Konec roku 2022 slavilo na planetě osm miliard lidí. Tedy možná. Ne že bych chtěl popírat, zda je nás opravdu osm miliard, ale spíše pochybuji, že si novorozenci nad dokončením oběhového cyklu Země kolem Slunce nějak výrazněji zajuchali. Spíše chci poukázat na to, že i když OSN spočítala, že tato numerická hranice byla překročena 15. listopadu, reálně byla překročena určitě někdy jindy. Ale to statistikům nikdo nevyčítá, je spíše obdivuhodné, že to vůbec posčítali.
Mnohem zajímavější však na celém oznámení bylo, jaké reakce vyvolalo a co k němu řekli někteří environmentalističtí prominenti. Čtení jejich vyjádření vyžaduje mnohem vyšší míru tolerance a nadhledu, než pročítání dat zmíněných populačních statistiků. Dokážeme se však udržet tu toleranci a nadhled, aniž bychom podléhali panice a negativismu?
Nic nového pod sluncem
Že těch osm miliard, slovy sportovních komentátorů, cinkne, se samozřejmě předpokládalo a třeba na Světovém ekonomickém fóru se před půl rokem legendární primatoložka Jane Goodallová dala slyšet, že „všechny ty problémy, o kterých nyní mluvíme, bychom nemuseli řešit, kdyby nás bylo jen jako před pěti sty lety“. To se bavíme o plus minus půl miliardě lidí.
Kam však s přebývajícími 7,5 miliardy lidí? Ještě předtím, v roce 2020, sir David Attenborough hovořil v dokumentárním počinu Netflixu A Life On Our Planet čili Život na naší planetě o tom, že problémem pro zvířectvo a rostlinstvo na Zemi je právě rozpínavost člověka.
Ostatně i na stránkách deníku E15 jsem někdy v roce 2015 psal o studii Paula Ehrlicha, že Země prochází šestým hromadným vymíráním. Statistická data o úbytku živočišných druhů hovořila jasně. A Ehrlich s tímto vývojem dával do kontextu činnost člověka. Ano, je to tentýž Ehrlich, který svého času vyslovil dnes již vyvrácenou teorii Populační bomby předpovídající strmý populační růst a neudržitelné vyčerpání zdrojů planety.
Tempo růstu počtu obyvatel přitom od šedesátých let minulého století zpomaluje a nynější projekce uvádí, že populační vrchol nastane koncem tohoto století přibližně na deseti miliardách lidí. Ostatně porodnost se teď pohybuje u 2,3 dítěte na ženu, což je poloviční hodnota roku 1972. A jakmile klesne pod 2,1, začne lidstvo „oficiálně vymírat“.
Dnes již devadesátiletý Ehrlich velkými zpravodajskými outlety s koncem roku prolétl znovu. Třeba na CBS zopakoval svoji mantru, že „lidstvo je neudržitelné, příliš zaměřené na spotřebu a příliš rychle rostoucí, vyžadující při stávající spotřebě až pět Zemí“.
V New York Times se zase zaměřili na pětasedmdesátiletého Lese Knighta, zakladatele hnutí Voluntary Human Extinction – chcete-li Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva. S důrazem na tu dobrovolnost Knight od svých čtyřiadvaceti let, kdy podstoupil vasektomii alias přerušení chámovodu, razí myšlenku, že je dobré si tu na Zemi něco užít, ale nezatěžovat ji potomky. Při pohledu na data o porodnosti v rozvinutých zemích se dá vytušit, že mu mnozí mimoděčně naslouchají.
Je to částečně také vina zpravodajských médií, která často hledají negativní kontext, neboť právě ten vyvolává nejsilnější odezvu a „kliká se“. Média tak zapomínají hledat pozitivní aspekty věci nebo je nevypichují tak často v rámci „vyváženého zpravodajství“. Dovolte mi tedy, abych to mírně napravil.
Buďme optimisté
V tomto roce a následných dekádách vidím příležitost pro lidstvo, jemuž přibudou další dvě miliardy šancí na vzestup nových talentů a vizionářů, kteří objeví nějaké zatím netušené převratné řešení. Třeba jako otec syntetických hnojiv Fritz Haber, jehož objev v podobě přísunu potravin masám vedl k dalšímu populačnímu boomu.
Krásně to shrnul Jeff Bezos již před třemi roky při prezentaci svých vizí a plánů kolem vesmíru: „Skýtají se nám další šance na získání nových Einsteinů a Mozartů.“ A doplnit lze samozřejmě další velká jména: Fleminga, Newtona, Habera, Curie-Skłodowskou, Sagana nebo i často propíraného Muska. Také on věří, že „špatná“ či „škodlivá“ rozpínavost povede k osídlení Měsíce a Marsu, kde bude lidstvo vzkvétat a rozšiřovat se do dalších miliard či snad bilionů…
A stejně jako při čtení proklamací Ehrlicha, Knighta, Attenborrougha či Goodallové o tom, jak jsme špatní a škodíme Zemi, i při čtení této teze zůstaňme kritičtí. Pravda je někde uprostřed, ale budoucnost jistě teprve leží před námi a je v našich silách si ji patřičně uzpůsobit.
