolně držen?

Podle mě je integrace proces, který vyžaduje dvě strany, a obě se musí snažit. Nemůžu se začlenit do nějaké společnosti, aniž by tato společnost chtěla, abych se stala její součástí.

To, o čem jsme mluvili, je ale sedmnáct let stará historie, teď je to myslím lepší. Dnes může člověk v integračním táboře strávit zhruba tři týdny až půl roku. Když jsme tam byli my, strávil jsi tam tři a půl až čtyři roky. Takže to bylo o to těžší a výsledkem bylo, že přestože jsme tady už čtyři roky byli, o české společnosti a o fungování státu jsme prostě skoro nic nevěděli. Třeba jsme nevěděli, jak tady fungují některé zákony, které pro nás byly důležité.

Poskytli nám sice právníka, který nám zákony vysvětloval, ale zase jsme neuměli natolik dobře česky, abychom ty právní pojmy pochopili. Já jsem už jako jedenáctiletá překládala právní věci. Naštěstí se to ale změnilo a dnes už může proces integrace fungovat líp.