Svým komentářem jako by četla myšlenky ostatním intelektuálům, kteří byli stejně jako ona nespokojeni s dosavadní praxí, tedy pouhým reflektováním knih. Jako by se popisoval jen obal knihy, a už ne to, co se nachází uvnitř.
O čtyři roky později, v době novinářské stávky, se Elizabeth Hardwick, Robert B. Silvers, Barbara Epstein a Arthur Whitney Ellsowrth rozhodli společně s podporou Barbařina manžela Jasona a básníka Roberta Lowellla vydávat literárně-kulturní magazín. Chtěli přinášet recenze, jak je definovala Hardwick ve své eseji.
Skupina se dohodla, že knihy bude rozesílat spisovatelům, jež „zná a obdivuje nejvíce“. Ti se bez nároku na odměnu zavázali k psaní recenzí, které budou naplňovat intelektuálně náročné publikum. Recenze, které nebudou pouhým stínem knihy, ale které čtenářům předají uchopitelné i neuchopitelné, a přinutí je tak o knize přemýšlet, polemizovat s ní a diskutovat. Editorem se stal Robert Silvers, který přizval Barbaru Epstein coby koeditorku.
Zrodilo se první číslo The New York Review of Books.
První vydání slavilo u americké veřejnosti úspěch a v redakci se začaly hromadit dopisy čtenářů, kteří prahli po dalším.
Myšlenkou celého magazínu bylo hledání knih, které by mohly vnést do společnosti čerstvý vzduch nebo vznést zajímavou otázku. Silvers později řekl, že NYRB a jeho odkaz tkví v tom, že příspěvky nadaných literátů, spisovatelů, básníků a intelektuálů dokázaly vtáhnout společnost do debaty, která stála na promyšlených komentářích.
NYRB brzy přestal být recenzním magazínem. Na jeho stránkách se diskutovalo o aktuálních tématech, výtvarném umění i lehkosti a tíživosti života. Do časopisu přispívali spisovatelé jako Alexandr Solženicyn, Susan Sontag, Norman Mailer, Václav Havel, William Styron a další.
NYRB si také všímal změn ve společnosti, a to nejen v té americké. Editoři Epstein a Silvers prokázali výborný cit pro volbu tématu i toho, kdo o něm měl psát. Do společnosti tak dokázali vnést důležitý a do té doby chybějící pohled intelektuální špičky. Ne snad, že by přímo ovlivňovali chod světa. Nicméně nabídli čtenářům možnost zamyslet se nad událostmi v jiném světle, čímž se jim podařilo rozdmýchat diskusi, která se mohla stát součástí společenských změn.
Je tedy třeba poznamenat, že NYRB stálo například u zvratu ve vnímání černošského obyvatelstva, homosexuálů či emancipačního hnutí žen. Magazín také komentoval a reflektoval zajímavým způsobem například válku ve Vietnamu, sametovou revoluci nebo arabské jaro, a to často z pohledu přímých účastníků.
Magazín přitom netiskl články vedoucí dogmaticky k jednomu závěr. Nebylo výjimkou, že se na jeho stránkách intelektuálové střetávali. Někteří autoři později začali polemizovat i sami se sebou a ukázali tak, jak se mění vnímání společnosti. To je příklad Darryla Pinckneyho, který zpočátku kritizoval díla spisovatele a přispěvatele NYRB Jamese Baldwina s rasovou a homosexuální tematikou. Pinckney časem začal polemizovat sám se sebou a ukázal čtenářům nový pohled na Baldwinovy knihy.
Literární kritik pozdního klasicismu Samuel Johnson napsal: „Literatura je druhem intelektuálního světla, které, stejně jako světlo Slunce, nám umožňuje vidět, co nemáme rádi; ale kdo by chtěl utéci od nepříjemných věcí, skrz odsouzení sebe sama do nekončící temnoty?“ Toto heslo naplňuje NYRB více než padesát let.
