Komentář Martina Čabana: Miliony voličů. Co s nimi?

Miloš Zeman

Miloš Zeman Zdroj: Jakub Poláček / Paparazzi

Prezidentská volba přinesla jednu zcela jednoznačnou odpověď – na Pražském hradě zcela legitimně zůstává všechno při starém a vítězi se patří pogratulovat. Hned v závěsu za touto odpovědí ovšem přicházejí důležité otázky. Jednou z nich je, co se nyní bude dít s politickým potenciálem, který za sebou během kampaně shromáždil Jiří Drahoš. 

Je docela škoda, že bývalý šéf Akademie věd na tuto otázku nemyslel dříve a nedokázal na ni alespoň v náznaku odpovědět vzápětí po volbách. Měl už přece jen možnost se poučit z minulé volby, v jejímž finále vypadl Karel Schwarzenberg s 2,2 milionu hlasů v zádech.

Tento voličský potenciál tehdy přišel zcela vniveč. Schwarzenberg se jako aktivní politik po kampani vrátil do vlády jako ministr zahraničí. TOP 09 jeho voliče z prezidentské volby nedokázala udržet. A iniciativa Fórum Karla Schwarzenberga velmi rychle zamířila do bezvýznamnosti.

Drahoš by měl přemýšlet, co svým voličům vzkáže kromě díků. Poražení kandidáti z prvního kola mohou samozřejmě zkusit nastoupit do senátních voleb, případně vplout do struktur některé z politických stran, budou-li chtít. Drahošova odpovědnost je ale v tomto směru větší. Proměnit podporu 2,7 milionu voličů z celé republiky v jedno z 81 senátních křesel by bylo poněkud málo. Čekat pět let na další volbu je zase poněkud dlouho. Takovou trpělivost český volič nemá a nikdo ji po něm nemůže chtít.

V Česku proběhly prezidentské volby >>><

Miloš Zeman Drahošovým voličům vzkázal, že pokud nebudou chtít pět let fňukat, že neprošel jejich kandidát, budou muset zavřít ústa. To je zase jeden výrok z kategorie nehorázných a bylo by hezké, kdyby na něj Drahoš našel uspokojivou odpověď. Mohl by zkusit založit politickou stranu nebo hnutí. Ale za Drahošem nestojí ideologicky homogenní skupina lidí, kteří by všichni dokázali napřít síly k nějakému konkrétnímu politickému programu. Navíc stranictví je v krizi, jak tvrdí v rozhovoru pro deník E15 i bývalý premiér Petr Pithart.

Nicméně to, co za Drahošem zformované je, je alespoň hrubá představa o tom, jak by měla, a především neměla vypadat politika a politická kultura. Takový potenciál by šel využít alespoň k určité kultivaci a aktivizaci občanské společnosti. V souvislosti s Drahošovou profesí by se nabízely aktivity v oblasti diskuze o vzdělávání a občanská protiváha zapšklým představám o podobě školství, které panují na Hradě i ve většině politických stran. Občanská společnost by v Česku potřebovala podpůrný impulz a v Drahošově elektorátu dřímá v tomto směru solidní potenciál.

Není to lehké rozhodování. Vzorů z blízkého zahraničí se Drahošovi moc nedostává, protože tam se o politické funkce obvykle ucházejí politici, kteří mají pro veřejné působení zázemí a náturu. Drahoš proto bude muset do velké míry prošlapat cestu. Svému mohutnému elektorátu však hluboké zamyšlení nad touto věcí, ba i nějaký důstojný pokus dluží.