Marta a Daniel Kolští praží fair trade kávu pod značkou Mamacoffee už osmým rokem a jsou tak nejstarší férovou pražírnou ve střední Evropě. Během této doby otevřeli v Praze postupně čtyři stejnojmenné kavárny a vlastní pekárnu. Ve své firmě tak úspěšně aplikují svůj pohled na svět i znalosti z oborů, které studovali – sociální práce a sociální a kulturní ekologie.
„Myslíme si, že základní je kvalita našich produktů a služeb spojená s pravdivým a silným příběhem. Tím příběhem chceme také prezentovat naši pozici a názor, že naše svoboda není samozřejmost a že se o ni musíme snažit,“ říká Daniel Kolský.
V Mamacoffee pražíte „kávu s příběhem“. Proč je pro vás příběh kávy důležitý?
Začali jsme tak, že jsme s baťohem jeli za kávovými farmáři do Etiopie. Všechny „naše“ farmáře chceme vždy vidět, chceme vědět, jaký je reálný stav na jejich farmách – jaký je jejich příběh. A proto jsme si dali tento claim.
Je v dnešní uspěchané společnosti čas na to, aby lidé hledali za produkty a procesy, jako je pražení kávy, příběhy?
V naší společnosti si dnes můžeme dovolit prakticky vše, co potřebujeme a co chceme. Nikdy jsme se neměli lépe. Myslíme si, že základní je kvalita našich produktů a služeb spojená s pravdivým a silným příběhem. Tím příběhem chceme také prezentovat pozici a názor, že naše svoboda není samozřejmost a že se o ni musíme snažit.
Proč chcete s farmáři udržovat osobní kontakt?
Protože člověk chápe, s čím pracuje a zároveň jestli to má nějaký dopad. Někdy vidíte, že ne, což je dost depresivní. Pak se snažíme věci změnit, aby to pozitivní dopad mělo. Příkladem z loňského roku byla cesta naší kolegyně Zuzany Černé na několik měsíců do Nikaragui, kde pomáhala při sklizni kávy. Vysvětlovala přesně farmářům, o co nám jde, a výrazně předávala naše zkušenosti z dalších částí světa, ale i technické a technologické znalosti. Snažila se ukázat, v čem je výhoda toho, když bude káva ještě kvalitnější a lépe zpracovaná, než byla v předchozích sklizních. Část z této znalosti a tedy i investice se daří šířit také na další farmy a mezi ostatní farmáře. To je skvělý výsledek a jsem přesvědčený, že jim to pomůže mít i lepší finanční výsledky během této sklizně. My budeme mít lepší kávu. Není to vůbec jednoduché, ale na konci je to win-win situace.
Takový přístup asi nebude běžný.
Není to běžné, v naší oblasti je to možnost, ale v důsledku chceme, aby to byla naše výhoda. Taky to je přístup a podle nás dobrý model, jak by to mohlo dál fungovat. Chceme takových spoluprací navázat výrazně více a na některých místech se zároveň ještě více přímo zapojit do pěstování kávy. Aktuálně řešíme tři taková místa v Indonésii, Nikaragui a Etiopii.
Proč se obecně nedaří prosazovat sociální odpovědnost v české společnosti ve větší míře?
Bohužel to zajímá jen velice malou skupinu lidí. Důvodem pro to je jednak pocit, že se nás toto téma netýká, a především na ekologické a sociální úrovni si myslím, že je to výsledek normalizace. Lidé se programově jen velice málo zajímají o něco, co se jich přímo nedotýká. Začnou se o to zajímat až v situaci, kdy to vstupuje do jejich osobního života, na jejich zahradu nebo to poškozuje někoho z jejich blízkých. Věřím, že se tento přístup bude postupně měnit, ale rozhodně to bude ještě trvat.
Před založením Mamacoffee jste se věnoval sociální ekologii. Díky odvětví vaší firmy jste aplikovali teorii do praxe. Proč se podle vás častěji obory takto nepropojují?
Částečně proto, že diskuse je velice ideologická a ekologie se stala strašákem a je spojena s více náklady místo toho, aby se stala příležitostí a vysokou hodnotou. Zničená krajina je ovšem ztráta na mnoho let dopředu. Dodnes se vzpamatováváme z ekologických škod komunismu a měli bychom tedy ještě mnohem více tlačit na změny v přístupu.
O jaké změny by se mělo jednat?
Hlavně si myslím, že by politika na všech úrovních měla začít být co nejotevřenější. Neměla by chybět odvaha říkat, kolik věci stojí. Že například z privátně vlastněných povrchových dolů v severních Čechách bude mít ten region skutečně dlouhodobě jen ztrátu. Tohle je ještě samozřejmě hodně jasný příklad, ale podobný příklad je v chování řetězců vůči místním zemědělcům. Stejně tak i oligarchizace našeho zemědělství, která vede k tomu, že se dnes pěstuje ještě intenzivněji než v osmdesátých letech. Brzy budeme mít velké problémy s vodou, ale to už současné majitele nebude zajímat. Zásadní změna je zapojení lidí. To znamená, aby se věnovali veřejným věcem, aby je více zajímala obecnější témata, jako je krajina, voda, čistota vzduchu. Koneckonců závisí na tom kvalita života každého z nás.
Jak se staví z vašeho pohledu k sociální ekologii Češi a Češky?
Řada lidí chce žít své pohodlné životy a neřešit nepříjemné otázky. To se týká vztahu k historii, ale i k veřejnému prostoru, životnímu prostředí a dalším tématům. Můj táta vždycky říká, „svět chce být klamán“. Bohužel na tom něco je. Lidé se většinou řídí spíš marketingem. Je to poznat i na politice, kde místo obsahu začal více fungovat marketing.
Druhý pohled, který mě překvapuje, je, že si lidé tuto úžasnou zemi nechávají ničit. Například naprosto nechápu, že dvacet pět let od listopadu ‘89 jsou lidé ochotní nechat likvidovat ohromná území povrchovou těžbou uhlí a že se část politické reprezentace tváří, že to je potřeba z hlediska surovinové bezpečnosti a strategie zaměstnanosti. Odpovědní politici by měli otevřeně říci, že tohle je už dávno mrtvé a že nechtějí dál zkracovat životy občanů. Měli by mít vizi toho, jak naopak využít finance z Evropské unie a dalších zdrojů a změnit strukturu místního byznysu.
Proč by lidem mělo záležet na fair trade, tedy férovém obchodu?
Zobecnil bych to, nejde jen o fair trade. Lidi by měly zajímat dopady toho, co dělají – i jaké služby a produkty konzumují. Dělá to z nich lidi – tedy rozdíl mezi někým/něčím jiným a lidmi. Werich s Horníčkem měli jednu forbínu, ve které říkali krutou, ale s nástupem masového konzumu čím dál víc aktuální věc:
W: „Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život?“
H: „Sto let – dlouhej život.“
W: „Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvě stě padesát let, protože pořád měl co říct. Takhle je to... Zatímco je v této chvíli po celém glóbusu roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.”
Takhle to podle mě bohužel je.
Neznamená pro část veřejnosti fair trade spíše módní trend?
Pro mě to je spíš nástroj než cíl a já osobně ještě raději volím co nejpřímější vztahy. Některá témata žádná certifikace postihnout nemůže a řada kávových farmářů zůstala mimo certifikace, protože jim to prostě nedává smysl nebo se například nevešli do jejich kritérií. Co se týká fair trade, jsem trošku znechucen z fungování některých nadnárodních firem, které fair trade používají čistě jako PR a marketing. Podle mě to je špatná strategie a slepá ulička a dlouhodobě to fair trade poškozuje. Zároveň je potřeba říci, že fair trade dnes představuje skutečně velkou škálu přístupů a rozhodně to není jednotný koncept. S řadou věcí a bohužel i s konkrétním přístupem některých hráčů mám velké problémy.
Jaké přístupy vám vadí?
Těch příkladů je několik. Jedním z nich je ideologické prezentování fair trade a slibování věcí, které nejsou pravda. Částečně i kombinování neziskových a komerčních rolí ve fair trade. To je v Česku velká specialita. Dalším je používání veřejných dotací na stále stejné projekty, což je podle mě chyba. Princip fair trade je obchod, ale několik neziskových organizací u nás trvale grantuje finance a zdroje, které by se podle mě měly použít spíše na jiná témata, především na konkrétní rozvojovou pomoc. Jiným příkladem je, že většina finančních příspěvků z licenčních poplatků za užití známky Fairtrade zůstává na provoz kanceláře v Česku. Podle mě by měla mnohem větší část jít zpět farmářům. Fairtrade Česká republika a většina jejich členů ovšem nedělá rozvojové projekty, jejich projekty jsou zde v Česku a zboží je přeprodávané z Německa a dalších zemí. Proto takový stav těmto organizacím vyhovuje.
I proto se maximálně snažíme dělat projekty přímo v zemích globálního jihu a spolupracovat s konkrétními farmáři. Je to výrazně těžší, ale má to mnohem lépe měřitelný výsledek.
Změnu světa slibují kromě fair trade i efektivní altruismus nebo mnohé iniciativy a projekty – u nás můžeme jmenovat například pražské BezObalu. Proč těchto možností tedy nevyužíváme ve větší míře a zajímá se o ně stále jen užší skupina veřejnosti?
Myslím si, že to je rostoucí trend a že postupně lidé využívají, co jde. Zároveň je problémem, že tohle všechno jsou koncepty, které se týkají velice malého aktivistického okruhu. Pro mě je fantastický výsledek třeba aktivita kolem Zachraň jídlo, kde se podařilo hned několik skvělých úspěchů od změny DPH na darovaných potravinách (nově nulové DPH u potravin, které se použijí na humanitární účely) přes změnu přístupu a snižování obrovského plýtvání potravinami například díky „křivé polévce“ nebo „paběrkování“. Když i řetězce začnou na tohle reagovat, tak to má obrovskou sílu.
Co se týká bezobalového řešení, tam je velké téma i lokální legislativa, která je tady rozhodně ostřejší než na západ od nás. Příkladem toho je, že zatímco všude v zahraničí je zcela běžné legálně používat donesené nádoby na kávu nebo na jiné suroviny, v našich podmínkách je takové přinesení hrnku do kavárny problém a „potenciální kontaminace“. V něčem jsme papežštější než papež.
Kromě férového obchodu a osobních vztahů s farmáři podporujete i desítky neziskových organizací a projektů jako např. Cesta domů či Postavme školu v Africe. Každoročně také pořádáte dobročinný bazar na podporu Domova Sue Ryder pro seniory. Proč je pro vás tato společenská angažovanost podstatná?
Protože dělají skvělou práci, kterou nikdo jiný takhle dobře nedělá. Podle nás je společenská angažovanost základ každé dobře fungující demokratické společnosti. Oba jsme se s Martou narodili ještě za komunismu a víme, jak ten režim výrazně omezoval naše rodiče v tom, co mohli a nemohli dělat, s kým se mohli stýkat, co mohli poslouchat za hudbu nebo jaké knížky mohli číst. Proto chceme silnou občanskou společnost jako pojistku proti jakékoliv diktatuře a věříme, že to je zásadní a důležité pro zemi, ve které žijeme. Zároveň řadu z těchto organizací dělají lidi, kterých si osobně vážíme, a jsme šťastní, že to jsou naši přátelé.
Když se v dubnu letošního roku objevily na několika kavárnách zapojených do sítě HateFree Zone nasprejované nápisy jako Smrt HateFree, vyjádřil se k tomu na svém facebookovém profilu Ondřej Kobza následovně: „Náckové nám postříkali Café V lese. To nám jako vyhlásili válku? Udělali to i mamacoffee a dalším. Je to šílený, na druhou stranu je to pro nás vyznamenání.“ Souhlasíte s tím, že se jedná o jakési vyznamenání za to, že jde vaše angažovanost vidět?
Já to jako vyznamenání neberu. Ondřeje už nesleduji, takže ani nevím, jak to myslel. Útok samotný vnímám spíš jako velký smutek. Když parta, v níž se zčásti jedná o notorické násilníky, chodí po městě a ničí cokoliv tam, kde majitelé veřejně deklarují, že jejich podniky jsou tolerantní, rozhodně nejde o nic dobrého. Není to dobrá vizitka pro město, natož pro policii. Stejně jako když někdo zapálí Kliniku. Je úplně jedno, co si lidé o Klinice jako takové myslí – když někdo nahází zápalné lahve do domu, je to dávno daleko přes čáru a kdokoliv, kdo tuhle hranici relativizuje, reálně ohrožuje demokracii. Útok tedy beru spíš jako obraz patologie určitých skupin ve společnosti.
Má nějaký smysl spojovat kavárny a jim podobné podniky s politickým nebo společenským děním?
Nemyslím si, že se to příliš děje. V našem případě se nespojujeme s žádnou konkrétní politickou stranou nebo politickým hnutím. Připojili jsme se k projektu vlády HateFree, který se snaží upozorňovat na xenofobii a předsudky ve společnosti. Naše kavárny ale nejsou politické, také proto mi připadá jako úplný nesmysl umělý termín „pražská kavárna“. Je to blbost vzniklá proto, aby se někdo z hlupáků mohl vymezit proti něčemu, co si sám předtím vymyslel. V našich kavárnách pracuje ohromně rozmanitá společnost, takže i politicky rozmanitá. Nebylo by proto ani fér tlačit kavárny do nějaké politické afiliace. Myslím si, že řada našich zaměstnanců by se v tom cítila dost špatně.
Mají kavárny vůbec nějaké možnosti jak do politického dění zasahovat?
Když se někdo rozhodne, že se bude jasně politicky profilovat svým podnikem, tak OK. Je to jeho nebo její rozhodnutí. Je to také asi dost jiné nastavení, než které máme my. Myslím si ale, že je to vždy jen relativně malý okruh, a pokud by někdo chtěl jen na tomhle okruhu stavět politiku, pak si myslím, že to je velice omezené a nemůže to mít dlouhé trvání. Kavárny samozřejmě mohou a dobře fungují jako místo, kde se o všem (naštěstí nejen o politice) diskutuje, ale reálný svět je rozhodně i mimo jakékoliv kavárny. A pokud to někdo myslí s politikou vážně, je především potřeba výrazně vyjít ze své bubliny.
Jak mohou kavárny přispět k oživování veřejného prostoru?
Tím, že se v nich bude diskutovat nebo navrhovat, jak skutečně veřejný prostor oživit, anebo zda je potřeba ho oživit, změnit, upravit. Dalším způsobem je třeba větší diskuse o infrastruktuře nebo využití prostoru. Obecně se vede tato diskuse velice povrchně a výsledkem toho je právě úroveň některých veřejných prostorů. Kavárny mohou a mají fungovat jako fyzické místo takové diskuse, místo, kde se lidé různých názorů mají možnost potkat a probrat svá odlišná stanoviska a smysluplně argumentovat. Do diskuse o čemkoliv veřejném je potřeba nechat vstoupit mnohem širší skupinu lidí a aktivně je motivovat, aby se o veřejné věci zajímali. Zároveň je vždy potřeba si uvědomit, že jsou lidé, jejichž potřeby ve veřejném prostoru jsou dost odlišné než pro každodenní návštěvníky kaváren. Obecně, jak říká moje tchýně, která je psychoterapeutka: „Je potřeba a nutnost, aby spolu lidé mnohem více mluvili.“
Jak se tedy díváte na propojení kavárnictví s veřejným prostorem? Mělo by být jeho součástí?
Myslím si, že je tady teď naprosto nadužívaný pojem veřejný prostor a lidé pod tím chápou zcela odlišné významy. Kavárna není veřejný prostor z podstaty, protože tam platí řada pravidel nad rámec veřejného prostoru. Město se o řadu veřejných prostor neumí dobře starat, ale to neznamená, že řešením je, že se budou všude otevírat kavárny. Nejde dělat z veřejného komerční a tvářit se, že to je dobré pro všechny. Podle mě není, protože řada prostorů je dokonalá právě tím, že tam nic komerčního není – že jsou prázdná.
Zažil se tady takový politický a městský marketing spojený s marketingem konkrétních firem, který se tváří, že je vlastně skvělé jakékoliv náměstí zatarasit stánky. Někdy na Velikonoce, jindy nábytkem z palet s organizovaným programem na půl léta. Je to otázka vkusu a někdy dost „bizár“, ale především to často nereprezentuje žádný pozitivní posun, natož kvalitu. Je to jen komercializace prostoru a ta má mít jasná pravidla a limity. Rozhodně si nemyslím, že je smysluplné používat instantní řešení pro oživování veřejného prostoru a dělat na mnoha místech to samé, jen proto, že „to funguje někde jinde“. Bez dalších souvislostí a kontextu, bez širší diskuse. Někdy mi tedy takové kavárny připadají jako taková malá korupce spojená s výprodejem veřejného prostoru a naplnění dalším komerčním obsahem.
Jak vnímáte kavárenskou kulturu v České republice?
Scéna je ohromně dynamická a fascinující. Zároveň se trochu stává, že se kavárny snaží dělat pořád to samé. Věří, že když zkopírují design a budou mít kávu z Berlína, bude to skvělé. Pro mě to je lehce úsměvné. Jsou tady fantastické kvalitní pražírny. S větší tradicí, zkušeností i respektem, ale protože nejsou z Berlína, pro určitou skupinu snobů nejsou dost dobré. Tak ať. Mě zajímá rozhodně mnohem více místní produkce než hipsteři, co dělají fajn marketing v Berlíně. Podle mě se tak často ochuzujeme o vlastní témata, obsahy, lokální specifika a přístup. Trh se ale výrazně změní a bude jiný zase za rok. Těším se na více místních udržitelných podniků, které budou mít ambici se ještě více a trvale zlepšovat. Takové kavárny mě baví nejvíce.
Jde v kavárnách opravdu v první řadě o kávu nebo spíše o to být viděn fyzicky i virtuálně ve správném podniku s kávou, která mi vychládne, než ji dofotím a přidám na Instagram?
To je asi hodně individuální. Myslím si, že řada podniků funguje jen virtuálně a fakticky mají velké provozní nebo ekonomické problémy. Počet likes a úspěch ve virtuálním světě ještě nemusí nutně znamenat reálný úspěch. Úspěch je, když k vám chodí lidi, když máte plno a když se lidé vrací. Mám rád podniky, kde je fajn obsluha a dobrý produkt i atmosféra. Pokud tam něco z téhle kombinace chybí, tak to je špatné. Zároveň všem podnikům dávám několik šancí, protože vše se vyvíjí a mění. Když někdo odepíše podnik na základě jedné zkušenosti, a to často ještě na sociálních sítích, je to podle mě ubohé. Věřím, že to některé lidi, co více sledují sociální sítě, než aby se rozhlédli po světě, baví, ale pro mě to už vůbec není zajímavé. Nejlepší ukázkou oddělené reality a reality sociálních sítí je situace, kdy podnik, který se teprve bude otevírat, má skvělá hodnocení.
