Susan Sontag – renesanční žena, kulturní symbol, temná dáma, silná, vášnivá a hlubokomyslná, ale také pózující, povrchní, chladná, nevyzpytatelná. Svým životem i dílem překračovala kategorie a škatule své doby, svými esejemi posouvala hranice zažitého vnímání. Ikona, která uhranula Ameriku. Kdo ale vlastně byla Susan Sontag?
„The truth is always something that is told, not something that is known. If there were no speaking or writing, there would be no truth about anything. There would only be what is.”
„Pravda je vždy něco vyřčeného, ne obecně známého. Kdyby nebylo mluvení nebo psaní, nebylo by pravdivého nic. Bylo by jen to, co je,” napsala Susan Sontag ve svém prvním románu The Benefactor. Otevřít cestu novým pravdám se Susan pokoušela celý život. Už od útlého věku se zajímala o svět, ležela v knihách, četla filosofii. Sama začala brzy publikovat a šířit své myšlenky a názory. Ve svém pozdějším bytě na Manhattanu pak vlastnila knihovnu s více jak patnácti tisíci tituly, mnohé z nich proložené nejrůznějšími papírky s odkazy na další čtení. Přemýšlení bylo zkrátka neoddělitelnou součástí jejího života. A jakkoliv se hodnocení a popisy Susan Sontag liší, v jednom se shodnou – byla to neuvěřitelně chytrá, sečtělá a uvědomělá žena.
Mezi Paříží a Manhattanem
Susan, rozená Rosenblatt, se narodila v New Yorku v roce 1933. Její rodiče obchodovali v Číně s kožešinami, a tak se Susan se svou mladší sestrou Judith často ocitaly v péči příbuzných. Intelektuální život a knihy nebyly v její rodině nijak zvlášť vyzdvihovány, přesto si k nim Susan našla cestu sama a už v devíti letech vydávala vlastní noviny – ačkoliv, jak sama vzpomínala, se skládaly zejména z předělávek skutečných článků nebo divadelních her, mezi nimiž bylo také Čapkovo R.U.R.
Když v patnácti letech Susan, tentokrát už Sontag (po nevlastním otci), dokončila střední školu, odjela studovat na University of California, Berkeley, kde ji prý uhranulo, že potkává lidi, kteří čtou stejné knihy jako ona – a vědí, jak se vyslovuje Marcel Proust. Odtamtud se ovšem po roce přesunula na Chicagskou univerzitu, kde získala bakalářský titul a kde potkala také svého budoucího manžela – sociologa a vysokoškolského pedagoga Philipa Reiffa. Svatbu oslavili už po deseti dnech od seznámení, kdy sedmnáctiletá Susan vběhla pozdě do jeho hodiny o Kafkovi. Oba manželé, v nikdy neutuchající intelektuální diskusi, spolu pak odjeli do Bostonu, kde Susan nastoupila na Harvard studovat literaturu, filosofii a teologii. Rok ještě strávila na studiích na St. Anne’s College v Oxfordu, odkud se ovšem, údajně znechucená tamním sexismem, vydala do Paříže.
Francouzská metropole se jí stala takřka osudnou. Mladá a nadějná Sontag, v té době už matka malého Davida, se ocitla ve společnosti amerických umělců jako byli Allen Ginsberg nebo Harriette Sohmers. Chodila na pařížskou univerzitu, byla obklopená francouzskou novou vlnou a bydlela v hotelu se svou přítelkyní Maríou Irene Fornés. Relativně krátký, dvouletý evropský pobyt, ji však poznamenal natolik, že se do Paříže a k francouzské kultuře vracela celý život.
Po návratu do Ameriky v roce 1959 se nechala hned rozvést, získala syna do péče a odstěhovala se na Manhattan, kde, pokud zrovna netrávila čas v Paříži nebo sledováním války zblízka, bydlela až do své smrti.
„I don't like America enough to want to live anywhere else except Manhattan. And what I like about Manhattan is that it's full of foreigners. The America I live in is the America of the cities. The rest is just drive-through.”
„Nemám Ameriku natolik ráda, abych mohla žít jinde než na Manhattanu,“ říkala. „Co se mi na Manhattanu líbí, že je plný turistů. Amerika, ve které žiju, je Amerika měst. Zbytek je jen průjezd.“
Nesvázaná
I když už dřív přispívala do různých periodik a pomáhala také výrazně svému manželovi při psaní knihy Freud: The Mind of the Moralist, do veřejného prostoru se natrvalo probojovala až v šedesátých letech. Roku 1963 vydala svůj první experimentální román, The Benefactor, pozornost na sebe ovšem strhla především v roce 1964 publikováním eseje Notes on Camp v časopisu Partisan Review, kde obhajovala svébytnou estetiku přemrštěného, pitoreskního a parodického umění, označované jako camp, které je vlastní zejména queer kultuře. Esej se okamžitě stala senzací a přispěla mimo jiné k otevření tématu homosexuality v šedesátých letech. Sama Sontag měla totiž ke queer komunitě blízko a nikdy se svou bisexualitou netajila. Milovala muže i ženy, z nichž mnohé výrazně poznamenaly její život i dílo jako například zmíněná María Irene Fornes. Souvisejícími tématy se tak zabývala i později, jako tomu bylo třeba v eseji AIDS and Its Metaphors, díky čemuž se řadí také mezi jedny z bisexuálních ikon dvacátého století.
Stěžejním motivem tvorby Susan Sontag byl ovšem způsob, jakým umění vnímáme, jak ho interpretujeme a jak k němu přistupujeme. Kritizovala moderní potlačování formy nad obsahem, nechtěla, aby se díla ztrácely pod tlakem interpretace a nuceného hledání významu, které je „za“ dílem. Forma a obsah mají jít podle Sontag ruku v ruce, mají tvořit k celek a jako k celku k nim máme přistupovat, ne je dělit a měnit vlastní interpretací.
„To interpret is to impoverish, to deplete the world - in order to set up a shadow world of ‘meaning.“
„Interpretovat znamená ochudit, vyčerpat svět - jen aby se vytvořil stínový svět ‚významů‘,” napsala v další ze svých přelomových eseji Against Interpretation (1966).
Sontag se vyjadřovala k mnoha tématům – od filosofie a jazyka přes homosexualitu a pornografii až po válku a terorismus. Ve svých dílech byla nekompromisní a často provokativní, ale ne unáhlená ani povrchní. Leon Wieseltier, literární editor The New Republic a kamarád Sontag napsal o jejích dílech pro The New York Times: „ V jejím psaní bylo něco neobvykle živého. Proto, i když s tím někdo nesouhlasil – jako často já – bylo to nezvykle stimulující. Ukázala vám věci, které jste předtím neviděli; měla zvláštní způsob znovuotevírání otázek.”
Sama se nenechávala svázat zavedenými konvencemi. Od poloviny šedesátých let byla spisovatelkou na volné noze, získávala literární ceny, psala pro renomované časopisy, vydávala knihy. Vedle toho ale také účinkovala ve filmech Woody Allena nebo Andyho Warhola, obhajovala tehdy nepříliš přijímanou sci-fi literaturu, sama režírovala, vycházely o ní profily v časopisech RollingStone nebo People a stávala se nedílnou součástí populární kultury. Pro Susan Sontag ale neexistovalo něco jako „vysoké” a „nízké” umění – bylo jen umění.
“If I had to choose between the Doors and Dostoyevsky, then — of course — I’d choose Dostoyevsky.But do I have to choose? … Happenings did not make me care less about Aristotle and Shakespeare. I was — I am — for a pluralistic, polymorphous culture.“
„Kdybych si měla vybrat mezi Doors a Dostojevským, pak bych – samozřejmě – vybrala Dostojevského. Ale musím si vybírat? Populární díla mně nedonutila zajímat se méně o Aristotela nebo Shakespeara. Byla jsem a jsem pro pluralistickou, polymorfní kulturu,” napsala v předmluvě nového vydání Against Interpretation.
Být realitě co nejblíž
Přestože se věnovala mnoha odlišným aktivitám, psaní a literatura stály vždy na prvním místě. „Spisovatel je ten, který věnuje pozornost světu,” opakovala Susan Sontag pokaždé, když vysvětlovala své pojetí spisovatelova údělu. A sama mu byla příkladem – když probíhala válka ve Vietnamu, Sontag se zvedla a odjela sledovat tamní dění přímo do Hanoje. Stejně tak zblízka sledovala v sedmdesátých letech jomkipurskou válku. A o několik let později, během obléhání Sarajeva, neváhala a ze svého pařížského bytu vyšla válce opět vstříc – podle jejích slov proto, aby byla jako spisovatelka realitě co nejblíž.
„Sontag byla mistryní syntézy zabývající se širokými, obtížnými a těžko definovatelnými tématy: povahou umění, povahou vědomí a především povahou moderního stavu,” napsala Margarit Fox pro The New York Times. Ve snaze pochopit a postihnout realitu (a naše vnímání reality) se tak Sontag vydávala otevírat nové roviny našeho chápání jako v její nadčasové sbírce esejí O fotografii. V tomto ikonickém díle pro teorii fotografie rozebírá proměnu naší percepce reality fotografiemi – v době, kdy už bylo téměř vše vyfocené, se totiž podle Sontag rozšiřuje naše „vizuální etika” určující, co stojí za to vidět a co ne. Lidé tak mají tendenci sledovat všechno kolem sebe a pěstují si „chronický voyeuristický vztah“ k okolnímu světu. Zároveň dochází ke znecitlivění publika, které se kvůli obrazovému přehlcení stává imunní vůči obrazům lidského utrpení.
„It all started with one essay – about some of the problems, aesthetic and moral, posed bythe omnipresence of photographed images; but the more I thought about what photographs are, the more complex and suggestive they became.“
„Všechno začalo s jednou esejí – o některých problémech, estetických a morálních, vyvstávajících z všudypřítomnosti fotografických obrazů; ale čím více jsem přemýšlela, co fotografie jsou, tím byly komplexnější a sugestivnější,“ napsala Sontag v předmluvě O fotografii.
Když poté na konci sedmdesátých let onemocněla rakovinou, využila vlastní zkušenosti k sepsání dalších esejí: Illness as Metaphor, kde uvažovala nad jazykem nemoci a sekundárního obviňování, které se s nemocí pojí a které metafora nemoci přináší. O deset let později však své závěry aktualizovala v knize AIDS and Its Metaphors. Na konci osmdesátých let už totiž nebyla nemocí, kterou člověk skrýval a styděl se za ni a jíž společnost odsuzovala, rakovina, ale AIDS. Sontag ve své knize proto rozebírala stigmata, kterým HIV pozitivní čelí, a upozorňovala, že AIDS není jen nemoc homosexuálů a dekadentů, jak na ni bylo tehdy obvykle nahlíženo, ale celospolečenský a globální problém.
Susan Sontag ovšem nebyla jen esejistickou autorkou. Na svém kontě má také čtyři romány a několik povídek. Svůj poslední román, In America, vydala ještě v roce 1999 a získala za něj National Book Award for Fiction. Poslední roky strávila ve svém bytě na Manhattanu v okolí své blízké přítelkyně, slavné fotografky Annie Liebovitz. Rakovina ji však dostihla znovu. Susan Sontag zemřela na leukémii v prosinci 2004.
Navzdory mnohým kontroverzním reakcím se dokázala svými nesmlouvavými a novými pohledy na svět zapsat nesmazatelně do historie jako jedna z největších myslitelek dvacátého století. Když ovšem padla otázka, zda si splnila všechny své touhy a cíle, její odpověď zněla jasně – určitě ne. Protože když jste zvědaví, je o to těžší zemřít.
