Úspěch nic neznamená, říká dokumentaristka Sara Broos

Sara Broos

Sara Broos Zdroj: osobní archiv

Sara Broos, záběr z filmu Reflections
Sara Broos
Sara Broos s matkou
Sara Broos s matkou
5
Fotogalerie

Švédská dokumentaristka Sara Broos přijela na pražskou část festivalu Jeden svět představit svůj poslední snímek Speglingar – Odrazy. Film je portrétem matky a dcery, tedy Sary a její matky Karin Broos, známé švédské malířky. V otevřené zpovědi autorka rozpracovává téma společných a odlišných rysů jejich osobností a vypořádává se s různými vzpomínkami na stejné události, které potkaly jejich rodinu. Stejně upřímná byla Sara Broos i v rozhovoru pro TST, kde mluvila o úspěšném, přesto nešťastném mládí, svojí zkušenosti s anorexií či prolomení rodinných tabu.

V ději filmu Odrazy jdete hluboko do minulosti, do vašeho dětství. Odhalovala jste také, jak moc nás může naše paměť a vlastní úhel pohledu zradit, jak moc se může lišit od ostatních. Lišily se obrazy ve vzpomínkách vás a vaší matky? Jak jste s tím pracovala?

Ano, to byla určitě důležitá část celého procesu. Uvědomit si, že máte rozdílné vzpomínky na stejné události. Mám ještě dvě mladší sestry, takže mám rozdílné vzpomínky jak od mých sester, tak od rodičů. Ale co jsem si uvědomila, bylo, že čím jsem starší, tím méně vnímám věci černobíle. Když jsem byla mladší, daleko víc jsem viděla špatné stránky věcí. Teď mám větší porozumění a vidím vzpomínky v jemnějších nuancích. Například, že není vždy lehké být rodičem a vědět, jaká rozhodnutí jsou ta správná. Je lehké soudit a obviňovat, a když jste mladší, můžete být na vaše rodiče naštvaní za to, co udělali špatně. Ale jak stárnu, jsem pokornější. Jsem otevřenější tomu, že každý vidíme věci rozdílně, závisle na naší zkušenosti.

 

Co se skrývá za názvem filmu Odrazy?

Švédský název filmu je Speglingar a je více zajímavější než v angličtině (Reflections – pozn. red.), protože ve švédštině má mnoho významů. Speglingar je zrcadlení. Podíváte se na svou matku a můžete vidět část sebe včetně těch svých stránek, které nemáte ráda. Název je také o tom, že nikdy nejsme sami, že vždycky určitým způsobem existujeme v očích ostatních a ve vztazích k ostatním lidem. Stáváme se krásnými, pokud v nás někdo vidí krásu. Můžete se cítit velmi malými, pokud se někdo zaměří jen na vaše slabé stránky.

Proto byl tento název zajímavý na rozpracování a ve filmu byla důležitá tato dualita. Světlo a tma, jejich odrazy. Nic není nikdy jen dobré nebo špatné. I v nejhorším člověku je vždycky něco dobrého. Využívání těchto kontrastů byl dobrý výchozí bod. Někdy, když je něco překrásné, krajina či okamžik, jsem si o to více vědoma, že to může zmizet, že může přijít smrt. Když se cítíte plná života a svůj život milujete, zároveň víte, že ten okamžik skončí. To je to, co to dělá krásnější a intenzivnější.

Vyrůstala jste v chaotickém a nekonvenčním uměleckém prostředí. V jednom rozhovoru jste popisovala, že jste se styděla a chtěla jste být jako všichni ostatní. Teď jste sam umělkyně a také částečně žijete v domě na venkově. Jak vypadala vaše cesta od revoltování k podobnému stylu života, jaký žijí v mnoha ohledech vaši rodiče?

Dobrá otázka. Myslím si, že to souvisí s tím, že když jsem byla mladší, chtěla jsem odjet. Odstěhovala jsem se z domova, když mi bylo šestnáct. Nenáviděla jsem to místo a všechno okolo něj, protože bylo spjaté se špatnými vzpomínkami z dob mého dospívání. Chtěla jsem utéct, dostat se pryč. Takže bylo určitě dobré opustit to místo a být přesvědčená, že se nikdy nechci vrátit zpátky. Myslela jsem si, že chci žít ve velkém městě a chci mít jiný život, že nejsem tahle vesnická holka, chci být jiná. A pár let poté jsem se vrátila na venkov, našla tam starý dům a uvědomila si, že mi chybělo něco, co jsem se stále snažila odmítat.

 

Ale nakonec jsem se tomu poddala. Přírodě, její síle a tomu, jak působí na mě a na mou mysl. Skoro jsem se do ní zamilovala. Mohla jsem jít do lesa, jen tak si lehnout, cítit zem. Dalo mi to mnoho energie, porozuměla jsem ekologii a divokosti. Příroda vás nikdy nezačne nudit, můžete chodit každý den stejnou cestou, a přesto je vždycky jiná, nebe je jiné.

Ale myslím, že to souvisí i s tím, že jsem se vrátila ze své vlastní vůle, nikdo mě nenutil tam být. Byla jsem svobodná udělat tohle rozhodnutí a mohla jsem kdykoli odejít. Když je člověk do něčeho tlačený nebo ho „zavřou do klícky“ a řeknou mu: „Musíš tu zůstat, tohle je tvé místo,“ chce jen vypadnout pryč. Je to jiné než, když někdo řekne: „Jsi volná.“


 

Podobáme se, podle vás, s přibývajícími lety čím dál víc svým rodičům?

Myslím si, že si to minimálně začneme více uvědomovat. Možná je to o přijetí. Když jste mladší, nechcete přijmout, že jste podobní svým rodičům, ale věřím, že mnoho věcí v nás nemůžeme doopravdy ovládat a že velká část naší osobnosti je v našich genech už od okamžiku narození. Přestože jsme já a mé sestry měly stejné dětství a vyrůstaly ve stejném prostředí, jsme úplně rozdílné. Ale můžeme si být vědomy, odkud to pochází, říct si, tohle je od mého otce, tohle od mé matky.

A pak jsou tu samozřejmě věci, které můžete změnit. Podobnost s mojí matkou, která se dala změnit a změnila, byla v nízkém sebevědomí. Matka se vždycky dělala menší, omlouvala se, snažila se být neviditelná, dávala sama sebe na druhé místo. Tuhle část její osobnosti jsem v sobě rozpoznala a opravdu jsem nechtěla, abych byla její součástí. Ale je to něco, co se dá zlomit, změnit. Moje matka se hodně změnila skrze nás, své dcery, když nás vedla k tomu, abychom se za sebe uměly postavit a nevyhýbaly se věcem.

Nejprve ve filmu popisuje vaše matka, jak bojovala s poruchou příjmu potravy v mládí ona, později sdílíte s diváky vlastní zkušenost s anorexií. Myslíte si, že jsou věci, těžkosti, démoni, které se v rodině přenáší z generace na generaci, ačkoliv se o nich nemluví?

S mojí matkou to bylo velmi zvláštní, protože se to dělo ve stejném období našich životů (Sara Broos i její matka trpěly poruchou příjmu potravy v mládí – pozn. red.). Pro mou matku to bylo jiné, protože žila v 60. letech, kdy pro anorexii ani neměli jméno. Nikdo nevěděl, co to je. Ale prožívali jsme to každá jinak, protože ona byla rebel. Skončila se školou, „pařila“ venku s kluky. V něčem to bylo zdravější, protože si užívala života. Já jen pracovala, bylo to jako žít ve skleněné bublině.

Všechny formy trýznění nebo závislostí pochází ze stejného místa. Nezáleží na tom, jestli je to alkoholismus, anorexie nebo drogy. Je to stejný druh prázdnoty, kterou cítíte uvnitř. Už od dětství jsem byla hodně citlivá, věci jsem si hodně brala, velmi jsem si uvědomovala atmosféru kolem sebe a to, jak jsem se cítila s různými lidmi. Sestry měly „hroší kůži“, ale já jsem se jako citlivější osoba stala snáze obětí této nemoci.

Ale jako se vším je i u anorexie více důvodů, proč s ní začnete. Je to kombinace věcí. Pro mě to bylo hledání nějakého druhu kontroly. Náš dům byl chaotický a já ho chtěla mít pod kontrolou. Chtěla jsem bezpečné místo, a tak můj pokoj byl vždy uspořádaný a čistý a zbytek domu byl v úplném zmatku. Byla to taková revolta, že jsem už v pěti letech uklízela. Dále pro mě bylo důležité mít ve škole skvělý prospěch, tvrdě pracovat. Dalším stupněm pak bylo mít sebekontrolu nad svým tělem, nedovolovat si jíst. Pro druhé je někdy snadné říct, „jo, ty chceš být krásná, to pochází z módního průmyslu a dnešních ideálů krásy“, ale to je velmi zkratkovitý pohled. Pro mě to vůbec o tomhle nebylo, spíše o vyvíjení tlaku sama na sebe.

Rozporuplné na tom je, že tohle sebedestruktivní chování vyžaduje hodně námahy, síly a pevnou vůli. Kdybyste mohli použít tuhle sílu konstruktivním způsobem, byla by to dobrá věc. Ale musíte se s tím vypořádat. Ačkoliv dnes miluji jídlo a už o něm nepřemýšlím, musím být hodně opatrná, protože mám tuhle nějakým způsobem sebedestruktivní osobnost v sobě, a tak můžu snadno pracovat přes den i noc po týdny, protože nemám žádné hranice. Někdy se musím nutit k lenosti. Můžete být od něčeho osvobozeni, ale vždy to tam zůstane.

Co získáme rozkrýváním těchto „rodinných kořenů“?

To, že o některých věcech mlčíme, že se bojíme ukázat sami sebe, je opravdu nebezpečné. Věřím, že dříve či později musí všechno nějak vyjít na povrch. Vyrůstala jsem v rodině, která byla v mnoha ohledech otevřená, ale o některých věcech jsme nemluvili, jako třeba když moji rodiče přišli o novorozené dítě. Bylo to něco o čem jsme nikdy nemluvili, přestože jsme to všichni věděli. A když o něčem nemluvíte, je to ještě víc přítomné.

Proto si myslím, že je důležité najít jazyk k sebevyjádření, k pojmenování věcí a překlenutí toho mlčení. Mám za to, že rodina je jako zmenšenina společnosti a že osobní prostor je svým způsobem velmi politický. Všechno začíná v rodině a ve vztazích, které máme, ve způsobu, kterým spolu komunikujeme. V tom, že můžeme být upřímní a ukázat své slabosti nebo jizvy, místo nasazování si masky a předstírání, že je všechno hezké a v pořádku. Tohle předstírání ale cítím čím dál víc v dnešní společnosti, když lidé předvádí svůj šťastný život na sociálních sítích. Můžete si přesně vybrat, kým chcete být, jak se chcete prezentovat, a velmi zmanipulovat obraz vaší osobnosti. Ale ve skutečnosti víme o ostatních tak málo. Můžete toho v sobě nést tolik, že to nikdy nebudete mít šanci ukázat. Je to také o vzájemném působení. Kdybychom se všichni odhodlali k tomu být…(zamyslí se)

Nedokonalí?

Ano. Myslím, že bychom udělali společnost lepší.

Jak člověk zabrání tomu, aby ho ostatní nějak definovali? Jak jste vy našla sama sebe, svoje já?

Je to opravdu těžké, protože vždycky budeme v něčem uvězněni, nemůžeme být nikdy úplně svobodní. Ale myslím si, že okamžik, kdy je to destruktivní, kdy se cítíte jako vězeň, nastává tehdy, pokud sami sebe vidíte skrz druhé. A já to tak měla hodně dlouho, zvláště ve vztahu k mužům. Snažila jsem se změnit podle toho, jaká chtěli, abych byla. Bylo těžké to zlomit a uvědomit si, že se jim nemusím přizpůsobovat, měnit se, abych zapadla. Je to spojené s tím uvědomit si, jakými lidmi se obklopujete. Jací lidé vám dávají energii a s kterými se cítíte volní, kteří vás neshazují. Nejradši trávím čas s dětmi mojí sestry. Jen s nimi mluvím, získávám jejich pohled na věci. To je teď mojí největší inspirací. Protože jsou tak přímé, upřímné, bez zábran.

Obraz malující se ženy se ve vašem filmu několikrát opakuje – když jste se poprvé namalovala vy, když se maluje vaše matka a vaše neteř. Myslíte si, že touha po stálé kráse a dokonalosti, je v nás, ženách, zakořeněna? Svazuje nás?

Myslím si, že všechno, co vychází z touhy, lásky a svobodné volby, je krásné. Mám přátele, kteří milují módu, make-up a experimentují s tím. Opravdový problém je, když se toho stanete otroky. Pokud cítíte, že musíte nasadit tuhle masku a chodit v botách, ve kterých ve skutečnosti chodit nemůžete. Pokud se k věcem nutíte a děláte je pro ostatní. Ve filmu je legrační scéna s mou matkou a paní, která předvádí krém na vrásky: „Copak nechcete, aby byl váš manžel šťastný, když se vedle vás probudí?“ říká ta žena. Můj otec na tohle není ten správný člověk, protože je mu to úplně jedno, ale bylo by to jiné s manželem, který takto přemýšlí. Je komplikované, jaké věci děláme pro sebe a jaké děláme pro ostatní. Je to o sebedůvěře a o tom, jak se cítíte.

Vyprávěla jste, jak vám v dětství četli pohádky, které byly často temné až strašidelné. Sama mám podobné vzpomínky, zvlášť na ty severské. Proč si myslíte, že je dětem vyprávíme? Jaký to má smysl?

Moje matka prostě ráda strašila děti. Milovala jejich reakci, když byly do něčeho naprosto vtáhnuté a stoprocentně soustředěně poslouchaly. Ale pak samozřejmě děti přemýšlí a mluví o smrti, takže bychom je neměli chránit. Já jsem byla fascinovaná děsivými příběhy. Je v nich něco, čemu nerozumíte, ale přesto to zkoušíte. Pamatuji si, že když jsem byla dítě a chodili jsme plavat do jezera, jednoho rána jsem slyšela příběh o někom, kdo se oběsil v převlékárně. Já a moji kamarádi jsme šli na to místo a vymýšleli jsme si historky o tom, kdo byl, proč se oběsil. Lámali jsme si hlavu nad tím, proč se to stalo. Je to ve vaší mysli.

Takže jsou možná děti upřímnější v hovorech o smrti, zatímco dospělí se o ní často bojí mluvit?

Přesně. Možná kdybychom o smrti více mluvili, nemuseli bychom ji vkládat do pohádek. Nejhorší je děti chránit a říkat jim jen krásné příběhy. To by bylo zhoubné, protože by získali špatnou představu o světě.

V mládí jste byla velmi úspěšná v publicistice a literárním psaní, přestože vnitřně jste byla nešťastná a prožívala těžké období. Jak může být člověk tak úspěšný a oddaný něčemu, co ho nečiní šťastným?

To byla součást mé nemoci. Když jsem byla úspěšná, cítila jsem svou cenu a bála jsem se neúspěchu, dělání chyb. Nejhorší však bylo, že si každý myslel, jak jsem šťastná, protože jsem byla úspěšná. Když jsme jednou vzpomínali s kamarády z dětství, pamatovali si mě jako dokonalou, obdivovali mě. A já si říkala, víte, jak jsem se cítila uvnitř? Jako ta nejhorší. Ale dokázala jsem to skrýt, takže se ke mně nikdo nemohl dostat. Ale je to jen obraz. Je lehké vytvořit nějakou představu. Úspěch nic neznamená.  

V jednom rozhovoru jste mluvila o tom, jak vnímáte strach a jak ho využíváte ve své tvorbě. Mohla byste to přiblížit?

Vážně věřím že má smysl postavit se něčemu, co je pro nás těžké a složité. Moje kamarádka herečka říká, že vždy, když má strach jít na podium, představí si černý bod na podlaze a řekne si: „Tohle je ten strach. A já půjdu a budu stát přesně na tomto bodě, uprostřed strachu. Protože když tam budu stát, budu ho srážet, místo abych se mu vyhýbala.“

Když přemýšlím o nápadech na film, na cokoli, strach je mou hnací silou. Když moje srdce rychle tluče a bojím se někam se vydat, vím, že to bude náročné, že mě to něco bude stát. Jako natáčení s mojí matkou. Věděla jsem, že se bude cítit zranitelná, konfrontovaná, že to pro ni bude bolestivé. Věřím, že filmy, které dělám, musí být osobní, musíte potom vyjít na druhé straně a být trochu odlišná, něco se musí změnit. Stejně tak by to mělo být po zhlédnutí fílmu. Je to známka toho, že je něco dobré a opravdu silné, že to na mě nějak zapůsobilo, na mou mysl nebo emoce. Je to opak objektivity. Být do toho zapojena a něco do toho vtisknout. Nejen sedět a říct: „Dobře, řekni mi příběh svého života,“ a sama být chráněna za kamerou. V tomhle filmu (Reflections/Odrazy – pozn. red.) jsem se musela ukázat ze všech různých úhlů a zapomenout přitom na marnivost.

Je něco, co jste během natáčení Odrazů odhalila a chtěla předat ostatním?

Když mi zemřeli prarodiče, hodně jsem přemýšlela. Litovala jsem, že jsem s nimi nestrávila víc času a nezeptala se jich na všechny své otázky, že jsem je doopravdy nepoznala. A nechtěla jsem, abych si tohle jednou říkala i u svojí matky. Je to jako aktivní láska. Věnovat někomu čas a říct mu, chci tě víc poznat. Jsi moje matka, ale stále nevím, kdo jsi. Cílem filmu nebylo jít do každé hluboké skuliny a odhalit všechna tajemství, každý by si měl nějaká zachovat. Nikdy nemůžete někoho poznat úplně, ani sebe. Ale nejmíň se o to můžete snažit a nezapomínat na to.