Neoliberální „proroci“ obvykle agitující za vzbouření se vybájeným „neomarxistickým“ elitám tvrdí, že vize udržitelného růstu nejsou nic jiného než novodobá inkarnace tradičního levičáctví. Mladší i starší Václavové Klausové prosazují představu, že veškeré názory poukazující na ekologické zatížení či globální nerovnost jsou ideologickými ataky na jejich posvátnou představu o dokonale fungujícím trhu. Tento článek poukáže na důvody, proč takovýto způsob myšlení můžeme naopak vnímat jako změť hodnotově zatížených soudů, nereflektujících realitu širších společenských a ekologických problémů a výzev současného světa. Výzev, pro které můžeme vize enviromentalismu a ekonomického redukcionismu chápat jako pragmatické kroky zohledňující budoucí vývoj lidské společnosti.
Mluvím o názorech typu: „Ekologismus si přisvojili levicoví ideologové, aby s ním bojovali proti lidské svobodě, proti svobodnému trhu, proti ekonomickému růstu a konec konců proti jakékoli cestě vpřed.“ Tyto názory jsou ale značně krátkozraké. Statistiky a vědecké poznatky již dlouhodobě informují o zřejmých dopadech lidské činnosti na životní prostředí i na člověka samotného. Neoliberální politici a opinion leadeři však tyto poznatky nálepkují ideologickými nástroji. Přitom nezvážení dopadů lidské činnosti na životní prostředí je nezodpovědné nejen vůči životnímu prostředí jako takovému, ale právě i vůči svobodě a životům podstatné části lidské populace.
Dle dat statistik WHO za rok 2017 je jedno ze čtyř dětských úmrtí způsobené environmentální zátěží či znečištěním, což za rok čítá celkově 1,7 milionů zmařených dětských životů. Tyto problémy ale jako by byly odsunuty mimo obzor našeho vidění světa, jelikož se vlivem vzrůstajícího konzumerismu a postupující globalizace odsouvají stále více do zemí třetího světa, kde je úmrtnost v důsledku znečištění o mnoho vyšší.
Optikou části světové populace, na něž má znečišťování přímý vliv, se však zdá být neoliberální postoj pokrytecký. Tyto hlasy zohledňují pouze pojetí svobody postavené na maximalizaci svobody podnikání, které nehledí na přímé dopady, jež tato teorie v praxi způsobuje. Bezbřehá snaha o maximalizaci svobody trhu v globálním měřítku zároveň legitimizuje vykořisťování a využívání levné (někdy dokonce i dětské) pracovní síly ve třetích zemích.
Jakákoliv regulace, která by zohledňovala snižování nesmírných nerovností v globálním měřítku, nebo zlepšovala materiální či životní podmínky lidí, je chápána jako omezení svobody. Jak ale vyplývá z nedávné studie, díky neustálému zvyšování globálních rozdílů ve světě je zcela adekvátní hledání univerzálnějších argumentů a řešení, které nebudou zohledňovat pouze jednu část úhlu pohledu toho jak vytěžit svou svobodu na úkor druhých.
Argumentace neoliberálů opírá svá tvrzení o svobodu trhu coby hlavní podstatu tržního hospodářství. Na úrovni chápání absolutní svobody trhu ale narážíme na nesčetné etické problémy spojené s globální ekonomickou nerovností bohatších a chudších zemí. Marek Hrubec, filosof a sociální vědec, zabývající se globálními studiemi, hovoří o globálních chudých, kteří čelí každodenní konfrontaci s hladem a vlivem těchto okolností ani zdaleka nemohou naplňovat ideály základních svobod a potřeb (zdroj: Od zneuznání ke spravedlnosti, s. 404–432). Zmínění globální chudí navíc mnohdy nejsou schopni být při hájení svých zájmů a protestů viditelní, jelikož je vlivem kulturních odlišností či absence adekvátních prostředků nevykonávají zcela viditelnými a srozumitelnými prostředky.
Jaké lze ale hledat vhodné řešení těchto problémů ve snaze o zachování principů tržní ekonomiky a demokratických institucí? Převzetí odpovědnosti jak států, tak korporací za své jednání, které má dopad na tamější obyvatelstvo, společnost a životní prostředí, se jeví jako nevyhnutelné. Nechci dospět k zrcadlově obráceným závěrům tím, že budu za ekologické důsledky a veškeré sociální problémy třetího světa černobíle vinit nadnárodní korporace. Je ale nutné upozornit na proměnu globálního ekonomického uspořádání, způsobenou vlivem neustálého posilování postavení mezinárodních finančních institucí a nadnárodních korporací. Tato proměna zásadním způsobem ovlivňuje životy mnoha lidí i ekologickou zátěž planety.
Globalizace dnes omezuje, či zcela likviduje schopnost jednotlivých států regulovat akumulaci kapitálu, získávat výnosy, a tím právě celosvětově vyhrocuje protiklad mezi bohatou menšinou a chudou většinou. Zdá se, že vyhrocování protikladů je jistým druhem „nového sociálního apartheidu“, který vyžaduje prostorovou separaci umožňující sociální kontrolu, jež pak malé elitě zaručuje jak přístup ke všemu, co je nezbytné k životu, tak možnosti rozsáhlé spotřeby. Alternativou k transnacionální koncentraci kapitálu je zase transnacionální odpor. Zdola vznikající druhy transnacionálního nesouhlasu vytvářejí anti-hegemonický blok. – William Robinson – sociolog University of Carolina, zabývající se politickou ekonomií a jevy globalizace
Teorie Marka Hrubce poskytuje obsáhlejší zamyšlení nad problémem extrémní chudoby z hlediska odpovědnosti nadnárodních institucí. Univerzální koncept sociálních a politických práv pro co nejširší část obyvatel (inspirovaný konceptem základních lidských práv a svobod) se jeví jako alternativa řešení, jak těmto problémům čelit.
Tato koncepce globální spravedlnosti je modelem odpovědnosti za strukturální nespravedlnost, která vede k důsledkům obrovských globálních nerovností a nespravedlností. Její princip spočívá v odpovědnosti aktérů za utrpení, jež by skrze mezinárodní tlak mohla vést k vytvoření globální sítě distributivní regulace přispívající k odstranění chudoby. Lidská a sociální práva jsou v mnoha ohledech spojené nádoby, mnohdy nelze garantovat dodržování lidských práv bez zodpovědného chování ekonomických aktérů působících v částech světa nejvíce zasažených globální chudobou a sociálními i environmentálními problémy, které jsou často původci souvisejících forem bezpráví.
Nelze ale o těchto problémech diskutovat, pokud neexistuje snaha o dialog z té části názorového spektra, kde se nám dostane pouze odpovědí v podobě zaslepeného tlachání o omezování svobody nadnárodních korporací, které jsou v konečném důsledku mnohdy příčinou těchto problémů. Nadnárodní korporace pak logicky bojují za co nejsilnější pozici na trhu. Tento boj se v důsledku odráží na životech miliónů lidí a škodách na životním prostředí, kdy situaci eskalují a ideologicky legitimizují samozvaní proroci, kteří se zaštiťují hodnotami svobody, jež je ale určena pouze pro vyhraněnou část vyvolených, zatímco miliónům je odepřena.
