Reportáž z Donbasu: Putinem zapomenutý lid | E15.cz

Reportáž z Donbasu: Putinem zapomenutý lid

Josef Škrdlík

Chmurného prosincového večera přilétám do Kyjeva. Nad Žuljanským letištěm vlaje evropská vlajka. Z nového ukrajinského čísla volám Andrejovi, se kterým mám jet zítra ze Záporoží do Doněcku. „Takže zítra v šest ráno na autobusovém nádraží?“
„Tak, tak, budu…,“ hlas v telefonu utichl. Slyším jen nervózní oddechování. „Ty inostranec?“
„Ano, ale mám propustku. Nastudoval jsem si, co mám říkat!“
„Stejně se obávám, že…“
„Já tu hranici klidně přejdu pěšky. Jen se k ní potřebuju dostat. Už mě odmítli čtyři řidiči.“
„Prostě nemůžu. Jednou jsem viděl, jak tam někdo vezl tři Němce, a radši ani nechtěj vědět… Jestli ti můžu poradit, tak sem vůbec nejezdi. Bydlím přímo v Doněcku. Vím, co říkám.“
„Proč?“
„To ti do telefonu říct nemůžu,“ šeptá, jako by vyrostl v SSSR. „Poslechni mě! Prosím. Ještě si můžeš koupit letenku zpátky.“

Propaganda

V Záporoží si beru den na rozmyšlenou. Namísto přímo do Doněcku vyrážím na jih do příhraniční Mariupole.

Na zabláceném předměstském parkovišti stojí zrezivělý tranzit s ukrajinskou vlaječkou za předním sklem. Za volantem sedí Saša a z dlouhé chvíle kouří třicátou cigaretu. Už půl dne čeká, až nabere dost lidí do Mariupole – snad nikde nemá lidský čas menší cenu než na Ukrajině.

Má za sebou typickou východoukrajinskou kariéru: po rozpadu Sovětského svazu odešel dělat montáže do Moskvy. Potom jezdil taxíkem v Petrohradě, pak porcoval kuřata pro Babiše a naposledy rovnal zboží v německém Amazonu.

„Všude je líp než na Ukrajině,“ vysvětluje rusky – ukrajinsky se učil ve škole, běžně se ale baví rusky jako většina lidí na východě země, který byl po staletí intenzivně rusifikován. „Po Majdanu, odtržení Krymu a ruské invazi na Donbas jsem ale ucítil, že mě vlast potřebuje. Chtěl jsem na frontu…“ Odmlčí se a zadívá se do prázdna. „Ale prý už jsem moc starý.“

Přichází ještě Sašův kamarád, který si byl jen koupit vodku ve stánku, a Miša, mladík se sluchátky v uších, který si lehá na zadní sedačku. Vyrážíme – lepší špatná tržba než žádná tržba. Miša před týdnem dokončil studium metalurgického inženýrství. V Záporoží si byl vyřídit izraelské vízum, aby odsud mohl co nejrychleji vypadnout.

Jedeme deštivou jihoukrajinskou stepí po rozmlácené asfaltce, kterou prý nikdy nikdo neopravoval. Občas míjíme zkrachovalé a dávno opuštěné sovětské závody, paneláková městečka a temné shluky dřevěných chaloupek s pozinkovanými střechami. V protisměru projíždějí vojenské džípy. Na checkpointech hlídkují vojáci s kalašnikovy. Fronta je nedaleko.

Navečer přijíždíme do půlmilionové Mariupole, na kterou v roce 2014 zaútočili separatisté. Miša mě bere na východní okraj města, který útok odnesl nejvíce – zabili tu 49 civilistů. Omítky domů ještě nesou stopy po střelbě, život se ale vrátil do normálu. V oknech se svítí. Širokými ulicemi projíždějí maršrutky. Před magaziny postávají hloučky popíjejících sídlištních strýců. Nikdo z nich nevěří, že útok provedli separatisté. Prý ho zinscenoval nenáviděný Kyjev, aby Doněck a Luhansk zdiskreditoval – názor typický pro celý jih Ukrajiny, který je zčásti obývaný etnickými Rusy, a podléhá tak vlivu ruských státních médií.

Motoristou na Ukrajině. Podívejte se, co řidiče na tamních silnicích čeká

Sovětští muži

Neosvětlenou blátivou cestičkou přicházím ke starému paneláku uprostřed sídliště – hostelu. Na postelích v mém pokoji sedí čtyři staří páni, horníci, kteří sem přijeli na družbu národů. Popíjejí gruzínský čaj a stěžují si na kapitalismus. Za SSSR byl horník pán, teď si stěží vydělá na chleba s cibulí. Všechen zisk vysaje Rinat Achmatov. Na nočním stolku leží rozečtený Puškin a nějaký budovatelský román ze starých časů.

„Kam se chystáš, chlapče?“

„Do Doněcku, jako novinář.“ Podezřívavě si mě prohlížejí. „Samozřejmě nejsem žádný magor, který by tam jel opěvovat Zacharčenka. Zajímá mě, jak je tam ve skutečnosti.“

„My jsme z Doněcku,“ říká jeden. V místnosti nastává trapné ticho. „Západ země se sjede do Kyjeva, svrhne demokraticky zvoleného prezidenta i s celou vládou a namísto nich dosadí vlastní lidi. Východu země se nikdo nezeptá. Revoluce, nebo převrat?“ vypráví s dikcí člověka, jemuž celý život uctivě naslouchali. „Já tvrdím, že převrat. Vyhlásili jsme autonomii – nechtěli jsme, aby nám vládli banderovci, kteří padají na kolena před Amerikou. A čeho jsme se dočkali? Od bratrů, se kterými jsme žili stovky let bok po boku? Ostřelovali naše vesnice, ničili domy, nemocnice, školy, zabíjeli nevinné lidi. Bombardovali úložiště jaderného odpadu. Zrušili dodávky jídla, elektřiny. Neměli jsme co jíst, nebylo čím topit. Pes by se zachoval lépe! Kdo nám poslal jídlo? Kdo nám poslal rubly? Putin – jediný, kdo si zachoval lidskost. Pověz mi, dokázal bys žít v jednom bytě s člověkem, který ti zastřelil manželku? A nás nazývají separatisty.“

„Cítíte se tedy víc jako Rusové než Ukrajinci?“

„Rusové, Ukrajinci, Bělorusové – vždyť jsme všichni jeden národ, součást jedné velké pravoslavné civilizace. Rusko nemá hranice.“

„Nelitujete? Je Zacharčenko dobrý prezident?“

„Čekáme,“ říká s lehkým povzdechem. „V roce 2014 se všechno jevilo jinak, věřili jsme v lepší život a teď… Však uvidíš sám.“

Leviatan

Volám řidiči z Blablacar, se kterým mám za hodinu vyrazit do Doněcku: „Platí tedy ta jízda?“

„Samozřejmě že ne, dneska jsou tam fronty.“

Obvolávám dalších pět řidičů:

„Fronty.“

„Pokazilo se mi auto.“

„Nechce se mi.“

„Nezníš důvěryhodně.“

Posledního zaujala moje špatná ruština a dvacet minut se mi pokouší dohodit předražené taxi.

Spěchám na autobusové nádraží. Ukrajinskou hranici zavírají už v pět, kdo nestihne přejít, musí počkat do rána v mrazivém poli – široko daleko není žádná vesnice a autobusy zpátky nejezdí.

V maršrutce se se mnou dává do řeči utahaná babička. „Z Česka? Tam se musí žít skvěle, vždyť od nás tam na robotu jezdí každý druhý. My tu žijeme prostince,“ nejistě se rozhlédne po přecpané sovětské dodávce, řítící se po děravé silnici městem zahaleným v oblacích uhelného smogu. „Ale nějak jsme si zvykli. Doněck? Za Sajuza to pro nás byla Amerika, ale od devadesátých let… Škoda mluvit.“

Doprovodí mě k frontě na lístky. Poklepe na rameno slečně stojící před námi: „Děvuška, jak se jmenujete?“

„Naďa.“

„Naďo, že se postaráte, aby se tady chlapec dostal bezpečně do Doněcku?“ Zaváhá, nakonec nejistě přikyvuje.

Většina spojů k hraničnímu přechodu je vyprodaná. Nejbližší volný autobus vyjíždí za dvě hodiny. Přejít prý ještě stihneme, i když dost těsně.

Na nástupišti už stojí zástup bábušek a nervózně vyhlíží náš autobus. „Proč sis nevzal pořádný kabát? A proč jedeš do Doněcku v prosinci? Nejhorší období roku!“ vyptává se mě vyčítavě Olga, asi sedmdesátiletá starostlivá paní. „Kdybych nemusela, nikam bych nejezdila.“

Podobně jako většina ostatních se vrací z cesty pro ukrajinský důchod, který Kyjev odmítá vyplácet na separatistickém území. Olga si tak pro částku zhruba 3000 korun musí osobně jezdit každé dva měsíce na Ukrajinu. Od doněcké vlády dostává jen směšný příspěvek, se kterým se prý vyžít nedá.

Tanky z Čeljabinsku porazily Hitlera. Podívejte se, jak to ve slavné továrně na Uralu vypadá dnes

„Autobus se z důvodu poruchy o 15 minut opozdí,“ oznamují. Lidé se začínají bát: co když nestihneme přejít?

Olga dala čtvrtinu svého měsíčního důchodu za cestu. Kdyby si musela najít ve městě nocleh, neměla by na konci měsíce co jíst.

Uběhla půlhodina. Nějaká žena se rozbrečela, že nechce nocovat na ulici a že má doma manžela s rakovinou plic, o kterého se musí starat.

Znepokojený dav vbíhá do centra dispečinku. „Pokud nejste schopní zaručit, že autobus přijede, dejte nám zpátky peníze, abychom mohli jet jiným!“ buší na okénko ve snaze domoct se svých práv. Za chvilku je vyhání ochranka. Dveře pro jistotu zamykají. Lidé brečí a nadávají.

„Jedna společnost pronajímá autobus, druhá zaměstnává řidiče, třetí prodává lístky a všechny sídlí někde na Kypru.“

Konečně vyjíždíme. Hned za městem nás ale zastavují vojáci. Vyvádějí náhodného mladíka a nařizují mu, aby se v mrazu svlékl do spodního prádla. Nic nenacházejí.

Těsně před pátou se přibližujeme k hranici. Objíždíme kilometrovou kolonu aut. Většina se bude muset buď vrátit, nebo tu strávit mrazivých 15 hodin. U přechodu pro pěší se otevírají dveře autobusu. Lidé se rvou ven. Nejsilnější dravci vybíhají první.

Venku je těsně nad nulou, prší a fouká mrazivý vítr. Směrem k malé budce uprostřed blátivého pole pomalu postupují zástupy lidí, převážně důchodového věku.

Uvnitř sedí jen jeden voják, pečlivě kontrolující, jestli mají všichni v pořádku doklady. „Bábuška, co s vámi mám dělat? Už se tudy pokoušíte projít od rána, ale nemáte dokumenty!“ sděluje dezorientované paní, která jen stěží chodí. „Zpátky!“ Pokouší se projít. „Říkám zpátky!“ Otáčí se, naráží do pletivového plotu, který nebyla schopná v přítmí rozpoznat, a padá do bláta. Někdo jí pomáhá vstát.

„Komandýr, to snad nemyslíte vážně, vždyť tu do rána umře!“ rozléhá se davem.

Lidé kroutí hlavami: „Co je tohle to za zemi?“

Komandýr ustupuje – sundává odznak a jde si ven zapálit.

Jsem na řadě. Voják si pečlivě prohlíží můj pas a vyhledává něco v počítači. „Víš o tom, že ti propustka platí jen do zítřka a že ji potřebuješ taky při cestě zpátky?“

„Ne.“

Zavírá budku a odvádí si mě stranou. „Vezmeš mě s sebou do Česka?“ ptá se napůl vážně. „Od pondělí do pátku na Maryince bývá jeden, co by tě mohl pustit, samozřejmě ne zadarmo.“ Chytá mě kolem krku a začne mnou jakoby soucitně třepat: „Radím ti ale, nejezdi tam! V Doněcku na tebe nic dobrého nečeká!“

V přecpaném autobusu nás převážejí na konec ukrajinského území. Uprostřed temné stepi čekáme na autobus z doněcké strany.

Draze oblečená paní mi vášnivě vypráví o tom, jak v Praze před deseti lety poprvé v životě nakupovala v supermarketu, a snaží se napodobit zvuk pípání u pokladny. Zmiňuji se jí o propustce.

„Zavolám Leličce, mladá a šikovná děvuška, mně propustku udělala za tři hodiny.“ Předává mi ženský hlas: dnes v noci ji na Viberu pošlu údaje a ona mi ráno přinese propustku.

Lidé okolo se do ní pouští, že ze mě jen tahá peníze, prý při výstupu žádná propustka potřeba není.

„Po mně ji chtěli… už… dvakrát,“ říká nejistě.

Práce za 45 korun denně. Podívejte se, jak vypadá dřina na bangladéšských uhelných polích

„Tak po vás ji chtěli a po nikom jiném ještě ne? To je ale smůla, co?“ vysmívá se jí dav.

Zpovzdálí se začínají ozývat hlasité výstřely. Lidé organizovaně zhasínají všechna světla a v naprostém tichu se tisknou k sobě.

Přijíždí autobus. Ti vepředu se zvířecky prodírají dovnitř. Zbytek už se nevejde. Budeme muset dál čekat na ostřelovaném poli.

„Josef! Josef!“ ozývá se zepředu fronty.

Přicházím ke dveřím. Někdo mi naznačuje, že mám jít dovnitř: „Když za vás slečna tak bojovala.“ Uvnitř na mě čeká Naďa.

Lidé jsou zticha. V úplné tmě, se zhasnutými předními světly, přejíždíme na doněckou stranu.

Nad hraniční budkou visí velká vlajka Novoruska. U zátaras nervózně přešlapují vojáci s kalašnikovy.

„Vezete s sebou nějaké mléčné výrobky?“ obchází voják řadu.

Lidé zapírají.

„To jste je všechny stihli sníst cestou?“ směje se a nechává je být.

Podezřívavě listuje mým českým pasem a odvádí si mě stranou. Mizí v jedné z dřevěných budek a nechává mě půl hodiny stát v mrazu venku.

Otevírá odbavovací okénko: „Účel pobytu?“

„Žurnalistika.“

„Máš akreditaci?“

„Zítra si ji půjdu vyzvednout.“

„Proč bychom ti měli věřit? Zavolej tomu, kdo ti ji vydal!“

Zkouším volat, ale nemám žádný signál.

„Místo pobytu v Doněcku?“

„Hotel Ekonom.“

„Takový hotel neexistuje.“ Otáčí se na kolegu: „Tohle začíná být zatraceně podezřelé!“

Zbytek lidí odjel s posledním autobusem. Klepu se zimou a vyčerpáním a začínám ztrácet přehled o tom, co se kolem mě děje. Vojáci z posádky pohazují zbraněmi a dohadují se, co se mnou udělají.

„Dostaneš uniformu a ráno tě pošleme střílet.“ Hrobové ticho, přerušované občasnými výstřely.

Jeden ke mně soucitně přistupuje: „To my jen tak z dlouhé chvíle strašíme lidi.“ Podává mi cigaretu. „Buď rád, že jsi tu nebyl v době před třemi lety, to už bychom tě asi dávno zastřelili.“

Přináší mi horký čaj a chleba s máslem. Sedáme si k ostatním na lavičku.

„Jaký cizinec? Vždyť jsme všichni Slovani.“

„Miloš Zeman drží s námi. Jediný rozumný politik v celé Evropě.“

Z doněcké strany přijíždí nové BMW. Dva mladí kluci mě odvádějí do budky. Všechno znovu vysvětluji. V pořádku. Vojáci si se mnou na rozloučenou potřásají rukou. Nasedáme do auta a vyjíždíme do Doněcku.

Andrejovi a Vladimirovi je teprve 24 let. V roce 2014 získali během rabování nějaké vojenské základny zbraně a šli „bránit své domovy“ na frontu. Od té doby jsou ve službě.

Na předměstí zastavují. Nad troskami rozstřílených domů se tyčí velká osvícená cedule s nápisem „Doněck, město hrdinů“.

„Obětovali jsme svůj blahobyt v boji proti kyjevskému zlu.“

Dějiny střední Evropy: Od národa k multiperspektivitě

Jeden den v Doněcku

V 8:59 mě na recepci hotelu čeká Lelička, poslední článek korupční pyramidy. „Přece jen jsem to stihla.“ Podává mi propustku a přes celou halu si říká o 600 hřiven. Recepční v klidu pokračuje ve svém papírování. Všichni uplácíme. Tak co? Nějak se uživit musíme.

Ulicí projíždějí zablácené žigulíky a maršrutky. Po chodnících proudí davy lidí, kteří se od roku 2014 ani jednou neusmáli. Nikomu z nich není pod padesát.

Ve středu města se vedle nazdobeného vánočního stromu tyčí obrovský, nově natřený Lenin, nad nímž vlaje vlajka nezávislého Doněcku. Stará paní sedící na piedestalu se vnitřně raduje z toho, že je svět po dlouhé době zase normální, a vypráví vnukovi o velkém Stalinovi a zlém Gorbačovovi.

Uzbek s turbanem na hlavě si na rohu ulice otevřel restauraci Taškent. Prý jsou tu teď dobré kšefty a nepotřebuje žádné povolení k pobytu. V televizi běží ruské videoklipy. K jídlu podává černý čaj a každému k účtu automaticky připočítává 50 rublů.

Mariupol v obležení. Nahlédněte do hutí, které si ukrajinský oligarcha hlídá pomocí vlastní armády

Na lavičce spokojeně sedí opilý Armén, který tu žije už od Brežněva, a pateticky provolává: „Samozřejmě že se máme z materiálního hlediska daleko hůř než před válkou. Ale konečně jsme šťastní. Po 26 letech duchovního prázdna máme za co žít. Zvolili jsme si těžký, ale hrdinský osud!“

Lístky v maršrutce prodává muž ve vojenské uniformě. „Vy tu pracujete?“ „Ne, já jedu domů a jen pomáhám řidiči. Nikdy v životě jsem ho neviděl, ale vím, že je to zatraceně těžká práce, když je na to člověk sám.“

V budově předválečného McDonaldu zahnízdil Donmak. Před vchodem postávají gopnici. Nad pultem visí Děda Mráz. Rozkazy dává ruská matróna, která celý život prodávala pirožky u silnice. Nejoblíbenějším produktem je bezedný kelímek piva.

Na autobusovém nádraží žebrá tolik lidí, že žebráci zkoušejí oslovit i žebráky. Na lavičkách čekají vojáci s ruksaky, až jim to pojede na frontu. Opodál zoufale vyvolávají taxikáři, jestli by nemohli někoho někam svézt.

Tři pokladači vodovodních trubek rozkopávají zmrzlou zem. Šest dní v týdnu. Osm hodin denně. Ve sněhu. V dešti. Ve spalujícím stepním slunci. Za 3000 rublů měsíčně.

Na sídlišti na mě rozzuřený patriot křičí, že jsem americký špión, a pokouší se mi rozbít fotoaparát.

V předměstské Makijivce vylézají ze šachty horníci s černými tvářemi a očima lesknoucíma se hrůzou. Vzduchem se line zápach levné vodky.

Upravenou alejí kráčí místní smetánka směrem k opeře. Budou hrát Evžena Oněgina.

V jedné ze tří kaváren ve městě se sešla hrstka Rusů na výroční meeting English speaking klubu. Obsluhuje je dvacetiletý Nikita, který si za měsíc práce vydělá 4000 rublů. „To je přesně na cigarety a jedno kafé s děvuškou,“ počítá na prstech ruky.

Před supermarketem tancují na reklamní znělku dva obveselení alkoholici. Regály uvnitř jsou napěchované zbožím z Ruska. Ve vzduchu je cítit kazící se maso, drahé tak, že si ho nikdo nemohl dovolit koupit. Vodka je ale v podstatě zadarmo.

Na opuštěném předměstí září do noci megalomanská Donbas Arena, chlouba města, kde si od začátku války nikdo nekopl do míče.

V jazzovém klubu začíná po sedmé hodině taneční zábava. Lidé se pokoušejí uvolnit. V rohu hlídá velký portrét Zacharčenka, který je vyobrazený jako Stalin. Brzy však všechny vyhánějí ven. „Zákaz vycházení. Zavíráme!“

Kopanki

Zhruba třicet kilometrů na východ od Doněcku se nachází hornické městečko Zujivka. Většina místních dolů a průmyslových závodů, živících celé okolí, v 90. letech zkrachovala – scénář typický pro celý Donbas, který se tak z nejvíce prosperující oblasti Sovětského svazu proměnil v jednu z nejchudších oblastí Ukrajiny.

Rozmohla se tu nelegální těžba organizovaná mafií, která se v průběhu let proměnila ve velký byznys – na začátku roku 2014 na Donbase operovalo okolo 2500 neoficiálních dolů, které se podílely na zhruba desetině celkové produkce uhlí v zemi.

Okolí Zujivky je údajně jedním z center celého obchodu.

Z nedalekého Charcyzku mě veze asi třicetiletý Jurik s oteklým obličejem alkoholika. Na skle má nalepenou ruskou vlajku. Přál by si, aby se Donbas přidružil k Rusku, čistě z ekonomických důvodů. K ruské národnosti se nehlásí. „Na Donbase tyhle věci neřešíme. Otec moskevský Rus, matka Ukrajinka z Haliče. Kdo jsem? Nevím a je mi to jedno.“

Saakašvili nesmí tři roky na Ukrajinu

Na začátku utekl do Rostova, který je na ruské straně. V Zujivce se prý nedalo vydržet: „Po setmění na nás dopadaly zbloudilé rakety z fronty. Neměli jsme co jíst.“

V Rusku se ale necítil dobře: „Dívali se na nás jako na separatistickou špínu. Žil jsem na ubytovně s nějakými Uzbeky, kteří do sebe v jednom kuse cpali česnek.“

Se zklidněním bojů se situace v Doněcku údajně zlepšila: „Podniky začaly pomalu znovu vyrábět, Zacharčenko nechal opravit silnice a vyhlásil obnovu zničených oblastí. Tak jsem se vrátil, společně se zástupy dalších.“

„A jak jdou kšefty?“

Podívá se na mě ztrápeně: „Dnes jsi můj třetí zákazník. Takové peklo si ani nedovedeš představit. Furt ale doufám. Něco se přece musí stát. Zacharčenko se snaží! A pořád lepší než pod zemí.“

Sjíždíme do údolí zastavěného shnilými a pokroucenými dřevěnými chaloupkami. V pozadí se rýsují obrovské haldy a těžební věže. Venku je podivné temno. Cítím pach spáleného uhlí. Jurik se dusí. Do špinavého kapesníku vykašlává plíce.

Říká, že je celé město podvrtané „kopankami“, amatérsky vydloubanými chodbičkami, ve kterých místní do kýblíků dobývají uhlí.

Úmrtnost v „kopankach“ je vysoká – kvůli častým závalům a únikům metanu. Každý v Zujivce o někoho přišel. Pozůstalým pak dají peníze, aby byli zticha. Starostu, který bojoval za zrušení nelegální těžby, před šesti lety odstranili – obvinili ho z korupce, ve vězení ho pak někdo zavraždil.

Na betonovém náměstíčku stojí alkoobchůdek. „My tu žádné kopanki nemáme! To jste si asi spletl město,“ křičí na mě obranně prodavačka a pokouší se působit udiveně.

„Všechny je zasypali, kvůli Vygonému. Ekologist, aktivist! Co jsme komu udělali, že nás Bůh trestá?“ kroutí znechuceně hlavou stará paní venku.

Někdo mě posílá ke kolchozu za město. Zbytek se ale shoduje, že „kopanki“ kvůli „zatracenému Vygonému“ nedávno zahrnuli.

Nahoru za vesnici vede blátivá pěšinka. Domky jsou většinou zchátralé a opuštěné. Občas se za plotem ozve psí štěkot. Cesta ústí ve znečištěnou planinu, kde stěží roste tráva. Dojdu k osamělé řadě domů. Buším na vrata dřevěné chaloupky se zadělanými okenicemi. Otevírá drobný a energický stařík – Vladimir Vygonyj. Neskrývá nadšení z „návštěvy z ciziny“ a zve mě dál, do spoře vybaveného interiéru o třech místnostech.

Sedáme si do přetopené kuchyně. V kachlových kamnech žhne černé uhlí.

Ukrajinci už v Polsku nepředstavují jen levnou pracovní sílu. Na osobu utrácí víc než Němci

Vladimir se narodil v Bělorusku, celý život ale mluví rusky a za manželku si vzal Ukrajinku. Nad svou národností nikdy nepřemýšlel.

Otec pracoval jako pokladač pražců, stěhovali se z místa na místo napříč sovětskou říší. Nakonec se usadili v Zujivce. Až do důchodu kutal uhlí v nedalekém dole. V šachtě strávil 26 let.

Když se po nástupu Gorbačova uvolnily politické poměry, založil aktivistickou skupinu, která bojovala proti nešetrné těžbě uhlí a znečišťování vody a ovzduší.

V roce 2001 zabránili stavbě dvou chemiček a nedávno, po dvacetiletém boji, docílili toho, že vláda místní „kopanki“ zasypala.

Ukazuje mi několikasetstránkové petiční archy a propagační materiály. Každý den vstává v šest a vyráží na obchůzku okolních dolů a závodů – kontroluje, jestli dodržují předpisy. Po večerech píše protestní články do novin. Momentálně brojí proti Shellu, který chce na Ukrajině těžit břidlicový plyn.

„Měl na nelegální těžbu vliv začátek války?“

„Nejhorší to bylo v roce 2014. Oficiální doly přišly o státní dotace a situace na frontě ztížila vývoz na Ukrajinu, většinu jich pozavírali. Na kopanki odešla další vlna propuštěných horníků. Další šok nastal, když Porošenko letos na jaře zakázal dovoz našeho uhlí. Radši kupuje předražené nekvalitní uhlí od Američanů. Teď ale doly zase otevírají.“

„Kam tedy vyvážíte, když ne na Ukrajinu?“

„To nikdo neví. Do Ruska?“ odpovídá nejistě. „U nás v dole jsme těžili prvotřídní antracit. Kupovali ho od nás Němci, Poláci, všichni,“ říká posmutněle.

Měsíční krajinu venku ozařují plameny šlehající z komínů tepelných elektráren na protějším kopci. Po zemi se plazí bezzubý alkoholik ve smradlavém oblečení. „Dělal jsem v dole u Achmatova, ten zavřeli. Šel jsem na kopanku, tu mi zasypali. Za co si mám jako zítra koupit chleba?“

Muž, který uvěřil Sputniku

Donbas se stává útočištěm pro lidi ze Západu, kteří uvěřili ruské „pravdě“ a jsou ochotni za ni bojovat. Podle odhadů se může jednat o několik stovek lidí ze Španělska, Francie, ale třeba i Anglie a Spojených států.

Jedním z nich je také finský „novinář“ Janus Putkonen, který v Doněcku vede státní tiskovou agenturu DONi.

V přízemí vládní budovy v centru Doněcku mi otevírá nevrlý voják v zablácené uniformě. Přes rameno má přehozený kalašnikov.

Ve dveřích své kanceláře se mi představuje Janus, urostlý čtyřicátník s přísným výrazem ve tváři. Přináší mi čaj v hrníčku s vlajkou Novoruska. Na zdi vedle jeho narozeninové fotky visí portréty Putina a Zacharčenka.

Kdysi se živil jako filmový režisér, pak mu ale začalo dávat smysl věnovat se alternativním médiím, založil si vlastní „informační“ portál, který několik let vedl. V roce 2013 kvůli údajnému politickému tlaku odešel do exilu v Thajsku.

Euromajdan považuje za puč organizovaný CIA: „Západ se pomstil za ruské angažmá v Sýrii. Důkazy se nám do rukou dostaly už v roce 2013 – cílem akce bylo převzít ruské námořní základny v Sevastopoli. Když jim to Putin překazil, zaměřili se na Donbas, kde mělo dojít k vyhlazení ruského obyvatelstva.“

„To měl plánovat kdo?“

„RAND Corporation – nejvlivnější americký thinktank,“ odpovídá, jako by se jednalo o samozřejmost. „Cílem bylo dostat k moci v Kyjevě nacistickou vládu, která na východě Ukrajiny vybuduje koncentrační tábory, čímž dojde k zablokování ruských pozemních sil. USA tak bude mít v Sýrii volné ruce. To se ale naštěstí nepovedlo: vojenská porážka byla tak drtivá, že byl Západ nucen uzavřít Minskou dohodu.“

Hutě na frontové linii Donbasu střeží žoldáci. Odvaha se jim upřít nedá, říká fotograf

Do Doněcku poprvé přišel na jaře roku 2015. „Cítil jsem se vinen za to, co tady Západ provádí. Chtěl jsem pomoct. Navrhl jsem Zacharčenkovi, že bych tu otevřel státní tiskovou agenturu publikující v angličtině. Jednoznačně souhlasil – Sputnik dělá svou práci dobře, ale Donbas není Rusko, každý máme jiné zájmy.“

Potkal jsem se s cizinci, kteří chtěli z Donbasu zoufale pryč, jenomže neměli jak: buďto jim sebrali občanství, nebo jim vypršela platnost ruského víza a na Ukrajině na ně bylo vyhlášeno trestní stíhání. Janus ale působí vyrovnaně.

„Lidé jsou tu upřímnější a sofistikovanější než na Západě. Občas jezdím pracovně do Moskvy, ale nesnáším ten západní hnus okolo. Nemáme tu korporace, zednáře ani muslimské uprchlíky. Jediné skutečně svobodné místo na světě.“

Pocit křivdy vůči Rusku neskrývá: „Veřejnost je proti nám. Liberální média se do nás neustále navážejí. A Putin? Od toho jsme čekali víc. Na druhou stranu nás ale podporují komunisté a popové hvězdy.

Ekonomika roste, každý týden zvládáme otevřít jednu továrnu. Naším hlavním cílem ale je politická a ekonomická integrace do Ruska, které je však bohužel velmi protekcionistické. Naši výrobci tam pronikají jen stěží.“

„Jak nadějně vidíte uzavření míru?“

„Ukrajina stojí na pokraji vnitřního kolapsu – Porošenko je nejméně populární lídr v Evropě. V Kyjevě nemine týden bez protivládních demonstrací. Hlavní otázkou tedy je, jak dlouho bude Západ schopný kyjevský režim vydržovat. Čas ale stojí na naší straně: Západ každým dnem slábne, zatímco my sílíme.“

„Plánujete ještě územně expandovat?“

„Současné hranice nejsou přirozené, chceme je rozšířit. Zacharčenko doufá, že se Ukrajina sjednotí pod vlajkou Novoruska, a je ochotný vyjednávat se všemi, i když západní Ukrajinu bychom asi ponechali vlastnímu osudu. Nevylučuji ale možnost vojenského střetu Západu s Ruskem. V takovém případě by Ukrajina během víkendu zmizela z mapy Evropy. A my bychom mohli konečně říct: Děkujeme, že jste přišli, čekáme na vás od roku 2014.“

Na chvilku se zasní a pak prorocky spustí: „Západ tlačí na Rusko a Čínu až moc. Stojíme na pokraji třetí světové války. My na Donbase ji oddalujeme, protože bráníme přímé konfrontaci Západu a Ruska. Ale brzy nastane. Všichni budou překvapení, jen my budeme se zbraněmi v ruce připraveni na vstup do nové vývojové fáze lidstva. Nebylo to Rusko, kdo tyto lidi řídil při obsazování vládních budov před třemi lety. Ani zednáři. Mám takovou vlastní teorii: bylo to vnuknutí boží.“

Miláček Stalin

Na předměstí Doněcku začíná mrtvé příhraniční pásmo. V pobořených vesnicích se za námi rozbíhají vyhladovělí psi. Nezastavujeme, nikdo nenastupuje.

V Debalceve stojí hraniční budka. Někdo pomíchal pasy. Cestující po sobě zuřivě křičí, ve vzduchu je cítit strach.

Kontrolují nás jen zběžně. Věře, asi sedmdesátileté babičce sedící vedle mě, se ulevilo. Prý mohl můj zahraniční pas dostat do problémů celý autobus. Vjíždíme do Luhanské lidové republiky.

Před válkou byl Luhansk ještě v zoufalejší situaci než Doněck, od rozpadu Sovětského svazu se neposunul nikam. V roce 2014 se k moci dostal Igor Plotnickij, často obviňovaný z korupce. Své odpůrce údajně nechával fyzicky likvidovat.

Přesto byl během nedávného politického puče zbaven svého křesla. Utekl do Ruska. Ve funkci ho nahradil Leonid Pasečnik, pravděpodobně spřízněnec doněckých separatistů, kteří chtěli nad Luhanskem získat politickou kontrolu.

Vysoká nehodovost ruských letadel je už mýtus, tvrdí expert

„Plotnickij? Jaký puč?“ ptá se mě udivená Věra, která žije v Luhansku. „O tom jsem nikdy neslyšela. Pověz mi radši, co tam u vás říkají o naší válce.“

Odpovídám.

Bezmocně spráskne ruce: „Všechno naopak, všechno naopak.“

Její otec byl Ukrajinec a matka Ruska. Na Donbas přišli po válce, když Stalin vyzval k obnově zničené země. Poslali je do ocelárny, kde strávili zbytek života.

V době nejtvrdších bojů utekla k neteři do Charkova, kde ale vydržela jen dva měsíce. Jakmile to šlo, vrátila se zpátky.

„Když byl ještě Sajuz, zažili jsme horší věci. Maminka přežila Leningradskou blokádu a tatínek přišel u Stalingradu o ruku. A já se mám schovávat před banderovci z Kyjeva?“

„Pamatoval si otec Hladomor?“

„Jaký Hladomor? Všude byla neúroda, i na Volze. Jen teď zase vytahují, že to řídili z Moskvy. Neřídili!“

Opatrně se ptám na Stalina.

„Jako dítě jsem ho milovala. A nikdy jsem úplně nepřestala. Maminka také ne, ani v obleženém Leningradu.“

„Nevadily vám politické procesy?“

„Porazil Hitlera a osvobodil Evropu.“

„A co pakt Ribbentrop-Molotov?“

„Potřebovali jsme čas, abychom se vyzbrojili na vítěznou válku. Kdy vstoupila Amerika do války? Až v době, kdy jsme ji měli skoro vyhranou. My jsme porazili nacisty!“

„Poslal miliony lidí do gulagů.“

„Vás taky osvobodil, nevděčníci.“

„Co si v Česku myslíte o Rusku?“ vyptává se po chvíli.

Vyprávím o Pražském jaru a normalizaci.

„Co jsme vám udělali tak špatného? Bojovali jsme s vámi? Vyvraždili jsme polovinu národa?“ ptá se dotčeně. „Předešli jsme chaosu.“

„Oživili jste totalitu, která uvrhla celý národ do nesvobody.“

Zarazí se. Myslí si, že žertuji. „Co je to svoboda? Kdo to potřebuje? Sami nevíte, co je pro vás dobré.“

Od okna trochu táhne. Starostlivě mi nabízí svou bundu. A hned dodává: „Rusko nikdy nikoho neokupovalo, všem jsme bratrsky pomáhali. A teď jsme kvůli tomu chudí. To USA vyplenily Afghánistán, Irák, Libyi a celou Jižní Ameriku. Ještě že se nám povedlo vyhrát aspoň tu válku v Sýrii.“

„Nemáte pocit, že je tohle všechno propaganda?“

„To ty mi tady hlásáš propagandu – protiruskou propagandu!“

Pán města duchů

„Oblečení z Evropy!“ hlásá vybledlý plakát u příjezdové cesty do Luhansku. Vstup do světa, který už se necítí být součástí Evropy.

Mezi chaloupkami stlučenými z nakradeného plechu a křivých prken stojí vyrabovaný hypermarket Metro – upomínka na dobu, kdy se Luhansk ještě snažil patřit do globalizovaného světa.

Ode dveří v nádražní hale fouká štiplavý stepní vítr. Lidé s vystrašenými obličeji se k sobě tisknou, aby se trochu zahřáli. Se zraky upřenými na zářivý reklamní plakát propagující nezapomenutelnou dovolenou na Krymu.

V ulicích se procházejí ozbrojení vojáci v maskáčích. Není ani šest večer a město už je liduprázdné.

Ve špinavé kaluži zaplavující polovinu silnice se odráží křiklavý nápis „Kino Rus“, které se ještě před třemi lety jmenovalo „Ukrajina“.

Na túru do Hongkongu. Za Buddhou, rytinami i neopakovatelným výhledem

Centrum města se hned za sochou Lenina mění ve velké sídliště. V oknech se nesvítí. Kdo mohl, utekl a už se nevrátil.

Před hlavním vchodem mě vyzvedává Saša, mladík s hipsterským plnovousem.

„Jak se dá dostat schengenské vízum? A proč jsi sakra jezdil do nejnudnějšího místa v Eurasii?“

Na konci plesnivé panelákové chodby otevírá dveře od svého tetovacího studia, maskovaného jako byt.

„Čím víc odvedeme na daních, tím víc vilek na Krymu si koupí úředníci.“

Nikita, zarostlý kluk s kšiltovkou, si u Saši nechává dělat asi dvacáté tetování. Vyrostl v nedaleké vesnici. O dětství se mu moc mluvit nechce. Devadesátá léta na Ukrajině. Celou dobu jedli jen brambory a od třinácti musel načerno pracovat v nějaké čokoládovně.

Jaro roku 2014 si pamatuje živě. „I ti, které jsem nikdy v životě neslyšel promluvit, v ulicích vykřikovali, že už pod Kyjevem nedokážou žít. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Ze dne na den rozdělila naši vesnici fronta. Venku pobíhali vojáci. Někdo nám do obýváku hodil granát. A když jsem šel pro chleba, létaly okolo mě kulky. Zvykl jsem si. Zabít nás asi nechtěli.“

Následoval útěk: „Největší vidláci, kteří nevystrčili paty z vesnice, mi teď posílají pozdravy z Kyjeva. Odešli všichni, až na jednoho spolužáka. Pracoval v Moskvě. Přijel se starat o nemocné rodiče. Dostal se do finančních potíží a musel narukovat. Jiná práce nebyla. Teď zabíjí na frontě. Ne za ideály – žádné nemá – ale 15 tisíc rublů na výplatní pásce.“

Nikita se přestěhoval do Luhansku, kde se zkoušel živit jako překladatel. Pracoval každý den od rána do večera a nevydělal si ani na základní živobytí.

„Známý si po 10 letech na medicíně v nemocnici vydělává 4000 rublů za měsíc a to je rád, že má vůbec práci. V Luhansku se nežije, ale živoří. Kdyby každý neměl zahrádku a kdyby k nám příbuzní nepašovali jídlo z Ukrajiny, už bychom dávno pochcípali hlady.“

Pak se ale Nikitovi poštěstilo. Naučil se používat Google překladač a dostává zakázky na oficiální překlady z ruštiny do angličtiny. „Jen se to tam musí umět správně nasázet.“

Od té doby žije jako král. Bydlí v centru města v luxusním bytě po příbuzných, kteří utekli. Od rána do večera hulí a na nákup jezdí taxíkem. Sám ve městě duchů.

Donbas exit

Sehnal jsem spolujízdu do Kyjeva. Se staršími manžely, kteří se jedou do Kyjeva seznámit se svým budoucím zetěm. Oba působí nervózně. Na Ukrajině nebyli od začátku války.

Luhansk opouštíme ve čtyři ráno. Musíme zpátky do DNR. Z Luhansku vede na Ukrajinu jen jeden přechod, přes který se nedá přejet autem, jelikož během bojů odstřelili most.

Za městem se noříme do úplné tmy. Silnice přes noc zapadla sněhem. A nikde nejsou značky. Jedeme krokem. Na křižovatkách hlídkují vojáci. Posílají nás zpátky. Prý museli kvůli neočekávaným manévrům zavřít most.

Bloudíme přes opuštěné vesnice. U zátaras v Debalceve stojí nový jeep. Z okénka se vyklání podsaditý řidič s vyholenou hlavou. Zapomněl si nějaké potvrzení a voják na stráži ho nechce pustit dál.

„Jezdím tudy třikrát týdně dvacet let! Kdo ti dal právo mě zastavovat? Kdo vám dal právo udělat si tady hranici, vy separatističtí hajzlové!“

Voják zvedá samopal.

„Co mi uděláš? Budeš střílet? No prosím, tak si střílej, ty nulo!“

V Horlivce se řadíme do dlouhé fronty aut. Řidič se o něčem dlouze dohaduje s manželkou a pak mi, se sklopenýma očima, oznamuje, že mě dál nevezme. Prý by se mohli dostat do problémů.

Život na vlastním ostrově? Realitní kancelář nabízí bydlení snů

Venku mrzne. Stoupám si do dlouhé řady pro pěší. Opilý mužik za mnou mumlá nesrozumitelné nadávky a bezmyšlenkovitě útočí na opodál stojícího muže. Žena s rozškrábaným obličejem, asi manželka, ho chytá pod krkem a strhává stranou.

Starší muž s ostrými rysy cpoucí do sebe levný salám si všímá, že se klepu zimou. Představuje se jako Voloďa a pokouší se mi prodat své boty.

Od doby, kdy mu odpálili do vzduchu dílnu v Horlivce, dojíždí za prací na Ukrajinu. Na víkend se vrací zpátky za rodinou.

„Co si myslíte o separatistech?“

„Ptáš se na nebezpečné otázky. Řekl bych ti to, kdybychom byli na opuštěném ostrově, jen my dva.“

„Byl to puč, ať už jsou jací chtějí, nemohli jsme jinak,“ přidává se do konverzace drobný stařík Jurij. Na Ukrajinu si jede vyzvednout penzi. „Šel bych, kdybych mohl. Dennodenně nás ostřelují a každou noc chodím spát do sklepa. Důchod by mi ale nevystačil ani na nájem.“

Rozednívá se. Uplynuly tři hodiny a ještě jsme se skoro nehnuli z místa. Odbavují jen taxíky a mikrobusy, jejichž řidiči podplatili pohraničníky. Ti si pak stoupají k frontě a lákají čekající, že je za drahé peníze převezou na druhou stranu rychleji.

Kupuji jim čaj. Voloďa na mě vrhne podezřívavý pohled: „Proč?“

„Jen tak.“

Nechápe. Máme se tak špatně, že nejsme zvyklí dělat jeden druhému radost jen tak.

„Zbyly mi v kapse nějaké rubly. Co bych s nimi na Ukrajině dělal?“ říkám nakonec. Voloďa spokojeně pokyvuje.

Bokem stojí tři kadibudky, před kterými se tlačí fronta padesáti lidí. Jediné toalety pro celou hranici. Nějaký lišák všechny předbíhá.

„Zařaďte se!“ křičí na něho přičinlivá paní stojící na konci fronty a jde si to s ním vyřídit dopředu. Muž uznává porážku a vrací se zpátky. Žena využívá situace a mazaně se zamyká v uvolněné kabince.

Každých 45 minut pouští skupinku 20 lidí. Po pěti hodinách na nás přichází řada. Voloďa mě chytá za ruku a ukazuje mi, k jakému autobusu mám utíkat.

Autobus kličkuje mezi zátarasy a bunkry. Po silnici pobíhají vojáci. Za malým lesíkem začíná ukrajinské území. Na střeše hraniční budovy vlaje obrovská vlajka Evropské unie.

Z největších hutí v Česku zbylo osm kovářů. Prohlédněte si zašlou slávu kladenské oceli

Vyčerpaný Jurij propadá skepsi: „Už jsou to skoro čtyři roky a máme se pořád stejně špatně. Slibovali nám lepší život, ale žádný nikdy mít nebudeme. Všichni čekají, až je přijde spasit Putin. Nepřijde! Nehraje mu to do karet, vykašlal se na nás. Už tři roky nepřišel, proč by ještě chodil? Budeme tu živořit, dokud neumřeme, dokud se to jejich Novorusko nepromění v jeden velký hřbitov.“

Voloďa zůstává nehnutě stát.

„Tak my tady žijem, takové starosti vy Jevropejci nemáte, co? “ směje se po chvíli a snaží se celou situaci zlehčit. „Zvykli jsme si snést cokoliv. Kdyby nás poslali do gulagu, po týdnu bychom se s tím smířili.“

Jsme zpátky na Ukrajině.

„Přeji ti, abys v životě větší štěstí než my,“ říká mi na rozloučenou Voloďa s upřímnou východoevropskou srdečností.

Loučím se. Netroufám si říct, že se třeba někdy potkáme v Evropě. Z Donbasu už totiž žádná cesta nevede. Naděje na ukončení války je mizivá, součástí Ruska se z geopolitických důvodů nikdy nestane, nedojde-li tedy k radikální změně podmínek, a zpátky k Ukrajině nemůže. Na to je vzájemná nenávist příliš silná. Doněck a Luhansk čeká pomalá smrt.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!