Projekt Nenech to být funguje v České republice už dva roky. Zakladatelé Pavel Ihm, David Špunar a Jan Sláma jej navrhli tak, aby umožnil obětem šikany anonymně upozornit na problém a dovolat se pomoci. Přestože původně měla platforma trvat pár měsíců, ukázalo se, že nápad dopadl na ornou půdu a dnes expanduje do zahraničí. Jak projekt funguje, jak se mění a jaké jsou jeho ambice, jsme se zeptali jeho zakladatele Jana Slámy.
Aplikace Nenech to být (NNTB) už dnes spolupracuje s celou řadou škol. Jakým způsobem školy informují děti a studenty o tom, že mají možnost aplikaci využít?
V takový moment se snažíme zaprvé přesvědčit školy, aby o tom studentům řekly. Vždy jednou ročně jim posíláme připomínací e-mail, v němž jsou různé propagační materiály a letáčky, které mohou použít. Některé školy se na nás obrátí samy, například právě e-mailem, a zeptají se, co si myslíme, že je nejefektivnější cesta, jak to říci studentům. To je jedna cesta, která stojí na škole samotné. Dále spolupracujeme s rozšiřovateli, protože my nemáme kapacitu na to chodit na jeden a půl tisíce škol a mluvit o NNTB. Ti se vždy podívají, jestli škola už na NNTB zaregistrována je, a pokud ano, tak toho využijí a dětem projekt představí. Také máme různé hudební skupiny, které hrají na školách.
Třeba jaké?
Třeba High Vibes. Spolupracujeme s různými neziskovými organizacemi, s divadelními spolky, které hrají představení o šikaně. Dále se věnujeme spolupráci s inlufencery; fungují také naše sociální sítě – na Instagramu nás sleduje přes devět tisíc dětí, kterým se snažíme neustále připomínat pravidelnými příspěvky a komunikací, aby zasáhly. Ne nutně jen prostřednictvím NNTB, ale aby obecně nebyly lhostejné ke svému okolí.
Jak to probíhá, když chce někdo v aplikaci na šikanu upozornit? Jak stránka funguje?
Funguje jako online anonymní schránka důvěry, která pomáhá upozornit na šikanu. To udělá nejčastěji oběť, zasáhnout však může i tzv. mlčící většina. A my jsme se zaměřili na důvody, proč často nezasahuje, i když by mohla, přičemž jsme došli ke čtyřem nejdůležitějším.
První je strach, protože se bojí, že by se zjistilo, že oni na šikanu upozornili, a pak by se staly obětí ony. Další věcí je to, že nechtějí žalovat, protože nás rodiče učí, že žalovat se nemá. Nebo se může stát, že mezi agresory je nějaký jejich kamarád a ony mu nechtějí ublížit. Asi nejzávažnějším problémem je, že děti často nevědí, komu to říct. Každá škola má totiž metodika prevence, který by se měl šikanou zabývat, ale děti to často netuší. Nevědí, kdo jím je. A tak jdou a řeknou to třídní učitelce, která ale vše může pokazit nebo nepostupuje úplně správným způsobem. Pak se věc často ututlá a pokouší se to řešit na vlastní pěst, protože se učitelka stydí mluvit před vedením školy o tom, že má šikanu ve třídě. Čtvrtým problémem je to, že mluvit o těchto problémech je pro děti dost složité, a ne každé dítě má odvahu na to, zaťukat na kabinet. To jsme chtěli vyřešit tím, že uděláme online anonymní schránku důvěry. Díky tomu, že je anonymní, se nikdo nemusí bát, že se stane obětí, když na to upozorní. Samotné upozornění odesíláme právě školou pověřené osobě – člověku, který má v dané škole k řešení šikany nejblíže. Každá škola by alespoň jednu takovou osobu měla mít. Zároveň se snažíme celý proces tlačit pozitivně. Nesoustředíme se na agresora a žalování, ale na to, kdo je obětí a kdo potřebuje pomoc. My ho nazýváme „kdo se necítí dobře“. Poté už je všechno online, takže osobní komunikace odpadá. Dobré na tom je, že aplikaci může využít oběť samotná. Často se stává, že oběť píše ve třetí osobě, jako by šlo o některého spolužáka.
Když tedy někdo vyplní váš formulář, co se stane? Přijde mu nějaká odpověď?
Ne, my vůbec neznáme jeho identitu. My tu informaci přepošleme škole, a zároveň jí dodáme nějaké podklady a základní tipy, co by škola měla nebo neměla dělat, abychom omezili potenciální chyby v řešení šikany.
Upozornění se škole přeposílají automaticky, nebo to přeposílají členové týmu NNTB?
Škole se to přeposílá automaticky, ale předtím to anonymizovaně analyzujeme. My vidíme text bez jmen a bez názvu školy. Analýzu oznámení provádíme, abychom například viděli, jaký je podíl kyberšikany v České republice.
Analýzu poté už provádějí pracovníci NNTB?
Ano, na to máme přímo paní z pedagogicko-psychologické poradny. Školy se často leknou, že čteme jejich upozornění, ale tak to není. My máme přístup jen k tomu popisu.
Česká legislativa moc nedovoluje do činnosti škol zasahovat. Máme pedagogicko-psychologické poradny a další státní orgány, které by teoreticky mohly něco se šikanou dělat, ale ony nemají pravomoc zasáhnout přímo do školy, pokud o to škola vyloženě nezažádá
Nebylo by ale užitečné monitorovat, jaké skupiny dětí nejčastěji píší, a jsou schopné říci si o pomoc, ať už z hlediska pohlaví nebo věkových kategorií?
My anonymizujeme text upozornění, ale věci jako pohlaví se určují automaticky – podle jména nebo koncovek v textu. Tato data máme, ale je to anonymní pro odesílatele. Informace o obětech jsme schopni analyzovat.
Můžete potom zjistit, jak to ve škole s konkrétním případem dopadlo?
To nevíme. Proto zkoušíme různé cesty, jak naši činnost prohloubit. Zkoušeli jsme třeba spolupráci se zřizovateli, což je u základních škol město. Napojili jsme se na zřizovatele v Jihlavě a v Mostě. A když budeme vědět, že se nějaké upozornění neřeší, tak je to právě zřizovatel, který může zasáhnout. Větší zasahování se ale školám nelíbí a my samozřejmě potřebujeme, aby školy byly spokojené, protože děláme platformu pro ně.
Takže školy nesouhlasí, aby tam zasahoval někdo zvenčí.
Česká legislativa moc nedovoluje do činnosti škol zasahovat. Ta situace je složitá. Máme pedagogicko-psychologické poradny a další státní orgány, které by teoreticky mohly něco se šikanou dělat, ale ony nemají pravomoc zasáhnout přímo do školy, pokud o to škola vyloženě nezažádá. My do toho školy ani tlačit nechceme, protože děláme produkt pro ně a snažíme se, aby to co nejvíc pomáhalo dětem. Pořád je to ale závislé na vůli školy.
Dostáváte od škol zpětnou vazbu? Tipy na to, co by bylo potřeba zlepšit?
My se často s učiteli potkáváme, náhodně zavoláme do nějaké školy nebo komunikujeme e-mailem. Bavíme se s nimi poměrně často. Děti nám zase píší na Instagramu. Touhle formou se také snažíme nabízet podporu nebo je aspoň navést tím správným směrem. Do NNTB spadá ještě snaha o prevenci a obecně aktivitu na potlačování šikany, proto občas chodíme přednášet na školy nebo na různé festivaly. Míváme stánky na různých akcích, kde si s dětmi povídáme o jejich problémech osobně.
Na jakých akcích třeba děti/studenti mohou narazit na stánek NNTB?
V září budeme v Praze na LadronkaFestu a v Brně na festivalu Life. Hodně se ale také soustředíme na online komunikaci, a to především skrze youtubery, kteří nepropagují NNTB, ale mluví obecně o šikaně. Snažíme se v dětech alespoň zasít téma šikany, aby si uvědomovali, co to znamená a že je to špatné.
Jsou do celého procesu zapojeni také rodiče?
Rodiče na šikanu mohou také upozornit. Vlastně od nich dostáváme hodně podnětů. Jednu dobu jsme situaci měřili a vycházelo to na dvacet procent oznámení. Na úplně původních webovkách bylo tlačítko Jsem student, Jsem rodič a Jsem škola. První dvě vedly na stejnou stránku, akorát vypadaly malinko jinak. Nakonec jsme tento postup zrušili, protože to byl zbytečný krok navíc. Rodiče nám také často píší na e-mail o rady, protože se setkávají s tím, že škola s tím nic nedělá. Tak jim radíme, jak dál postupovat a na koho se obrátit.
My jsme nejdříve udělali jen projekt NNTB, který měl trvat tři měsíce, jen tak, pro legraci. Ukázalo se ale, že problém šikany tu opravdu je
Na webu NNTB také informujete o přípravě premium verze. Jak má fungovat?
Neustále se snažíme, teď potřetí, přijít s nějakou rozšířenou verzí. Protože zatím je dostupná základní verze, která se docela ujala, ale pořád má mouchy. Vidíme, že je problémem například to, že je zodpovědnost hodně na škole, která ne vždycky pomůže tak, jak by bylo potřeba. Proto se neustále snažíme přijít s nějakou rozšířenou verzí, ve které máme třeba vlastní psychology. Ta by měla celý proces škole co nejvíce usnadnit. Teď pracujeme na verzi, kvůli které jsme se spojili se společností SCIO.
Proč bude verze premium zpoplatněna?
Bude placená, protože služby, které bude zahrnovat, neumíme poskytovat zadarmo. Jestli o ni školy budou mít zájem, tak ji do budoucna budou moci využívat.
Není u neziskovky špatně, že se kvalita služby pro děti bude odvíjet od toho, jestli si jejich školy připlatí?
Naštěstí pro děti je to vždy stejné a my mu pomůžeme vždy tak, jak to jde. Prémiová verze by měla přinést bonusy pro školu a vždy je to o tom, jestli škola chce nebo ne. Mimochodem NNTB není neziskovka, je to projekt společnosti FaceUp Technology. Ten má primárně hodně neziskových prvků, ale nějakým způsobem zisková je.
Zisk se investuje do placení odborných poradců, letáků a dalších materiálů?
Tím, že jsme software a neustále se snažíme vyvíjet nějaké nové funkce, tak jsou náklady vyšší, než jaké má normální neziskovka. My se snažíme o nakombinování. Nechtěli jsme být firmou, která by dělala jen business, ale zároveň jsme nechtěli být neziskovka, která je závislá na tom, jestli jí někdo přispěje nebo ne. Snažíme se to nakombinovat a dojít k nějakému stabilnímu příjmu, který bude moci financovat naše neziskové aktivity, abychom měli určitou jistotu, že se projekt udrží.
Na stránkách máte napsáno, že připravujete verzi také pro boj se šikanou mimo školy. Ve firmách, na táborech, ve sportovních klubech. Jak to bude vypadat?
Tohle teprve zkoušíme. Co se týče sportu, komunikujeme s ministerstvem školství a snažíme se to s nimi nějak domluvit. Protože zde je napojení na ministerstvo docela potřeba. Zároveň jsme se spojili s Peaches, což je projekt ve florbalu. Zatím vymýšlíme, jak by to mohlo fungovat, a čekáme na domluvu s ministerstvem školství. U firem se snažíme najít partnera, který do toho s námi půjde. U NNTB byla výhoda v tom, že jsme to dělali jako studenti pro studenty. Já jsem byl možná jednou v životě zaměstnaný, vůbec nevím, jak fungují firmy, takže je přehnaně ambiciózní snažit se udělat produkt pro trh, kterému vůbec nerozumíme. Tím pádem se snažíme najít nějakého partnera, který trhu HR rozumí a společně bychom mohli spolupracovat na verzi pro firmy. Bavil jsem se už se dvěma a dnes jsem v Praze kvůli další schůzce s další takovou firmou. Byli jsme také na konferenci v Singapuru, kde jsme prezentovali FaceUp pro školy. Přišli za námi právě zástupci mnoha firem, jestli by se mohly zaregistrovat jejich oddělení. Ten zájem nás překvapil, proto to chceme do budoucna zkusit udělat.
Verze pro firmy nebo pro sportovní kluby by pak spadala pod NNTB nebo pod FaceUp?
To ještě netuším. My jsme nejdříve udělali jen projekt NNTB, který měl trvat tři měsíce. Jen tak pro legraci. Na začátku jsme to ani nebrali moc vážně. Hned z počátku jsme se spojili s ministerstvem a ani oni nevěřili, že by se to nějak rozšířilo. Plán byl, že se do toho zapojí třeba sto škol. Nakonec se to chytlo hodně. Měli jsme pozitivní ohlasy a cílovou stovku jsme dali za týden. Ukázalo se, že problém šikany tu opravdu je. Tak jsme se do toho pustili více a založili jsme FaceUp Technology s. r. o., pod kterým jsme chtěli jít i do zahraničí. Pro Česko a Slovensko jsme pod značkou NNTB, pod FaceUpem pro zahraničí. Dalo by se předpokládat, že i verze pro firmy bude podobně rozdělena pro Česko a Slovensko a zbytek zemí. Dělení brandu je zatím dost komplikované.
Singapur je jedno z nejbezpečnějších měst světa, a přitom tam mají třetí největší míru šikany na světě.
Spolupracujete, například metodicky, se zahraničními platformami, které se snaží bojovat se šikanou?
Momentálně nějaké aktivity rozvíjíme. V USA zas tak moc ne, spíš Česko, Slovensko, Polsko, Švýcarsko, Indie, Jihoafrická republika, nově Kolumbie, Brazílie a Singapur. Určitě je velká snaha v každém státě spolupracovat. Třeba ve Švýcarsku je to Pro Juventute – tam asi největší neziskovka pomáhající dětem. V Polsku máme jsme navázali spolupráci s vydavatelstvím učebnic TAKTIK a v dalších státech jde o různé odborníky a psychology. Pokud člověk chce jít z Česka do dalších států, myslím, že partnerství a spolupráce jsou hodně potřebné. Zvlášť v tomhle odvětví, protože školství funguje v každém státě úplně jinak.
Často se uvádí, že okolo dvaceti procent dětí v České republice zažije šikanu, což je podobné číslo jako ve Velké Británii.
Já vím, že nejhorší šikanu na světě má Litva, Nový Zéland a Singapur. Právě proto jsme v Singapuru byli. Je to jedno z nejbezpečnějších měst světa, a přitom tam mají třetí největší míru šikany na světě.
Podle čeho si vybíráte země, do kterých chcete expandovat?
Je to podle toho, kde najdeme spolupráci nebo partnera. Často se nám ale lidé ozvou sami. Teď v Singapuru na konferenci jsme našli mnoho partnerů pro Singapur, ale byli tam i lidé z Japonska, Srí Lanky, Indie. Teď uvidíme, jestli z toho něco bude. Podobné zkušenosti jsme měli s konferencí v Praze.
Zmiňoval jsi, že spolupracujete s ministerstvem školství. Jakým způsobem to probíhá?
S ministerstvem je komunikace složitá. Spolupráce teď probíhá tak, že máme jejich záštitu a konzultujeme s nimi.
Takže finančně ani personálně žádná podpora z této strany neprobíhá.
Zatím ne, ale doufáme, že už v blízké době bude. Nyní je domluvena záštita nad projektem, která se musí obnovovat po roce. Vím, že informace o nás různě rozšiřují, když jsou na různých školách. Byli bychom rádi, kdyby od nich přišla také nějaká finanční podpora.
Na webu máte uvedenou řadu dalších partnerů. Jak probíhá spolupráce s nimi?
Různě. Například Linku bezpečí doporučujeme dětem poté, co odešlou upozornění. Tam NNTB znají a vysvětlí jim, jak to funguje. Dítě si s nimi může popovídat, pokud je to akutní. S dalšími organizacemi funguje spolupráce hlavně na bázi rozšiřování a vzájemného doporučování.
Vy ale vlastně také fungujete jako taková hot linka, když jsi zmiňoval, že na Instagramu odepisujete.
Tam se snažíme spíš doporučit různé cesty. Časem si myslím, že se dostaneme do fáze, kdy budeme mít někoho opravdu kvalifikovaného, kdo tam bude odpovídat. A pak bychom tam mohli vést nějaké širší poradenství.
Podle odborníků na šikanu k ní dochází velmi často, ne-li nejintenzivněji, v dětských domovech a různých ústavech. Ty jsou na NNTB také registrovány. Jste tam stejně úspěšní jako na školách?
Já se přiznám, že jsem nevěděl, že tam dětské domovy máme. On se může zaregistrovat kdekdo. Jak se dívám, dětské domovy a ústavy jsou v databázi, ale většina není zaregistrovaná. V momentě, kdy chce dítě upozornit na školu, která není zaregistrovaná, píšeme škole, aby se zaregistrovala, a to upozornění pro ni zachováváme. Takže škola pak zpětně dostane informace o všech upozorněních, které obdržela, když nebyla zaregistrovaná, aby nepřišly vniveč.
Podíl oznámení od dětí z dětských domovů a ústavů tedy nesledujete?
Nemáme položku dětský domov, takže to rozlišit nemůžeme.
Nebylo by to do budoucna dobré? Když chcete stránky rozšiřovat pro firmy, neměly by být primárně podchycené tyto „rizikové“ instituce?
Dětské domovy a ústavy jsou kuriozita pro naši platformu, která je zaměřena na školy. Ale podívám se na to a budu to víc řešit.
Trochu filozoficky: Co si myslíš o tom, že v dnešní době se děti cítí bezpečněji, když se svěří se svými problémy raději aplikaci, než jinému člověku?
Problém, který řešíme, je šikana a my v NNTB jsme si položili otázku: Co by nám usnadnilo způsob, jak upozornit na šikanu? Lidi z pedagogicko-psychologických poraden by nenapadlo udělat mobilní aplikaci, protože oni v tom nežijí. My v online světě žijeme. Jsme zvyklí požívat mobil víc než pusu. Nám to přineslo výhodu – povedlo se nám přiblížit dětem.
