Všechny ty materiály mě donutily zamyslet se nad věčnou otázkou – co, jak a zda vůbec by se mělo na základních školách učit? Na jedné straně jsou lidé tvrdící, že nějaké to datum z historie si přečtou v encyklopedii, když to budou potřebovat, a na druhé straně jsou lidé, kteří vykřikují: „To je ale součást všeobecného přehledu!“ Ano, všeobecný přehled. Sice spoustu věcí nikdy nevyužijeme, ale je nutné je znát, abychom nebyli úplně tupí a nevzdělaní. Základní škola dnes poskytuje ten základ, ten Všeobecný Přehled, na který se potom takzvaně navazuje, takže všechno je v naprostém pořádku. A z čehokoliv slevit nebo něco měnit by byla chyba – sice na tom nejsme nejlépe, ale ani úplně nejhůře, že. Ale jak moc se dá mluvit o všeobecném přehledu, když člověk po několika letech od absolvování základní školy zjistí, že skoro všechno zapomněl?
To zapomínání se samozřejmě netýká úplně všeho – každý si přece zapamatuje to, co jej zaujme, baví a co používá. Pro mě je to třeba anglický a český jazyk, jediné předměty, u kterých jsem u sebe od základní školy zaznamenala enormní posun. Tedy pokud nebudu počítat předměty jako informační technologie, ve kterém jsme do sešitu lepili vytištěný printscreen editoru Malování… Z češtiny a angličtiny si pamatuju vůbec něco především proto, že je používám při četbě, hovoru a psaní. Kdybych jazyky aktivně neužívala a neviděla v nich smysl, asi bych dopadla jako spousta mých vrstevníků; netušila bych, že existuje rozdíl mezi mě a mně a po 11 (respektive 7) letech angličtiny ve školních lavicích bych horko těžko hovořila s cizincem.
Mé znalosti ze škol ale končí u předmětů jako třeba přírodopis, zeměpis a tak podobně. Jak jsem zjistila při listování sešity, před mnoha lety jsem věděla třeba to, že ruměnice pospolná má co do činění s nedokonalou proměnou. Ale co je ruměnice a co je nedokonalá proměna, to už bohužel netuším. Stejně tak nevím, jaké má ruměnice ústní ústrojí – to je informace, kterou jsem tehdy nevěděla ani v testu. Zapomněla jsem už i přesné znění Archimédova zákona, které jsme se – společně s dalšími zákony – museli učit nazpaměť, i když jsem v té době netušila, co přesně do testu píšu. Stejně tak bych už neuměla popsat skočné a hluché dmutí, které jsme brali v zeměpisu. „Datum bitvy na Bílé hoře budete znát, i kdybych vás vzbudila o půlnoci,“ říkávala paní učitelka v dějepise – jen je škoda, že spíš nechtěla, abychom znali význam události. Málokdo totiž nakonec tušil, čeho se bitva na Bílé hoře týkala. (Ale stala se roku 1620. Priority jsou priority.)
Nechlubím se tu neznalostí. Snažím se ukázat, že základní školství má velké mezery a že „všeobecný přehled“ - to, čím si myslíme, že žák oplývá po ukončení základní školy – je spíše zbožným přáním než realitou. To koneckonců nemusí ukazovat jen moje osobní zkušenosti, ale i známý Rámcový vzdělávací program (RVP). Po jeho pročtení se musíte zarazit: podle programu kolem nás žije armáda dokonalých bytostí, kterou nám leckdo může závidět. Jenže plán podle všeho stoprocentně nefunguje a nenaplňuje své cíle…
Na začátku RVP najdeme tzv. klíčové kompetence. To znamená, že žák, který právě vyšel devátou třídu, by měl uvažovat a myslet kriticky, efektivně se učit a k učení by měl mít pozitivní vztah, měl by být schopen používat technologie ke komunikaci se světem, umět debatovat a respektovat ostatní, zapojovat se do kulturního dění nebo třeba „rozvíjet své podnikatelské myšlení“. Po kompetencích ale přichází desítky stran těch opravdu důležitých znalostí. Žák ideálně třeba „objasní funkci dvou organismů ve stélce lišejníků“ anebo „používá s porozuměním základní geografickou, topografickou a kartografickou terminologii“. (Pokud máte v okolí nějakého deváťáka, zkuste zkonfrontovat program s realitou, prosím.)
Nutno dodat, že RVP není něco jako daná osnova, přes kterou nejede vlak. Školy z něj pouze vycházejí při tvorbě vlastního programu. To z něj lze koneckonců poznat – výstupy jsou „očekávané“ a minimální úroveň je „doporučená“. Člověka to ale i přesto donutí se zamyslet, co to ty děti vlastně učíme (anebo co chceme, aby v ideálním případě uměly). RVP samozřejmě neobsahuje pouze groteskní požadavky a doporučení, ale i smysluplné. Ty vidím třeba ve zmíněných klíčových kompetencích, ve kterých se píše například to, že žák na konci základního vzdělávání „respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí“. To zní pěkně, otázka ale je, nakolik se jednotlivé školy klíčovými kompetencemi zabývají a rozvíjí je u svých žáků. Kompetence se přece nedají měřit a ani vás nedostanou na střední školu – drilování informací je v tomto ohledu přínosnější. A to, že to s klíčovými kompetencemi nebude tak horké, ukazují i data. V roce 2014/2015 řešilo 39,1 % základních škol záškoláctví, 30,3 % šikanu (ať už mezi žáky nebo mezi žáky a učiteli) a nad 20 % se drží třeba agrese, násilí, kouření, verbální agrese vůči učiteli atd.
A na to, že základní školství neplní, co bychom od něj očekávali (a znalost lišejníků to nebude), poukazují i další věci. Třeba že čtenářská gramotnost českých žáků je na nízké úrovni, nebo že vznikají projekty jako je Scioškola, lidé zakládají svoje vlastní školy a nejen českým internetem se v poslední době šíří video „Don't Stay in School“ (k dispozici české titulky pro ty, u kterých škola nesplnila vzdělávací funkci v oblasti cizího jazyka). Ve videu se zpěvák pozastavuje třeba nad tím, že se ve škole neučili, jak platit daně anebo jaké jsou v zemi zákony; zato prý zná definice izotopů.
Možná by stálo za to, aby se základní školy staly něčím jiným než jen devítiletým kurzem neustálého memorování a zapomínání. Pro začátek bychom mohli ubrat trochu brouků nebo „šutrologie“ a místo toho se snažili u žáků rozvíjet třeba tyto dovednosti. Pro jejich budoucnost by to bylo určitě přínosnější než něco, co s největší pravděpodobností týden po písemce zapomenou. A všeobecný přehled je – alespoň nyní – individuálně vnímaná záležitost a určitě se dá budovat i jinak a lépe než oním memorováním. Navíc, dokud se všichni definitivně neshodneme na tom, jaké znalosti musí člověk mít, aby ten všeobecný přehled měl, nemůžeme přece ani s jistotou říct, že do něj patří znalost ústního ústrojí ruměnice pospolné.
